Daňový proces 2026

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci údajného nezákonného zásahu, který měl spočívat v provádění daňové kontroly DPH za zdaňovací období spadající do období 2020–2022. NSS nepřisvědčil, že by se jednalo o opakovanou a nezákonnou kontrolu z důvodu, že správce daně v minulosti neformálně prověřoval a následně akceptoval daňová tvrzení, kde byly uplatněny odpočty daně za obdobných okolností. To je vyloučeno již proto, že se nejedná o stejná zdaňovací období, a není tak třeba dále zkoumat, zda šlo ještě o vyhledávací či už kontrolní činnost. Jelikož se u uplatňovaných odpočtů nejednalo ani o totožné skutkové a právní okolnosti, nelze hovořit ani o legitimním očekávání daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci vyměření daně darovací a posouzení splnění podmínek osvobození dle § 19 odst. 3 zákona o trojdani. Klíčovou otázkou bylo, zda mezi poplatníkem a dárcem existovala společná domácnost. NSS potvrdil, že pojem společná domácnost je nutné vykládat v souladu s občanskoprávní judikaturou jako soužití osob, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Tyto znaky – trvalost soužití, společné bydlení a zejména společné hrazení nákladů (spotřební společenství) – musí být naplněny kumulativně; absence kteréhokoli z nich vylučuje existenci společné domácnosti. Klíčovým znakem je společné hrazení nákladů na potřeby v odpovídajícím rozsahu; nepostačuje dílčí či nahodilé sdílení výdajů. Existence společného fondu nebo společných aktivit sama o sobě nepostačuje, pokud neprokazuje reálné sdílení běžných životních nákladů. Dále se NSS v tomto rozsudku zabýval otázkou prekluze lhůty pro stanovení daně. Zde byly řešeny dvě dílčí otázky. 1) Ve vztahu k § 148 odst. 4 písm. b) DŘ uvedl, že stavení lhůty pro stanovení daně se neuplatní pouze na úzký okruh řízení (např. na otázky uvedené v § 99 odst. 2 DŘ), ale obecně na řízení, v nichž je řešena otázka, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně, tedy taková, bez jejíhož vyřešení nelze daň správně stanovit. Typicky půjde o spory týkající se samotného předmětu daně (např. zda jde o dar či půjčku). Pro posouzení stavení lhůty je rozhodná povaha řešené otázky, nikoli výsledek civilního řízení; k jejímu stavení dochází i tehdy, bylo-li řízení skončeno bez meritorního rozhodnutí. 2) K účinkům úkonů podle § 148 odst. 2 a 3 DŘ NSS uvedl, že tyto úkony působí samostatně a nezávisle na stavení lhůty. Jejich účinky nastávají okamžitě dnem jejich provedení, a to i v době, kdy současně trvá důvod stavení; neodkládají se tedy až na jeho skončení.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně proti rozsudku KS v Plzni, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, a to z toho důvodu, že bylo v jiném řízení zrušeno podmiňující rozhodnutí o odvodu. NSS nepřisvědčil argumentu správce daně, že předmět řízení z důvodu vydání nového tzv. „rozdílového“ platebního výměru na penále odpadl. Dle NSS jde o dvě samostatná rozhodnutí, přičemž první rozhodnutí na penále právě kvůli zrušení podkladového rozhodnutí o odvodu nemůže obstát, a musí být jako nezákonné zrušeno.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně ve věci doměření DPH při dodání ovoce do škol. NSS v dané věci rozhodoval již podruhé, kdy v prvním rozhodnutí vyhověl správci daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě. Námitku daňového subjektu, že správce daně nezákonně přistoupil k vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání, NSS označil za nedůvodnou, neboť zjištěné skutečnosti jednoznačně svědčily o tom, že konkludentně stanovená daň v souladu s daňovým přiznáním daňového subjektu byla vyměřena v nesprávné výši. NSS tak shrnuje, že stěžovatelka ani nemohla legitimně očekávat, že daň stanovená za dotčená zdaňovací období konkludentně je daní konečnou a již nebude prověřována. S ohledem na upozornění správce daně při ústním jednání mohla naopak důvodně očekávat, že k takovému prověření může dojít.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci snížení sazby úroku vznikajícího podle § 254 DŘ ve znění účinném ode dne 1. 1. 2021 na právní vztahy vzniklé před tímto dnem, neboť úrok vzniká po tomto datu nově každý den samostatně. NSS v návaznosti na judikaturu ÚS uzavřel, že změna úrokové sazby v průběhu období, za které nárok na úrok vzniká, nepředstavuje nepřípustnou retroaktivitu ani zásah do nabytých práv daňového subjektu; současně nezakládá porušení jeho legitimního očekávání ohledně výše úroku.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně proti rozsudku KS v Ostravě, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o (ne)prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení z důvodu, že v mezičase došlo ke zrušení platebního výměru na samotnou pokutu, jejíž uložení bylo nezákonné z důvodu prekluze. NSS potvrdil řetězící se vztah těchto rozhodnutí s tím, že zánik podmiňujícího rozhodnutí zpravidla má vliv na zákonnost podmíněného rozhodnutí. Předmět soudního přezkumu v podobě rozhodnutí o prominutí pokuty stále existuje a jeho zřejmá nezákonnost musí být promítnuta do rozhodnutí soudu. Dle závěrů rozšířeného senátu sp. zn. 6 Afs 292/2018 může být u žalobního přezkumu řetězících se rozhodnutí vhodná moderace náhrady nákladů řízení, avšak tohoto právního názoru se lze dovolávat až u řízení zahájených po zveřejnění tohoto právního názoru.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze i rozhodnutí odvolacího orgánu na DPPO, kdy předmětem sporu byly neuznané náklady vynaložené za průzkum trhu. Správce daně nesprávně odmítl hodnotit listinné důkazy, neboť byly v anglickém jazyce, přičemž do spisu zařadil pouze fotokopie dílčích fragmentů. Odvolací orgán ovšem toto procesní pochybení dostatečně nezhojil, neboť není jasné, zda měl při svém hodnocení k dispozici podstatný obsah předloženého souboru listin. Zároveň nepostupoval správně, když před vydáním rozhodnutí neseznámil dle § 115 odst. 2 DŘ daňový subjekt s tímto provedeným dokazováním.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci žaloby proti pravomocnému dodatečnému platebnímu výměru, který nabyl právní moci v souladu s § 243 odst. 2 DŘ. Správce daně byl zavázán dřívějším rozsudkem KS v Hradci Králové doplnit dokazování v rámci daňového řízení dle požadavků judikatury SDEU stran skutečného dodavatele zdanitelného plnění a jeho statusu plátce DPH, nicméně s ohledem na nabytí právní moci DOPLVY v důsledku prohlášení úpadku daňového subjektu a aplikace § 243 odst. 2 DŘ již nemohl doplnit dokazování o požadované skutečnosti. Správce daně z uvedených důvodů navrhoval, aby KS v Hradci Králové výjimečně provedl dokazování v rámci řízení o žalobě. NSS zkonstatoval, že ani za takových okolností nelze takové dokazování provést, neboť soud nemůže nahrazovat činnost správních orgánů, a nemůže jej již provést ani správce daně v dalším řízení, neboť s ohledem na § 243 odst. 2 DŘ v případě důvodnosti žaloby proti platebnímu výměru nelze než daňové řízení zastavit dle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ. NSS závěrem uvedl, že nárok správce daně by mohl být nadále řešen v rámci insolvenčního řízení v incidenčním sporu.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci žaloby proti pravomocnému dodatečnému platebnímu výměru, který nabyl právní moci v souladu s § 243 odst. 2 DŘ. Správce daně byl zavázán dřívějším rozsudkem KS v Hradci Králové doplnit dokazování v rámci daňového řízení dle požadavků judikatury SDEU stran skutečného dodavatele zdanitelného plnění a jeho statusu plátce DPH, nicméně s ohledem na nabytí právní moci DOPLVY v důsledku prohlášení úpadku daňového subjektu a aplikace § 243 odst. 2 DŘ již nemohl doplnit dokazování o požadované skutečnosti. Správce daně z uvedených důvodů navrhoval, aby KS v Hradci Králové výjimečně provedl dokazování v rámci řízení o žalobě. NSS zkonstatoval, že ani za takových okolností nelze takové dokazování provést, neboť soud nemůže nahrazovat činnost správních orgánů a nemůže jej již provést ani správce daně v dalším řízení, neboť s ohledem na § 243 odst. 2 DŘ v případě důvodnosti žaloby proti platebnímu výměru nelze než daňové řízení zastavit dle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ. NSS závěrem uvedl, že nárok správce daně by mohl být nadále řešen v rámci insolvenčního řízení v incidenčním sporu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost rozhodnutí GFŘ o odvolání proti rozhodnutí OFŘ vydanému v přezkumném řízení, v němž OFŘ zrušilo svoje původní rozhodnutí ve věci rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení podle § 116 odst. 1 písm. b) DŘ. NSS uvedl, že rozhodnutím podle § 116 odst. 1 písm. b) DŘ dojde k zastavení celého daňového řízení, proto je třeba postupovat podle § 116 odst. 3 DŘ, aby mohl správce daně zrušit své rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení s tím, že by se následně mohlo v odvolacím řízení pokračovat. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí OFŘ vydané podle § 116 odst. 1 písm. b) DŘ v přezkumném řízení zrušeno zcela po právu, přičemž námitky daňového subjektu nemohly na tomto závěru nic změnit.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost rozhodnutí MF, které rozhodlo o odvolání daňového subjektu proti rozhodnutí GFŘ o nařízení přezkumu rozhodnutí OFŘ z důvodu vydání rozhodnutí dle § 116 odst. 1 písm. b) DŘ (zastavení celého řízení) místo postupu dle § 116 odst. 3 DŘ (vrácení rozhodnutí k autoremeduře prvostupňovému správci daně). NSS uvedl, že daňové orgány postupovaly podle zákona, na čemž nemůže nic změnit ani tvrzení daňového subjektu, že vzniklé pochybení správce daně mělo být řešeno jednoduše a nikoli „monstrprocesem“. 
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost rozhodnutí GFŘ o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí OFŘ ve věci nepovolení obnovy řízení. Daňový subjekt se účastnil transakcí zasažených podvodem na DPH a na základě podaného vysvětlení v trestním řízení podal návrh na obnovu řízení. OFŘ konstatovalo v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, že nebyla splněna časová ani věcná podmínka pro povolení obnovy. KS v Brně toto tvrzení korigoval v tom, že časová podmínka splněna byla. Přisvědčil tak daňovému subjektu, že obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení z trestního řízení teoreticky mohl být v tomto případě novou skutečností či důkazem (potenciálně) odůvodňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) DŘ. Povinností daňových orgánů tak bylo se s úředním záznamem o podaném vysvětlení seznámit a vyhodnotit jej po obsahové stránce, stejně jako ostatní nově předložené důkazy. Napadené rozhodnutí tak v soudním přezkumu obstálo jen díky tomu, že OFŘ tuto svou povinnost splnilo, ačkoliv se mylně domnívalo, že tak činí jen nad rámec nutného odůvodnění. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že se OFŘ podrobně seznámilo s úředním záznamem i dalšími předloženými listinami a uzavřelo, že tvrzené skutečnosti a důkazy nejsou způsobilé změnit výrok odvolacího rozhodnutí, s čímž se GFŘ v odvolacím řízení ztotožnilo.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil uložení pořádkové pokuty dle § 247 odst. 2 DŘ za závažné ztěžování a maření správy daní tím, že daňový subjekt ani na opakované výzvy správce daně nepředložil účetní záznamy na technickém nosiči dat a namísto toho část dokladů předložil pouze v listinné podobě (v celkovém počtu přes deset tisíc stran). Závažné ztěžování správy daní shledal NSS v tom, že správce daně by musel vynaložit nepoměrně vyšší úsilí a prostředky, zejména čas úředních osob, oproti situaci, kdy by daňový subjekt výzvě správce daně vyhověl; správce daně by také při nutnosti kontrolovat vše v listinné podobě nemohl postupovat bez zbytečných průtahů ve smyslu § 7 odst. 1 DŘ. NSS zdůraznil, že vede-li daňový subjekt účetnictví elektronicky (o čemž nebylo sporu), nelze požadavek správce daně na poskytnutí účetních záznamů v elektronické podobě považovat za jakkoli excesivní.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat v zadržování úroku z nesprávně stanovené daně. Ten daňový subjekt po správci daně žádal, avšak správce daně žádný takový úrok neevidoval, neboť okolnosti, na které se daňový subjekt odvolával, v danou chvíli nenaplňovaly podmínky vzniku nároku na tento úrok. Toto posouzení správce daně zopakoval také v zamítavém rozhodnutí o námitce DŘ. Daňový subjekt následně podal zásahovou žalobu, na které trval i přes to, že byl vyzván ke změně žalobního typu na žalobu o přezkoumání správního rozhodnutí. NSS potvrdil, že v daném případě tvrzený zásah představoval důsledky právního názoru správce daně, závazně formulovaného v konkrétním rozhodnutí, a soudní ochrany se proto bylo možno dovolávat výhradně prostřednictvím žaloby o přezkoumání tohoto rozhodnutí.
 

NSS zrušil usnesení MS v Praze o odmítnutí nečinnostní žaloby, kterou se daňový subjekt domáhal vydání rozhodnutí o odvolání ve věci jeho žádosti o vrácení přeplatku. NSS s poukazem na § 81 odst. 1 s.ř.s. zkonstatoval, že jelikož nebyla pro požadovaný úkon dána zákonná lhůta, měl soud zkoumat, co bylo posledním procesním úkonem ve věci. MS označil za tento poslední úkon podání odvolání, avšak pro své posouzení evidentně neměl kompletní spis, neboť ve svých podáních obě strany sporu hovořily také o podání podnětu na ochranu před nečinností, který by takovým procesním úkonem mohl být a měl by vliv na posouzení včasnosti žaloby. V dalším řízení tak musí soud dostatečně zjistit skutkový stav a vyjasnit s daňovým subjektem také nejasnou otázku určení žalované procesní strany.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z marketingových služeb a zprostředkování inzerce. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl svoje důkazní břemeno a neprokázal rozsah přijatých marketingových služeb a v případě zprostředkování vůbec jejich faktické poskytnutí. Dále se NSS zabýval skutečností, že sedm kontrolních postupů provádělo pět různých pracovišť správce daně, kdy dospěl k závěru, že toto lze považovat za excesivní výkon vybrané působnosti, ale ve svém důsledku to nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. NSS uvedl, že aby mohlo dojít ke zrušení rozhodnutí dle správního řádu soudního, musí být prokázáno, že excesivní postup správce daně mohl mít konkrétní a reálný vliv na obsah jeho výroku o dodatečném doměření daně.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který vyloučil úrokové náklady plynoucí z emise tzv. korunových dluhopisů z daňově účinných z důvodu zneužití práva. Dle NSS bylo hlavním cílem předmětných transakcí získání daňového zvýhodnění v rozporu se smyslem ust. § 24 odst. 1 ZDP, když došlo k umělému zadlužení daňového subjektu, neboť mu emise nepřinesla žádný externí kapitál. Dle NSS se jednalo pouze o rotaci týchž finančních prostředků mezi několika společnostmi ovládanými jednou fyzickou osobou. Zároveň NSS odmítl námitku opakované daňové kontroly, neboť při místním šetření správce daně nepřekročil jeho meze, když pouze shromažďoval podkladové informace a důkazní prostředky. Až v rámci daňové kontroly došlo k jejich hodnocení a komplexnímu rozkrytí daňové povinnosti daňového subjektu.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze, který potvrdil neuznání úrokových nákladů z emise tzv. korunových dluhopisů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP na DPPO. Dle NSS byla tato emise ekonomicky opodstatněná, neboť podnikatelský záměr s ní spojený nebyl zjevně iracionální či zjevně neuskutečnitelný. MS se však nepřezkoumatelně zabýval tím, zda emitované dluhopisy daňového subjektu byly skutečně uhrazeny, a to s ohledem na jeho námitku počátečního a konečného stavu účtu. Naopak NSS odmítl v návaznosti na rozšířený senát v téže věci námitku uplynutí prekluzivní lhůty z důvodu chybného doručování daňovému subjektu namísto jeho zástupci. Platební výměry byly dle NSS materiálně doručeny podáním odvolání a v rámci odvolacího řízení udržoval daňový subjekt odvolací orgán v omylu ohledně existence svého zastoupení, čímž se dopustil zneužití práva.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně odepření nároku na odpočet z důvodu účasti daňového subjektu na podvodu na DPH z nákupu kůží. Daň byla doměřena na základě nařízené obnovy řízení z důvodu nových skutečností zjištěných z trestního rozsudku OS ve Zlíně, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu. NSS uvedl, že správce daně ani KS nepochybili, pokud v řízení vycházeli z tohoto trestního rozsudku a závěr správce daně, že daňový subjekt byl vědomým účastníkem podvodu na DPH, koresponduje se závěry trestního rozsudku, ve kterém byla daňovému subjektu za totožné skutky schválena dohoda o vině a trestu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně odepření nároku na odpočet v obchodních transakcích s kuřecím masem a slunečnicovým olejem, které byly zatíženy podvodem na DPH. NSS se také vyjádřil k otázce prekluze, kdy konstatoval, že po dobu trestního stíhání jednatele daňového subjektu bezpochyby prekluzivní lhůta byla stavěna, k jejímu uplynutí tedy před vydáním pravomocného rozhodnutí nedošlo. Narušení neutrality daně neznamená pouze chybějící daň samotnou, ale i „takové jednání článků v řetězci, které neumožní kontrolu podaného daňového přiznání a tvrzené daně, neboť takové jednání rovněž brání správnému výběru daně a ve svém důsledku ohrožuje řádné fungování společného systému DPH“. Co se týče stanoveného penále pak NSS uvedl, že v případě podezření na zapojení do podvodu nebylo možné po správci daně požadovat vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, jelikož by tím došlo nejen k ohrožení účelu správy daní, ale i případného (a v dané věci následně skutečně probíhajícího) trestního řízení.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci namítaného nezákonného zásahu, jenž měl spočívat v zahájení a provádění daňové kontroly bez předchozího vydání výzvy dle § 145 odst. 2 DŘ. NSS nejprve zkonstatoval, že nedošlo k vadě řízení před KS, když nebylo vyčkáno na případnou repliku daňového subjektu k vyjádření správce daně. Žádné zákonné ustanovení nestanovuje povinnost určit lhůtu k vyjádření na procesní podání protistrany, ani určitou dobu po jeho zaslání vyčkávat. Daňový subjekt měl garanci, že soud o žalobě nerozhodne po dobu běhu lhůty pro vyslovení souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání, po kterou vyjádřením správce daně disponoval a po kterou také mohl dle svého uvážení zareagovat. NSS dále potvrdil i vlastní věcné závěry soudu, tedy že samotné nevydání výzvy dle § 145 odst. 2 DŘ nemůže způsobit nezákonnost daňové kontroly, neboť to případně ovlivňuje jen možnost uplatnění daňového penále. Zásah tak byl spatřován v okolnosti, která nemůže vést k nezákonnosti celého postupu, proto nebyl důvod zkoumat, zda v tomto případě důvody pro výzvu byly či nikoliv.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že aplikace ustanovení § 124a DŘ (ve znění do 30.6.2025) přichází v úvahu i v případech, kdy správce daně vydal rozhodnutí na základě (překonaného) právního názoru vysloveného v rozsudku, kterým MS v Praze rozhodl o zásahové žalobě. Účel, kvůli kterému má rozhodnutí správce daně pozbýt účinnosti ze zákona, se totiž nemění podle toho, na základě jakého žalobního typu k jeho vydání došlo. Není rozhodné ani jak konkrétně zněl výrok zrušeného rozsudku KS, klíčové je, že rozsudek obsahoval (nesprávný) právní názor, který vzal správce daně v potaz při svém rozhodování. Ztratí-li rozhodnutí o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně účinnost v důsledku aplikace § 124a DŘ, nemůže daňovému subjektu vzniknout nárok na úrok z pozdě předepsaného úroku, neboť chybí právní titul pro samotný původní úrok. Rozhodnutí tak ztrácí účinnost v celé své šířce ex lege, nikoliv na základě procesního aktu správce daně, což následně přirozeně vylučuje iniciaci přezkumného řízení. NSS dále vyložil, že rozhodnutím v neprospěch odvolatele ve smyslu § 115 odst. 2 DŘ je kupříkladu též rozhodnutí, kterým správce daně zamítá odvolání a potvrzuje rozhodnutí správce daně prvního stupně.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z nesprávně stanovené daně, resp. ve věci aplikace výluky ze vzniku tohoto úroku dle § 254 odst. 3 písm. b) DŘ. NSS potvrdil procesní postup KS v Ostravě i jeho věcné závěry, když přisvědčil, že veškeré důkazy pro správné stanovení daně měl k dispozici již správce daně v rámci daňové kontroly a že ke změně výše daňové povinnosti v odvolacím řízení tak nedošlo na základě nových důkazů a skutečností, které by nemohly být bez zavinění správce daně zohledněny.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 2 DŘ, ve znění do 31.12.2020. NSS ve své ustálené judikatuře potvrdil, že exekuční řízení ke konkrétní vymožené částce končí právě jejím vymožením a pouze k tomuto dni, nikoli až do skončení nejdéle trvajícího exekučního řízení. Pouze do tohoto dne tak náležel daňovému subjektu v souvislosti s neoprávněně vedeným exekučním řízením z vymožené částky úrok ve dvojnásobné sazbě. Je-li po skončení neoprávněně vedeného exekučního řízení vymožená částka nadále držena správcem daně, měl daňový subjekt nárok na úrok podle § 254 odst. 1 DŘ v uvedeném znění.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se rozhodnutí o námitce ve věci předpisu úroku z prodlení. Ten daňový subjekt rozporoval na základě jedné věcně nesprávné části věty v odůvodnění jiného rozhodnutí v jeho věci. NSS zkonstatoval, že právně závaznou částí rozhodnutí je jeho výrok, a ačkoliv mu musí odůvodnění odpovídat, není správce daně vázán každou jeho větou. V nynějším případě šlo o nesprávnost v jediném sousloví odůvodnění, kterou následně správce daně otevřeně přiznal a vysvětlil v rozhodnutí o námitce, společně se všemi podstatnými souvislostmi, což lze považovat za zcela dostačující nápravu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem sporu byl okamžik zahájení daňové kontroly na DPH, resp. zda úkony správce daně před doručením oznámení o zahájení daňové kontroly naplňovaly znaky skryté daňové kontroly. NSS k tomu uvedl, že úkony správce daně nepřekročily meze vyhledávací činnosti ve smyslu § 78 daňového řádu a k materiálnímu zahájení daňové kontroly tak nedošlo. Například správcem daně vyžádané listiny nepředstavovaly svým rozsahem materiálně daňovou kontrolu, tj. nebyla vyžádána úplná účetní a daňová evidence. Shodně tak ani výzvy k podání daňového přiznání daňovou kontrolu nezahájily. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy konstatoval, že má-li ve věci registrace plátce DPH správce daně, resp. odvolací orgán pochybnosti o charakteru plnění, zejména o jeho jednorázovosti či soustavnosti, musí tyto pochybnosti odstranit řádným dokazováním; nelze vycházet pouze z formálních prvků daňových dokladů. Odvolací orgán je povinen podle § 115 odst. 2 DŘ seznámit daňový subjekt s hodnocením důkazů, z nichž hodlá vycházet, zejména pokud s jejich hodnocením nebyl daňový subjekt seznámen prvostupňovým správcem daně, a má-li z nich dovozovat existenci ekonomické činnosti ve smyslu § 5 odst. 3 ZDPH, coby klíčové otázky pro rozhodnutí o registraci. Samotná pravidelnost plateb či formální znaky daňových dokladů nepostačují k závěru, že došlo k soustavnému poskytování plnění, pokud daňový subjekt tvrdí jednorázovost plnění a tuto skutečnost dokládá důkazními prostředky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a současně vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů. NSS potvrdil závěry daňových orgánů, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno v prokázání věcné a časové souvislosti materiálových nákladů na předmětných zakázkách s jejich výnosy, proto nebyly uznány tyto náklady v daných zdaňovacích obdobích jako daňové ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. V případě vytknutého neprovedení opakovaného (čtvrtého) výslechu svědka v odvolacím řízení, který měl prokázat pozastávku faktury z důvodu pozdního dodání krytu na popelnice u jedné ze zakázek, NSS uvedl, že důkazní břemeno bylo řádně přeneseno na daňový subjekt a ten mohl již při třetí svědecké výpovědi (po prvním zrušujícím rozsudku KS v Brně) klást otázky i k tomuto kontrolnímu zjištění, což neučinil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z nakoupeného hutního materiálu od deklarovaného dodavatele, stavebních prací a dalších služeb, neboť daňový subjekt neprokázal nejen dodavatele v postavení plátce, ale ani rozsah a předmět přijatých plnění. NSS se dále podrobně zabýval i procesní otázkou doplňování odvolání a navrhování důkazů po uplynutí lhůty pro reakci na seznámení v odvolacím řízení, kdy se jednoznačně vyslovil tak, že po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2 DŘ již k dalším návrhům důkazních prostředků odvolací orgán v souladu s § 115 odst. 4 DŘ nemusí přihlížet.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci určení časového úseku pro doplnění blanketního odvolání. Dle NSS je nejzazší okamžik pro odstranění vad odvolání vydání rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, tj. v souladu s § 101 odst. 2 DŘ okamžik, kdy byl učiněn úkon k jeho doručení, tedy odeslání do datové schránky nebo podání k poštovní přepravě. Nad rámec NSS uzavřel, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení nelze doplňovat či měnit odvolací důvody směřující proti původnímu rozhodnutí. NSS také souhlasil s názorem KS, že je záležitostí právního zástupce, aby v případě zastupování více osob zamezil administrativnímu pochybení. Pokud by k takovému pochybení přesto došlo, není finanční úřad oprávněn spekulovat o možných příčinách takového stavu. Dle NSS zákon spojuje právní účinky s okamžikem doručení podání správci daně, nikoli s tím, kdy byl dokument vytvořen nebo editován.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci zneužití práva na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Předmětem sporu byla otázka, zda došlo ke skrytému faktickému zahájení daňové kontroly za zdaňovací období roku 2019 na základě úkonů prováděných správcem daně před jejím formálním zahájením a zda tak byla daň doměřena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS se ztotožnil se závěrem MS v Praze, že doručením sdělení, kterým správce daně požadoval po daňovém subjektu předložení řady účetních podkladů a účetních knih za roky 2017 a 2018, došlo k faktickému zahájení daňové kontroly i za zdaňovací období roku 2019. NSS konstatoval, že přestože zdaňovací období roku 2019 nebylo ve sdělení výslovně zmíněno, z následného úředního záznamu a výzev k podání dodatečného daňového přiznání jednoznačně vyplývá, že správce daně i ve vztahu k tomuto období fakticky vykonával úkony odpovídající daňové kontrole. Dle NSS rozhodujícím kritériem není obsah formálního sdělení správce daně, nýbrž komplexní náhled na skutečný obsah a povahu úkonů, které správce daně vůči daňovému subjektu činil. NSS tak uzavřel, že daň byla pravomocně doměřena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daňové exekuce. V dané věci byla sporná otázka výkladu § 124a DŘ, jelikož stran stanovení vymáhané daně proběhlo soudní řízení, v jehož rámci byl vydán zrušující rozsudek o žalobě, následně zrušený rozsudkem NSS. Ještě před zrušením bylo ale vydáno nové rozhodnutí, rušící původní platební výměry, přičemž daňový subjekt při novém projednání žaloby vzal tuto žalobu s poukazem na nová, příznivější, rozhodnutí zpět. NSS potvrdil, že i za takových skutkových okolností se § 124a DŘ aplikuje, neboť jeho smyslem a cílem je zabránění existenci dvou rozhodnutí v téže věci. Právní účinky dle přijatého zákonného řešení má nadále vyvolávat jen původní rozhodnutí, nikoliv nové rozhodnutí, které bylo v mezidobí přijato na základě chybného názoru KS v Praze. NSS zdůraznil, že aplikace § 124a DŘ nemůže být odvislá od vůle daňového subjektu a že z podstaty věci nepříznivé dopady tohoto ustanovení nemohou být důvodem pro jeho neaplikování. Dále NSS vyložil, že aby se aplikovalo ustanovení § 124a DŘ, nemusí KS o věci rozhodnout meritorně (ustanovení se bude aplikovat, i když rozhodne krajský soud usnesením).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení správnosti zastavení řízení zahájeného podáním dodatečného vyúčtování na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS potvrdil závěr KS v Brně, že správce daně postupoval správně, pokud předmětné řízení zastavil, jelikož lhůta pro stanovení daně v dané věci uplynula již dne 9. 5. 2022, zatímco daňový subjekt dodatečné vyúčtování podal až dne 20. 9. 2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Naznal přitom, že uplatněné kasační námitky jsou natolik obecné, že hraničí s prostým nesouhlasem s rozhodnutím MS v Praze. K argumentaci daňového subjektu pak NSS uvedl, že vyrozumění o předpisu úroku nepředstavovalo rozhodnutí podle § 101 DŘ, ve smyslu judikatury se jedná pouze o faktický úkon. Rozhodnutím je až rozhodnutí o případné námitce vůči úroku dle § 254 DŘ, jež ale také nečiní ze sdělení "zpětně" rozhodnutí. Tato otázka ale nebyla podstatná pro rozhodnutí v této věci. Podstatné bylo, že daňovému subjektu byl úrok přiznán, a to na základě totožných skutkových okolností, na kterých daňový subjekt stavěl svou pozdější žádost, na níž byl založen spor v tomto případě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání nároku na odpočet z přijatých zdanitelných plnění od deklarovaných dodavatelů. NSS konstatoval, že daňový subjekt neprokázal ani přijetí služeb (ostraha, doprava, skladování atp.) od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu. NSS se dále vyjádřil i ke skryté daňové kontrole, resp. jejímu možnému dřívějšímu materiálnímu zahájení, ale dospěl k závěru, že provedené úkony správce daně tento dosah neměly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně. Předmětem sporu byla otázka konkludentního doměření dodatečného daňového přiznání k DPH a následného doměření DPH, neboť správce daně teprve následně zjistil, že daňový subjekt uplatnil nárok na odpočet DPH opožděně. NSS konstatoval, že konkludentně stanovit daň není možné jen tehdy, obsahuje-li daňové tvrzení na první pohled (prima vista) zcela zjevné a jednoduše odhalitelné nesprávnosti či chyby takového rázu, které by měl správce daně bez podrobnějšího zkoumání či právního posouzení odhalit. Správce daně tak při konkludentním doměření dodatečného daňového přiznání nepochybil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci odmítnutí žaloby proti rozhodnutí o samovyměření daně z hazardních her. NSS potvrdil, že správce daně při tomto samovyměření žádné rozhodnutí o stanovení daně nevydává a nelze tak uplatnit ani řádný opravný prostředek, ani správní žalobu o přezkoumání rozhodnutí. Změnu ve věci výše daně může daňový subjekt vyvolat dodatečným daňovým přiznáním, správce daně může zasáhnout pouze formou daňové kontroly. Tento koncept je vyvážen řadou výhod pro daňový subjekt i správce daně a vychází ze zvláštní právní úpravy zákona o hazardních hrách, proto nelze analogicky vycházet z obecné úpravy konkludentního vyměření daně dle DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek, ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek. Dle NSS kritéria, z nichž správce daně při výběru srovnatelných subjektů vycházel, nepostrádala logiku a reflektovala ekonomickou realitu daňového subjektu. Správce daně se nedopustil excesů, které by vyžadovaly zásah správních soudů. NSS dodal, že se odvolací orgán stran odůvodnění neprovedení navrhovaných výslechů pro jejich nadbytečnost nedopustil pochybení. Účastnický výslech jednatele daňového subjektu nemůže odstranit nedostatky v souvislosti s neprůkazností předloženého účetnictví a evidencí, a výslech svědka v souvislosti s psychickým stavem zástupce daňového subjektu nedisponuje potencí vyvrátit závěry správce daně ve zprávě o daňové kontrole a míjí se s předmětem sporu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na pronájem lešení dle § 24 odst. 1 ZDP z důvodu neprokázání faktického uskutečnění dodávek. Správce daně relevantně zpochybnil přijetí plnění od dodavatele, daňový subjekt pochybnosti správce daně nevyvrátil a neunesl důkazní břemeno. NSS aproboval využití podkladů z trestního řízení správcem daně, jestliže tyto byly získány zákonným způsobem a byly daňovému subjektu řádně zpřístupněny. Závěrem NSS doplnil, že bez dalšího nelze vyloučit použití listiny jako důkazu v daňovém řízení i pokud by trestní soud takový důkaz procesně nepřipustil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z prodlení dle § 252 DŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2020, kterou se daňový subjekt domáhal přehodnocení povahy úroku z prodlení a konstatování jeho sankční povahy, pro který je pak nutno uplatnit zákaz dvojího trestání. NSS na podkladu bohaté judikatury své i ÚS zkonstatoval, že úrok z prodlení plní funkci reparační, která převažuje nad funkcí generálně preventivní a není tak sankcí, trestním obviněním, ve smyslu judikatury ESLP. O převážně reparačním charakteru svědčí i to, že stejný úrok byl na základě § 254 DŘ povinen platit stát daňovému subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z daňového odpočtu dle § 254a odst. 3 DŘ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020. NSS opětovně osvědčil eurokonformitu zákonné sazby úroku a setrval na svých závěrech vyslovených v rozsudku sp. zn. 8 Afs 274/2022. Judikatura SDEU nepožaduje úročení kryjící současně náklady případného úvěru i měnové znehodnocení a nestojí ani na principu plné náhrady škody. Není proto důkazem nedostatečnosti zákonné sazby, je-li v konkrétním případě skutečná ztráta vyšší než zákonný úrok.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci namítaného nezákonného zásahu v podobě neevidování přeplatku, kterého se daňový subjekt dovolával. Ten měl představovat dodatečně tvrzený rozdíl oproti vyměřené dani ve výši daňového odpočtu, který daňovému subjektu nebyl uznán již ve vyměřovacím řízení. Doměřovací řízení bylo následně zastaveno pro prekluzi práva stanovit daň. NSS potvrdil, že za takových okolností nebyla daň v tvrzené výši doměřena a přeplatek v podobě rozdílu oproti poslední známé dani nemohl být evidován, což odpovídá závěrům rozšířeného senátu vysloveným v usnesení sp. zn. 1 Afs 231/2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu. NSS zkonstatoval, že za účelem vymáhání nedoplatku může správce daně vydat vícero exekučních příkazů postihujících majetek daňového subjektu různého druhu. Také potvrdil, že předmětný exekuční příkaz nebyl příkazem duplicitním, neboť exekuce zahájená dříve vydaným exekučním příkazem na vymožení téhož nedoplatku postižením stejného bankovního účtu zanikla dle § 190 odst. 2 DŘ, a to uplynutím 6 měsíců od jeho doručení poskytovateli bankovních služeb. O zániku daňové exekuce jejím provedením, byť neúspěšným, se nevydává rozhodnutí o zastavení daňové exekuce.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze i rozhodnutí OFŘ z důvodu nedostatečného odůvodnění existence zneužití práva v situaci, kdy správce daně nevyzval daňový subjekt k odstranění vad blanketního odvolání. NSS konstatoval, že správní orgán při aplikaci skutečností známých z úřední činnosti či postupu musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé konkrétní skutečnosti, a musí náležitě vysvětlit, jak určitá praktika daňového subjektu naplňuje znaky zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí penále. NSS potvrdil, že správce daně je v rámci jím prováděného správního uvážení o žádosti o prominutí penále oprávněn přihlížet také ke zdrojovému jednání daňového subjektu, které vedlo ke vzniku penále, jak již vyložil rozšířený senát NSS v usnesení sp. zn. 1 Afs 236/2019. Soudní přezkum správního uvážení je pak omezen na posouzení, zda správce daně vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, zda užil zákonná kritéria, zda správní uvážení při rozhodování o žádosti daňového subjektu řádně a logicky odůvodnil a zda z mezí správního uvážení zcela nevybočil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci ručení za daňový nedoplatek. Dospěl totiž k závěru, že nebyly naplněny podmínky vzniku ručitelského závazku dle § 159 odst. 1 a 3 OZ, neboť nebylo prokázáno, že žalobce způsobil jako jednatel jím ovládané právnické osobě při výkonu své funkce škodu. Za škodu totiž nelze bez dalšího považovat daň doměřenou této právnické osobě, a to ani za situace, kdy byl tento jednatel pravomocně odsouzen za trestný čin zkrácení předmětné daně. Škodu, která jeho jednáním vznikla státu jako příjemci daně, totiž nelze zaměňovat za škodu vzniklou jím ovládané právnické osobě, která se naopak zkrácenou daní na čas spíše obohatila. Vznik příslušenství daně jako možné škody pak NSS do úvahy nevzal, neboť to nebylo vyčísleno v rozhodnutích, kterými byl žalobce vyzván k úhradě nedoplatku jako ručitel.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že pro vydání zajišťovacího příkazu podle § 167 odst. 1 DŘ postačí, že správce daně na základě objektivních a vzájemně souvisejících indicií přezkoumatelně doloží přiměřenou pravděpodobnost budoucího stanovení daně a odůvodněnou obavu o její dobytnost; nemusí prokazovat vědomost daňového subjektu o jeho účasti v podvodném řetězci ani podrobně dokazovat skutkový stav, to náleží do vyměřovacího řízení. Dřívější zrušení jiného zajišťovacího příkazu nevytváří legitimní očekávání, pokud nové rozhodnutí vychází z odlišných skutkových zjištění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za opožděné tvrzení daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo určení počátku běhu 5denní liberační doby upravené § 250 odst. 1 DŘ, ve které nepodání daňového přiznání ještě není sankcionováno pokutou. Tuto lhůtu však nelze vykládat jako prodloužení lhůty k podání daňového přiznání, ale jako lhůtu, po jejímž uplynutí vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu za jeho opožděné podání. Dle NSS pak nelze v případě, kdy sankce za opožděné tvrzení daně vzniká ze zákona, uvažovat o tom, že by byla pokuta uložená správcem daně v rozporu s dobrými mravy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Správce daně doručil žalobou napadený exekuční příkaz přímo daňovému subjektu, ačkoliv u správce daně byla uplatněna plná moc pro zmocněného zástupce. NSS se neztotožnil s dílčím posouzením KS v Brně, že se rozhodnutí dle § 178 odst. 4 DŘ doručuje přímo daňovému subjektu. Toto ustanovení nemá negovat pravidla doručování, nýbrž vytyčuje okruh osob, kterým se exekuční příkaz doručuje. Povinnost něčeho osobně vykonat, neznamená, že o jejím uložení nemá být zástupce informován. Za nesprávný byl označen také názor soudu, že rozsah plné moci byl nejasný, což by nadto vyžadovalo vydání výzvy dle § 28 odst. 2 DŘ. Jelikož ale bylo na exekuční příkaz obratem věcně reagováno, bylo přisvědčeno argumentu soudu o materiálním doručení jakožto dostatečnému důvodu pro konstatování opožděnosti podané žaloby.

NSS zamítl kasační stížnost dlužníka proti usnesení o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Správce daně doručil žalobou napadený exekuční příkaz přímo dlužníkovi, ačkoliv u správce daně byla uplatněna plná moc pro zmocněného zástupce. NSS se neztotožnil s posouzením KS v Brně, že se rozhodnutí dle § 178 odst. 4 DŘ doručuje přímo a výhradně pouze dlužníkovi. Toto ustanovení totiž nemá negovat pravidla pro doručování dle § 41 DŘ, nýbrž vymezuje okruh osob, kterým se exekuční příkaz doručuje. Jestliže byl exekuční příkaz formálně doručen (pouze) dlužníkovi, ačkoli byl dlužník na základě plné moci zastoupen daňovým poradcem, nešlo o doručení řádné. Z reakce dlužníka na výzvu správce daně k podání prohlášení o majetku, ve které správce daně identifikoval exekuční příkaz, však vyplývá, že dlužník byl s exekučním příkazem obeznámen. Dlužník přitom ve svém podání neuvedl, že bylo chybně doručováno, nežádal, aby bylo doručeno zmocněnému zástupci, a ani z okolností nevyplývalo, že by byl omezen v možnosti se zmocněným zástupcem komunikovat. Dle NSS se tak uplatnil předpoklad vyrozumění zmocněného zástupce dlužníkem o exekučním příkazu a nastaly účinky materiálního doručení exekučního příkazu zmocněnému zástupci. Účinky materiálního doručení se dle NSS v tomto případě odvozují ode dne, kdy byla správci daně doručena reakce dlužníka na výzvu k podání prohlášení o majetku. Žaloba proto byla podána opožděně. 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně proti rozsudku KS v Brně, kterým byla zrušena rozhodnutí o námitkách proti exekučním příkazům, rozhodnutí o nezastavení exekuce a rozhodnutí o námitkách proti nezastavení exekuce, a to z důvodu zjištěné prekluze práva vybrat daň. NSS nepřisvědčil argumentaci správce daně o aplikovatelnosti § 41 s.ř.s. na lhůtu pro placení daní a zkonstatoval, že § 160 DŘ obsahuje zvláštní, samostatnou a plnohodnotnou úpravu stavení této lhůty. Rozsudek rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 95/2021, který konstatoval obsolentnost § 41 s.ř.s. na lhůty dle DŘ, tak platí i v případě lhůty dle § 160 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce proti převedení přeplatku do státního rozpočtu pro uplynutí prekluzivní lhůty dle § 160a DŘ. NSS zkonstatoval, že daňový subjekt o řádně evidovaný přeplatek nevyjevil před uplynutím lhůty žádný zájem a že správce daně neměl žádnou zákonem uloženou poučovací či notifikační povinnost v případě, že daňový subjekt nepožádá o vrácení vratitelného přeplatku. Daňový subjekt by mohl úspěšně namítat chybné vedení daňové evidence s dopadem na aplikaci § 160a DŘ, prokázal‑li by, že dbal svých práv, a i přes aktivní snahu o zjištění existence vratitelného přeplatku a jeho vzniku mu správce daně nebyl schopen tyto údaje sdělit, což se v tomto případě nestalo. NSS neshledal indicie o protiústavnosti § 160a DŘ, proto věc nepředložil ÚS. Nastavení podmínek pro vrácení přeplatku s možným negativním dopadem na daňový subjekt by bylo protiústavní jedině tehdy, pokud by se jednalo o podmínky nepřiměřeně přísné. Lhůta v délce šesti let dle § 160a DŘ nepřiměřeně krátká není, nadto zrcadlí lhůtu, v níž může správce daně vybrat a vymáhat daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci jeho požadavku na přiznání úroku dle § 254 DŘ v souvislosti s doměřovacím řízením, vyvolaným podáním dodatečného daňového přiznání. NSS zkonstatoval, že i když doměřovací řízení skončilo bez pravomocného doměření daně kvůli prekluzi práva stanovit daň, z daně dobrovolně zaplacené ve výši tvrzené daňovým subjektem nárok na úrok dle § 254 DŘ nevznikl. Důvodem je, že splatnost daně i její úhrada nastala v důsledku vlastního rozhodnutí daňového subjektu splnit svou zákonnou povinnost vyplývající z § 141 odst. 1 DŘ. Peněžní prostředky se tak nedostaly do dispozice správce daně na základě jím vydaného rozhodnutí, ale pouze z vlastní iniciativy daňového subjektu.