Daňový proces 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu a potvrdil, že v předchozích řízeních byly řádně vypořádány všechny argumenty daňového subjektu. Ani rozhodnutí správce daně, ani rozsudek tak netrpí nedostatky v podobě chybějících posouzení obecných tvrzení o vlivu pandemie Covidu-19 na daňový subjekt a o souladu postupu správce daně se základními zásadami správy daní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Původní daňové řízení se týkalo vrácení DPH, předmětem sporu u NSS však byla pouze otázka včasnosti podání odvolání. Daňový subjekt se odvolal dne 25. 8. 2020 proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení DPH ze dne 24. 5. 2016. NSS konstatoval, že námitky daňového subjektu ohledně otázky doručení rozhodnutí mailem jsou irelevantní, neboť z kroků, které daňový subjekt podniknul (v roce 2017 nahlížení do spisu, v roce 2018 podání žádosti o povolení obnovy a podání žaloby) jednoznačně plyne, že 30denní lhůta pro podání odvolání byla zmeškána.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil právní názor ve zrušujícím rozsudku MS v Praze. Předmětem sporu bylo odepření nároku na odpočet z reklamních plnění z důvodu účasti na podvodu na DPH. NSS potvrdil, že správce daně pochybil, pokud neprovedl výslech svědků, které daňový subjekt navrhl k prokázání toho, že přijal veškerá opatření, aby své účasti na podvodu zabránil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek MS v Praze. Předmětem sporu byl nárok na odpočet u pořízeného kuřecího masa od deklarovaného dodavatele, resp. otázka, zda byl dodavatel v postavení plátce DPH. NSS se však v rámci kasační stížnosti zabýval toliko tím, zda byl správce daně povinen vydat seznámení s provedeným dokazováním v odvolacím řízení dle § 115 odst. 2 DŘ jako procesní reakci na daňovým subjektem navrhované důkazy na provedení. NSS konstatoval, že i když správce daně v rozhodnutí o odvolání tvrdil, že dokazování neprovedl, ze spisu vyplynulo, že listiny zpochybňující solidnost dodavatele do spisu založil, a proto byl povinen daňový subjekt dle § 115 DŘ se svojí správní úvahou seznámit. Stěžovatel v dalším řízení musí odstranit procesní vadu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Plzni. NSS dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud vyložil plnou moc tak, že zmocňuje zástupce daňového subjektu i k přebírání písemností doručovaných v průběhu daňového řízení, tedy včetně doručení dodatečných platebních výměrů. Právě takové pojetí a výklad plné moci totiž odpovídá racionalitě chování zmocnitele, která spočívá v předpokladu, že plnou moc zmocněnec neformuluje natolik složitě, aby bylo třeba rozsah zmocnění, které z ní má vyplývat, dovozovat tzv. „čtením mezi řádky“, jak se v posuzované věci snažil k jejímu výkladu přistoupit KS ve shodě s daňovým subjektem. To znamená, že odpovědnost za jednoznačnost formulace rozsahu plné moci zastoupení má zmocnitel, a ten na sebe bere riziko, že ten, vůči němuž bude tato plná moc uplatněna, si bude její obsah vykládat jinak, než sama zamýšlela.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu, kterou bylo zpochybňováno doručování a posouzení rozsahu zmocnění dle uplatněných plných mocí. NSS potvrdil správnost doručování exekučního příkazu dle plné moci, která byla vyhodnocena jako plná moc generální. Ačkoliv tato obsahovala vedle generální zmocňující klauzule i výčet některých postupů, jednalo se o výčet nadbytečný, nikoliv zpochybňující rozsah zmocnění. Druhá uplatněná plná moc pro jiného zástupce byla jasně vymezena jako plná moc pro řízení o posečkání, které je stejně jako řízení exekuční samostatným dílčím řízením dle § 134 odst. 4 DŘ. Jelikož se nejedná o řízení nikterak navazující, nemohlo být zmocnění dle této zvláštní plné moci rozšířeno i na řízení exekuční. Nadto bylo poukázáno, že se daňový subjekt s exekučním příkazem prokazatelně seznámil, a proto by ani případná vada doručování nemohla vést ke konstatování jeho nezákonnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Podstatou sporu bylo, zda může daňovou kontrolu zahájit dožádaný správce daně, což NSS potvrdil. NSS dále konstatoval, že snaha daňového subjektu vyhnout se zahájení daňové kontroly byla zjevná a předkládané argumenty účelové.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k závěru, že následné zahájení daňové exekuce, jejímž podkladem jsou tytéž exekuční tituly (platební výměry), na jejichž úhradu správce daně před zahájením exekuce převedl přeplatky či v souvislosti se kterými zadržoval daňovým subjektem tvrzené nadměrné odpočty, nemůže být důvodem pro aplikaci § 254 odst. 2 DŘ (ve znění účinném do 31. 12. 2020) vůči částkám zadržovaným či převedeným před zahájením této exekuce, neboť tyto částky nebyly ani vymoženy v rámci exekučního řízení, ani k jejich zadržování/převedení nedošlo „pod bezprostředním tlakem“ probíhající exekuce. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který doměřil daň za použití pomůcek. V dané věci rozhodoval NSS již podruhé, kdy v prvním kole vyhověl kasační stížnosti správce daně a potvrdil závěry o splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a spolehlivosti stanovené daně podle pomůcek. Také potvrdil závěr, že výběr pomůcek je odpovědností správce daně, pokud nepřekročí meze jemu svěřené správní úvahy. Nyní se NSS vyjádřil v rozsahu kasačních námitek pouze k otázce nezákonnosti zahájení, provádění a ukončení daňové kontroly, kdy nezákonnost daňové kontroly neshledal. Současně NSS poukázal na jednotnost daňového řízení a možnost nápravy vad či nesprávného posouzení ze strany správce daně v odvolacím řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z pozdě vráceného přeplatku. NSS potvrdil, že pokud v mezičase, než je přeplatek, který má status vratitelného přeplatku, vrácen, dojde ke vzniku nedoplatku na jiné dani, musí správce daně přeplatek na úhradu nově vzniklého nedoplatku použít. Den úhrady nastane dle § 154 DŘ ke dni vzniku nedoplatku, a to bez ohledu na to, kdy je použití přeplatku reálně zaznamenáno do evidence daní. Tímto dnem také zaniká přeplatek a končí doba úročení úrokem z pozdě vráceného přeplatku. NSS se také vyjádřil k pravidlům započtení přeplatku vzniklého z daňových povinností v rámci insolvenčního řízení a přípustnosti jeho užítí primárně na účely úhrady splatných daňových povinností, kdy dle § 242 DŘ je rozhodná doba účinnosti rozhodnutí o úpadku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení, v níž tvrdil, že prodlení s úhradou daně bylo po dobu trvání odvolacího řízení nad rámec lhůty stanovené pokynem MF-5 zaviněno odvolacím orgánem. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou potvrdil, že se nejedná o důvod vzniku prodlení, nýbrž o okolnost, která může souviset jedině s délkou již existujícího prodlení, a proto se nemůže jednat o ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 259b odst. 2 DŘ. Dále NSS potvrdil dlouhodobě judikovaný názor, že správce daně má povinnost přihlížet při zvažování prominutí příslušenství daně i k okolnostem, které nejsou uvedené v pokynu GFŘ-D-58.