Daňový proces 2026

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem sporu byl okamžik zahájení daňové kontroly na DPH, resp. zda úkony správce daně před doručením oznámení o zahájení daňové kontroly naplňovaly znaky skryté daňové kontroly. NSS k tomu uvedl, že úkony správce daně nepřekročily meze vyhledávací činnosti ve smyslu § 78 daňového řádu a k materiálnímu zahájení daňové kontroly tak nedošlo. Například správcem daně vyžádané listiny nepředstavovaly svým rozsahem materiálně daňovou kontrolu, tj. nebyla vyžádána úplná účetní a daňová evidence. Shodně tak ani výzvy k podání daňového přiznání daňovou kontrolu nezahájily. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy konstatoval, že má-li ve věci registrace plátce DPH správce daně, resp. odvolací orgán pochybnosti o charakteru plnění, zejména o jeho jednorázovosti či soustavnosti, musí tyto pochybnosti odstranit řádným dokazováním; nelze vycházet pouze z formálních prvků daňových dokladů. Odvolací orgán je povinen podle § 115 odst. 2 DŘ seznámit daňový subjekt s hodnocením důkazů, z nichž hodlá vycházet, zejména pokud s jejich hodnocením nebyl daňový subjekt seznámen prvostupňovým správcem daně, a má-li z nich dovozovat existenci ekonomické činnosti ve smyslu § 5 odst. 3 ZDPH, coby klíčové otázky pro rozhodnutí o registraci. Samotná pravidelnost plateb či formální znaky daňových dokladů nepostačují k závěru, že došlo k soustavnému poskytování plnění, pokud daňový subjekt tvrdí jednorázovost plnění a tuto skutečnost dokládá důkazními prostředky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a současně vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů. NSS potvrdil závěry daňových orgánů, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno v prokázání věcné a časové souvislosti materiálových nákladů na předmětných zakázkách s jejich výnosy, proto nebyly uznány tyto náklady v daných zdaňovacích obdobích jako daňové ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. V případě vytknutého neprovedení opakovaného (čtvrtého) výslechu svědka v odvolacím řízení, který měl prokázat pozastávku faktury z důvodu pozdního dodání krytu na popelnice u jedné ze zakázek, NSS uvedl, že důkazní břemeno bylo řádně přeneseno na daňový subjekt a ten mohl již při třetí svědecké výpovědi (po prvním zrušujícím rozsudku KS v Brně) klást otázky i k tomuto kontrolnímu zjištění, což neučinil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z nakoupeného hutního materiálu od deklarovaného dodavatele, stavebních prací a dalších služeb, neboť daňový subjekt neprokázal nejen dodavatele v postavení plátce, ale ani rozsah a předmět přijatých plnění. NSS se dále podrobně zabýval i procesní otázkou doplňování odvolání a navrhování důkazů po uplynutí lhůty pro reakci na seznámení v odvolacím řízení, kdy se jednoznačně vyslovil tak, že po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2 DŘ již k dalším návrhům důkazních prostředků odvolací orgán v souladu s § 115 odst. 4 DŘ nemusí přihlížet.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci určení časového úseku pro doplnění blanketního odvolání. Dle NSS je nejzazší okamžik pro odstranění vad odvolání vydání rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, tj. v souladu s § 101 odst. 2 DŘ okamžik, kdy byl učiněn úkon k jeho doručení, tedy odeslání do datové schránky nebo podání k poštovní přepravě. Nad rámec NSS uzavřel, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení nelze doplňovat či měnit odvolací důvody směřující proti původnímu rozhodnutí. NSS také souhlasil s názorem KS, že je záležitostí právního zástupce, aby v případě zastupování více osob zamezil administrativnímu pochybení. Pokud by k takovému pochybení přesto došlo, není finanční úřad oprávněn spekulovat o možných příčinách takového stavu. Dle NSS zákon spojuje právní účinky s okamžikem doručení podání správci daně, nikoli s tím, kdy byl dokument vytvořen nebo editován.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci zneužití práva na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Předmětem sporu byla otázka, zda došlo ke skrytému faktickému zahájení daňové kontroly za zdaňovací období roku 2019 na základě úkonů prováděných správcem daně před jejím formálním zahájením a zda tak byla daň doměřena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS se ztotožnil se závěrem MS v Praze, že doručením sdělení, kterým správce daně požadoval po daňovém subjektu předložení řady účetních podkladů a účetních knih za roky 2017 a 2018, došlo k faktickému zahájení daňové kontroly i za zdaňovací období roku 2019. NSS konstatoval, že přestože zdaňovací období roku 2019 nebylo ve sdělení výslovně zmíněno, z následného úředního záznamu a výzev k podání dodatečného daňového přiznání jednoznačně vyplývá, že správce daně i ve vztahu k tomuto období fakticky vykonával úkony odpovídající daňové kontrole. Dle NSS rozhodujícím kritériem není obsah formálního sdělení správce daně, nýbrž komplexní náhled na skutečný obsah a povahu úkonů, které správce daně vůči daňovému subjektu činil. NSS tak uzavřel, že daň byla pravomocně doměřena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daňové exekuce. V dané věci byla sporná otázka výkladu § 124a DŘ, jelikož stran stanovení vymáhané daně proběhlo soudní řízení, v jehož rámci byl vydán zrušující rozsudek o žalobě, následně zrušený rozsudkem NSS. Ještě před zrušením bylo ale vydáno nové rozhodnutí, rušící původní platební výměry, přičemž daňový subjekt při novém projednání žaloby vzal tuto žalobu s poukazem na nová, příznivější, rozhodnutí zpět. NSS potvrdil, že i za takových skutkových okolností se § 124a DŘ aplikuje, neboť jeho smyslem a cílem je zabránění existenci dvou rozhodnutí v téže věci. Právní účinky dle přijatého zákonného řešení má nadále vyvolávat jen původní rozhodnutí, nikoliv nové rozhodnutí, které bylo v mezidobí přijato na základě chybného názoru KS v Praze. NSS zdůraznil, že aplikace § 124a DŘ nemůže být odvislá od vůle daňového subjektu a že z podstaty věci nepříznivé dopady tohoto ustanovení nemohou být důvodem pro jeho neaplikování. Dále NSS vyložil, že aby se aplikovalo ustanovení § 124a DŘ, nemusí KS o věci rozhodnout meritorně (ustanovení se bude aplikovat, i když rozhodne krajský soud usnesením).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení správnosti zastavení řízení zahájeného podáním dodatečného vyúčtování na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS potvrdil závěr KS v Brně, že správce daně postupoval správně, pokud předmětné řízení zastavil, jelikož lhůta pro stanovení daně v dané věci uplynula již dne 9. 5. 2022, zatímco daňový subjekt dodatečné vyúčtování podal až dne 20. 9. 2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Naznal přitom, že uplatněné kasační námitky jsou natolik obecné, že hraničí s prostým nesouhlasem s rozhodnutím MS v Praze. K argumentaci daňového subjektu pak NSS uvedl, že vyrozumění o předpisu úroku nepředstavovalo rozhodnutí podle § 101 DŘ, ve smyslu judikatury se jedná pouze o faktický úkon. Rozhodnutím je až rozhodnutí o případné námitce vůči úroku dle § 254 DŘ, jež ale také nečiní ze sdělení "zpětně" rozhodnutí. Tato otázka ale nebyla podstatná pro rozhodnutí v této věci. Podstatné bylo, že daňovému subjektu byl úrok přiznán, a to na základě totožných skutkových okolností, na kterých daňový subjekt stavěl svou pozdější žádost, na níž byl založen spor v tomto případě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z přijatých zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů. NSS konstatoval, že daňový subjekt neprokázal ani přijetí služeb (ostraha, doprava, skladování atp.) od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu. NSS se dále vyjádřil i ke skryté daňové kontrole, resp. jejímu možnému dřívějšímu materiálnímu zahájení, ale dospěl k závěru, že provedené úkony správce daně tento dosah neměly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně. Předmětem sporu byla otázka konkludentního doměření dodatečného daňového přiznání k DPH a následného doměření DPH, neboť správce daně teprve následně zjistil, že daňový subjekt uplatnil nárok na odpočet DPH opožděně. NSS konstatoval, že konkludentně stanovit daň není možné jen tehdy, obsahuje-li daňové tvrzení na první pohled (prima vista) zcela zjevné a jednoduše odhalitelné nesprávnosti či chyby takového rázu, které by měl správce daně bez podrobnějšího zkoumání či právního posouzení odhalit. Správce daně tak při konkludentním doměření dodatečného daňového přiznání nepochybil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci odmítnutí žaloby proti rozhodnutí o samovyměření daně z hazardních her. NSS potvrdil, že správce daně při tomto samovyměření žádné rozhodnutí o stanovení daně nevydává a nelze tak uplatnit ani řádný opravný prostředek, ani správní žalobu o přezkoumání rozhodnutí. Změnu ve věci výše daně může daňový subjekt vyvolat dodatečným daňovým přiznáním, správce daně může zasáhnout pouze formou daňové kontroly. Tento koncept je vyvážen řadou výhod pro daňový subjekt i správce daně a vychází ze zvláštní právní úpravy zákona o hazardních hrách, proto nelze analogicky vycházet z obecné úpravy konkludentního vyměření daně dle DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek, ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek. Dle NSS kritéria, z nichž správce daně při výběru srovnatelných subjektů vycházel, nepostrádala logiku a reflektovala ekonomickou realitu daňového subjektu. Správce daně se nedopustil excesů, které by vyžadovaly zásah správních soudů. NSS dodal, že se odvolací orgán stran odůvodnění neprovedení navrhovaných výslechů pro jejich nadbytečnost nedopustil pochybení. Účastnický výslech jednatele daňového subjektu nemůže odstranit nedostatky v souvislosti s neprůkazností předloženého účetnictví a evidencí, a výslech svědka v souvislosti s psychickým stavem zástupce daňového subjektu nedisponuje potencí vyvrátit závěry správce daně ve zprávě o daňové kontrole a míjí se s předmětem sporu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na pronájem lešení dle § 24 odst. 1 ZDP z důvodu neprokázání faktického uskutečnění dodávek. Správce daně relevantně zpochybnil přijetí plnění od dodavatele, daňový subjekt pochybnosti správce daně nevyvrátil a neunesl důkazní břemeno. NSS aproboval využití podkladů z trestního řízení správcem daně, jestliže tyto byly získány zákonným způsobem a byly daňovému subjektu řádně zpřístupněny. Závěrem NSS doplnil, že bez dalšího nelze vyloučit použití listiny jako důkazu v daňovém řízení i pokud by trestní soud takový důkaz procesně nepřipustil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení dle § 252 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020, kterou se daňový subjekt domáhal přehodnocení povahy úroku z prodlení a konstatování jeho sankční povahy, pro který je pak nutno uplatnit zákaz dvojího trestání. NSS na podkladu bohaté judikatury své i ÚS zkonstatoval, že úrok z prodlení plní funkci reparační, která převažuje nad funkcí generálně preventivní a není tak sankcí, trestním obviněním, ve smyslu judikatury ESLP. O převážně reparačním charakteru svědčí i to, že stejný úrok byl na základě § 254 DŘ povinen platit stát daňovému subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z daňového odpočtu dle § 254a odst. 3 DŘ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020. NSS opětovně osvědčil eurokonformitu zákonné sazby úroku a setrval na svých závěrech vyslovených v rozsudku sp. zn. 8 Afs 274/2022. Judikatura SDEU nepožaduje úročení kryjící současně náklady případného úvěru i měnové znehodnocení a nestojí ani na principu plné náhrady škody. Není proto důkazem nedostatečnosti zákonné sazby, je-li v konkrétním případě skutečná ztráta vyšší než zákonný úrok.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci namítaného nezákonného zásahu v podobě neevidování přeplatku, kterého se daňový subjekt dovolával. Ten měl představovat dodatečně tvrzený rozdíl oproti vyměřené dani ve výši daňového odpočtu, který daňovému subjektu nebyl uznán již ve vyměřovacím řízení. Doměřovací řízení bylo následně zastaveno pro prekluzi práva stanovit daň. NSS potvrdil, že za takových okolností nebyla daň v tvrzené výši doměřena a přeplatek v podobě rozdílu oproti poslední známé dani nemohl být evidován, což odpovídá závěrům rozšířeného senátu vysloveným v usnesení sp. zn. 1 Afs 231/2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu. NSS zkonstatoval, že za účelem vymáhání nedoplatku může správce daně vydat vícero exekučních příkazů postihujících majetek daňového subjektu různého druhu. Také potvrdil, že předmětný exekuční příkaz nebyl příkazem duplicitním, neboť exekuce zahájená dříve vydaným exekučním příkazem na vymožení téhož nedoplatku postižením stejného bankovního účtu zanikla dle § 190 odst. 2 DŘ, a to uplynutím 6 měsíců od jeho doručení poskytovateli bankovních služeb. O zániku daňové exekuce jejím provedením, byť neúspěšným, se nevydává rozhodnutí o zastavení daňové exekuce.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze i rozhodnutí OFŘ z důvodu nedostatečného odůvodnění existence zneužití práva v situaci, kdy správce daně nevyzval daňový subjekt k odstranění vad blanketního odvolání. NSS konstatoval, že správní orgán při aplikaci skutečností známých z úřední činnosti či postupu musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé konkrétní skutečnosti, a musí náležitě vysvětlit, jak určitá praktika daňového subjektu naplňuje znaky zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí penále. NSS potvrdil, že správce daně je v rámci jím prováděného správního uvážení o žádosti o prominutí penále oprávněn přihlížet také ke zdrojovému jednání daňového subjektu, které vedlo ke vzniku penále, jak již vyložil rozšířený senát NSS v usnesení sp. zn. 1 Afs 236/2019. Soudní přezkum správního uvážení je pak omezen na posouzení, zda správce daně vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, zda užil zákonná kritéria, zda správní uvážení při rozhodování o žádosti daňového subjektu řádně a logicky odůvodnil a zda z mezí správního uvážení zcela nevybočil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci ručení za daňový nedoplatek. Dospěl totiž k závěru, že nebyly naplněny podmínky vzniku ručitelského závazku dle § 159 odst. 1 a 3 OZ, neboť nebylo prokázáno, že žalobce způsobil jako jednatel jím ovládané právnické osobě při výkonu své funkce škodu. Za škodu totiž nelze bez dalšího považovat daň doměřenou této právnické osobě, a to ani za situace, kdy byl tento jednatel pravomocně odsouzen za trestný čin zkrácení předmětné daně. Škodu, která jeho jednáním vznikla státu jako příjemci daně, totiž nelze zaměňovat za škodu vzniklou jím ovládané právnické osobě, která se naopak zkrácenou daní na čas spíše obohatila. Vznik příslušenství daně jako možné škody pak NSS do úvahy nevzal, neboť to nebylo vyčísleno v rozhodnutích, kterými byl žalobce vyzván k úhradě nedoplatku jako ručitel.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že pro vydání zajišťovacího příkazu podle § 167 odst. 1 DŘ postačí, že správce daně na základě objektivních a vzájemně souvisejících indicií přezkoumatelně doloží přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně a odůvodněnou obavu o její dobytnost; nemusí prokazovat vědomost daňového subjektu o jeho účasti v podvodném řetězci ani podrobně dokazovat skutkový stav, to náleží do vyměřovacího řízení. Dřívější zrušení jiného zajišťovacího příkazu nevytváří legitimní očekávání, pokud nové rozhodnutí vychází z odlišných skutkových zjištění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za opožděné tvrzení daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo určení počátku běhu 5denní liberační doby upravené § 250 odst. 1 DŘ, ve které nepodání daňového přiznání ještě není sankcionováno pokutou. Tuto lhůtu však nelze vykládat jako prodloužení lhůty k podání daňového přiznání, ale jako lhůtu, po jejímž uplynutí vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu za jeho opožděné podání. Dle NSS pak nelze v případě, kdy sankce za opožděné tvrzení daně vzniká ze zákona, uvažovat o tom, že by byla pokuta uložená správcem daně v rozporu s dobrými mravy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Správce daně doručil žalobou napadený exekuční příkaz přímo daňovému subjektu, ačkoliv u správce daně byla uplatněna plná moc pro zmocněného zástupce. NSS se neztotožnil s dílčím posouzením KS v Brně, že se rozhodnutí dle § 178 odst. 4 DŘ doručuje přímo daňovému subjektu. Toto ustanovení nemá negovat pravidla doručování, nýbrž vytyčuje okruh osob, kterým se exekuční příkaz doručuje. Povinnost něčeho osobně vykonat, neznamená, že o jejím uložení nemá být zástupce informován. Za nesprávný byl označen také názor soudu, že rozsah plné moci byl nejasný, což by nadto vyžadovalo vydání výzvy dle § 28 odst. 2 DŘ. Jelikož ale bylo na exekuční příkaz obratem věcně reagováno, bylo přisvědčeno argumentu soudu o materiálním doručení jakožto dostatečnému důvodu pro konstatování opožděnosti podané žaloby.

NSS zamítl kasační stížnost dlužníka proti usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Správce daně doručil žalobou napadený exekuční příkaz přímo dlužníkovi, ačkoliv u správce daně byla uplatněna plná moc pro zmocněného zástupce. NSS se neztotožnil s posouzením KS v Brně, že se rozhodnutí dle § 178 odst. 4 DŘ doručuje přímo a výhradně pouze dlužníkovi. Toto ustanovení totiž nemá negovat pravidla pro doručování dle § 41 DŘ, nýbrž vymezuje okruh osob, kterým se exekuční příkaz doručuje. Jestliže byl exekuční příkaz formálně doručen (pouze) dlužníkovi, ačkoli byl dlužník na základě plné moci zastoupen daňovým poradcem, nešlo o doručení řádné. Z reakce dlužníka na výzvu správce daně k podání prohlášení o majetku, ve které správce daně identifikoval exekuční příkaz, však vyplývá, že dlužník byl s exekučním příkazem obeznámen. Dlužník přitom ve svém podání neuvedl, že bylo chybně doručováno, nežádal, aby bylo doručeno zmocněnému zástupci, a ani z okolností nevyplývalo, že by byl omezen v možnosti se zmocněným zástupcem komunikovat. Dle NSS se tak uplatnil předpoklad vyrozumění zmocněného zástupce dlužníkem o exekučním příkazu a nastaly účinky materiálního doručení exekučního příkazu zmocněnému zástupci. Účinky materiálního doručení se dle NSS v tomto případě odvozují ode dne, kdy byla správci daně doručena reakce dlužníka na výzvu k podání prohlášení o majetku. Žaloba proto byla podána opožděně. 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně proti rozsudku KS v Brně, kterým byla zrušena rozhodnutí o námitkách proti exekučním příkazům, rozhodnutí o nezastavení exekuce a rozhodnutí o námitkách proti nezastavení exekuce, a to z důvodu zjištěné prekluze práva vybrat daň. NSS nepřisvědčil argumentaci správce daně o aplikovatelnosti § 41 s.ř.s. na lhůtu pro placení daní a zkonstatoval, že § 160 DŘ obsahuje zvláštní, samostatnou a plnohodnotnou úpravu stavení této lhůty. Rozsudek rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 95/2021, který konstatoval obsolentnost § 41 s.ř.s. na lhůty dle DŘ, tak platí i v případě lhůty dle § 160 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce proti převedení přeplatku do státního rozpočtu pro uplynutí prekluzivní lhůty dle § 160a DŘ. NSS zkonstatoval, že daňový subjekt o řádně evidovaný přeplatek nevyjevil před uplynutím lhůty žádný zájem a že správce daně neměl žádnou zákonem uloženou poučovací či notifikační povinnost v případě, že daňový subjekt nepožádá o vrácení vratitelného přeplatku. Daňový subjekt by mohl úspěšně namítat chybné vedení daňové evidence s dopadem na aplikaci § 160a DŘ, prokázal‑li by, že dbal svých práv, a i přes aktivní snahu o zjištění existence vratitelného přeplatku a jeho vzniku mu správce daně nebyl schopen tyto údaje sdělit, což se v tomto případě nestalo. NSS neshledal indicie o protiústavnosti § 160a DŘ, proto věc nepředložil ÚS. Nastavení podmínek pro vrácení přeplatku s možným negativním dopadem na daňový subjekt by bylo protiústavní jedině tehdy, pokud by se jednalo o podmínky nepřiměřeně přísné. Lhůta v délce šesti let dle § 160a DŘ nepřiměřeně krátká není, nadto zrcadlí lhůtu, v níž může správce daně vybrat a vymáhat daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci jeho požadavku na přiznání úroku dle § 254 DŘ v souvislosti s doměřovacím řízením, vyvolaným podáním dodatečného daňového přiznání. NSS zkonstatoval, že i když doměřovací řízení skončilo bez pravomocného doměření daně kvůli prekluzi práva stanovit daň, z daně dobrovolně zaplacené ve výši tvrzené daňovým subjektem nárok na úrok dle § 254 DŘ nevznikl. Důvodem je, že splatnost daně i její úhrada nastala v důsledku vlastního rozhodnutí daňového subjektu splnit svou zákonnou povinnost vyplývající z § 141 odst. 1 DŘ. Peněžní prostředky se tak nedostaly do dispozice správce daně na základě jím vydaného rozhodnutí, ale pouze z vlastní iniciativy daňového subjektu.