Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Daňový proces 2022

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívající v zahájení a vedení postupu k odstranění pochybností na nesouhlasnou reakci daňového subjektu na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení. Nejvyšší správní soud odkázal na předchozí rozsudek ze dne 30.11.2022, č.j. 6 Afs 391/2021 a opětovně uvedl, že k doměření daně dochází primárně – nikoliv však výlučně ve vazbě na daňovou kontrolu a její výsledky. Nesouhlasnou reakci daňového subjektu na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení lze vnímat jako dodatečné daňové přiznání v materiálním smyslu, na které lze vydat výzvu k odstranění pochybností. Zahájení daňové kontroly v daném případě označil soud za nadbytečné a nehospodárné.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti finanční správy a zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň odmítl žalobu před nezákonným zásahem. Předmětem sporu bylo nevyplacení kompenzačního bonusu po podání žádosti. Krajský soud se domníval, že kompenzační bonus musí být vyplacen bezodkladně po podání bezvadné žádosti a nevyplacení je tak nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud opětovně zdůraznil subsidiární charakter zásahové žaloby a uvedl, že daňový řád upravuje možnosti ochrany před nevyplacením kompenzačního bonusu, tj. ochranu před nečinností dle § 38 daňového řádu a dle § 159 daňového řádu námitku. Ve věci samé, tj. vyměření kompenzačního bonusu se ztotožnil s krajským soudem a uzavřel, že dnem podání žádosti o kompenzační bonus je kompenzační bonus vyměřen a na straně správce daně vzniká jeho povinnosti jej bez zbytečného odkladu vyplatit.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí úroků z prodlení. Nejvyšší správní soud na námitku použití pokynů řady D uvedl, že tyto mají za cíl sjednotit rozhodovací praxi a zabránit výrazným odlišnostem v rozhodování správních orgánů. Nejvyšší správní sodu neshledal, že by v daném případě byly na straně správce daně dány důvody se odchýlit od těchto pokynů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že daňový subjekt neprokázal, že prodlení s úhradou daně bylo důsledkem mimořádných opatření v důsledku COVID-19.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud uzavřel, že není možné, aby za stejné období příslušel daňovému subjektu jak úrok z vratitelného přeplatku, tak úrok z neoprávněného jednání správce daně, neboť se tyto nároky vzájemně vylučují.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze, jakož i rozhodnutí Finanční správy. NSS nepřisvědčil žádné z kasačních námitek daňového subjektu. NSS nepřisvědčil tomu, že by o žalobě daňového subjektu rozhodoval senát Krajského soudu v rozporu s rozvrhem práce. Dále NSS nepřisvědčil námitce, že by byl daňový subjekt krácen na svých právem postupem, kdy civilní soudy rozhodly o postoupení žaloby věcně a místně příslušnému Krajskému soudu ve správním soudnictví. Konečně NSS nepřisvědčil ani námitce, že by správce daně v dané věci rozhodl po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem sporu byla nekonkrétnost výzvy k odstranění pochybností. NSS přisvědčil Finanční správě, že nekonkrétnost výzvy byla v průběhu řízení správcem daně zhojena. Daňový subjekt byl totiž v průběhu postupu k odstranění pochybností s pochybnostmi správce daně materiálně seznámen a adekvátně na ně reagoval. Nebylo tedy na místě z tohoto důvodu rušit rozhodnutí o stanovení daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Předmětem sporu byla věcná příslušnost odvolacího orgánu k posuzování odvolání proti rozhodnutím o úroku z prodlení po novele daňového řádu účinné od 1.1.2021 (zák. č. 283/2020 Sb.), dle níž již ve věcech úroků z prodlení není možno se odvolat k odvolacímu orgánu. NSS v souladu s názorem Finanční správy konstatoval, že odvolací orgán neztratil svoji věcnou příslušnost rozhodnout o odvoláních ve věcech úroků z prodlení, která byla řádně podána podle předchozí právní úpravy, a o kterých nebylo v den nabytí účinnosti nové úpravy (novela od 1.1.2021) rozhodnuto.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť krajský soud nedodržel zákonem stanovený postup a podmínky pro opravu rozsudku podle § 54 odst. 4 s.ř.s. Ve škrtnutí původního originálu rozsudku v soudním spise a v následném zaslání nové, správné verze rozsudku účastníkům řízení, nelze dle NSS spatřovat vydání opravného usnesení. Meritem sporu na dani z příjmů právnických osob se tak NSS dále nezabýval.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájeném postupu k odstranění pochybností v rámci reakce na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení. Nejvyšší správní soud zopakoval, že judikatura Nejvyššího správního soudu je ustálena na tom, že reakci daňového subjektu, který v návaznosti na výzvu podle § 145 odst. 2 daňového řádu nesouhlasí s podáním dodatečného daňového přiznání, lze vnímat jako dodatečné daňové přiznání v materiálním smyslu (tzn. tvrzení, že nedošlo ke změně základu daně a výše vyměřené daně). Nejvyšší správní soud taktéž odmítl námitku daňového subjektu ve věci postupu správce daně po reakci daňového subjektu na výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení a uzavřel, že k doměření daně lze dojít i bez realizace daňové kontroly stanovením daně dokazováním v rámci postupu k odstranění pochybností.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázku vzniku úroku z prodlení dle § 252 daňového řádu v situaci, kdy daňový subjekt zpochybňuje zákonnost vyměření daně, přičemž stále existuje pravomocné rozhodnutí o vyměření daně. NSS přisvědčil jak orgánům Finanční správy a potvrdil svou ustálenou judikaturu, kdy v rámci přezkumu úroku z prodlení nelze přezkoumávat samotnou daňovou povinnost.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci udělení statusu nespolehlivého plátce. NSS potvrdil správnost postupu Finanční správy při vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci z důvodu pozdního uhrazení zajištěné daně. NSS se dále podrobně zabýval skutečností, zda má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestu ve smyslu trestního práva, a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť označení daňového subjektu za nespolehlivého plátce je pouze administrativním opatřením správce daně, jehož cílem není trestat, ale předcházet problémům s výběrem daní v budoucnu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalobce-daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v daňové kontrole a částečně zrušil rozsudek krajského soudu. Nejvyšší správní soud vrátil věc k dalšímu posouzení, a to z důvodu nesprávného posouzení námitky vlivu nevydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení na zákonnost daňové kontroly, a to v rámci posuzování žaloby proti nezákonnému zásahu. V rámci tohoto řízení totiž mohlo být výsledkem uložení povinnosti žalovanému správci daně nepokračovat v provádění nezákonného zásahu. Takovému posouzení však musela předcházet nejprve úvaha o tom, zda daňová kontrola byla zahájena zákonně či nikoliv. Teprve poté bylo možno posuzovat, zda případná nezákonnost jejího zahájení přerušuje běh lhůty pro stanovení daně, a následně i to, zda způsobuje také nezákonnost jejího provádění proto, že již uplynula lhůta pro stanovení daně. S ohledem na žalobní tvrzení, v nichž daňový subjekt tvrdil i nezákonnost zahájení daňové kontroly pro absenci výzvy podle § 145 odst. 2 daňového řádu a vliv této nezákonnosti na běh lhůty pro stanovení daně, bylo na místě, aby se krajský soud nejprve věnoval tomuto posouzení.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z nesprávně stanovené daně. Sporným byl okamžik, od kterého měl žalovaný úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále také „znění před novelou“) přiznat, tj. zda od data úhrady, nebo ode dne následujícího po dni splatnosti nezákonně stanovené daně. Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil, že daňový subjekt nemá právo na úrok z neoprávněného jednání správce daně za dobu od jiného okamžiku, než stanoví zákon, jestliže došlo z jeho strany k úhradě daně před její splatností. Na tom nemění nic ani úvahy daňového subjektu spočívající v eliminaci úroku z prodlení dřívější úhradou.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroku z prodlení a zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného. NSS dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně vycházel z názoru, že správce daně nemá vůbec povinnost při výpočtu úroku z prodlení zohledňovat případné přeplatky u jiných správců daně. NSS konstatoval, že správce daně by měl takové přeplatky zohlednit za předpokladu, že může informace o přeplatku u jiného správce daně získat nekomplikovaným způsobem, tedy pokud má přístup do takové příslušné evidence přímý nebo alespoň poměrně snadný.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroků z úroků. Nejvyšší správní soud řešil otázku, zda se úročí částka představující rozdíl mezi úrokem ze zadrženého nadměrného daňového odpočtu přiznaným prvostupňovým orgánem a úrokem ze zadrženého nadměrného daňového odpočtu přiznaným odvolacím orgánem. Nejvyšší správní soud zopakoval, že pouze u úroků vzniklých dle § 254 daňového řádu ve znění do 31.12.2021 připustil úročení úroků. Resp. Úrok na základě tohoto ustanovení tak představuje jedinou výjimku, kde rozhodovací praxe NSS připustila další úročení v případě, že správce daně prodlévá s předepsáním či vrácením částky tohoto prvního úroku. NSS neshledal žádné důvody, proč by se měl od závěrů dosavadní judikatury k úročení úroku ze zadrženého daňového odpočtu odchýlit. Další úročení úroku ze zadrženého daňového odpočtu nemělo oporu v zákoně před novelizací daňového řádu, tj. před 1.7.2017, a nemá ji ani po něm. Důvodem vzniku úroku přiznaného v projednávané věci nebylo neoprávněné jednání správce daně (viz § 254 daňového řadu ve znění do 31. 12. 2020), ale zákonem předvídané prověřování splnění podmínek pro uplatnění daňového odpočtu. Schází-li u prvotního úroku důvod, který má základ v protiprávním jednání správce daně, schází také podklad pro analogii s § 1806 občanského zákoníku připouštějící výjimku z obecného zákazu anatocismu.
 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Nejvyšší správní soud potvrdil, že probíhající trestní řízení o daňovém podvodu ohledně transakcí, které byly předmětem vyměřené daně, zásadně nestaví lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, neboť výsledek trestního řízení není nezbytný pro správné stanovení daně.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost finanční správy ve věci daně z nabytí týkající se osvobození od daně u bytové jednotky v rodinném domě. Správce daně na základě podaného daňového tvrzení, ve kterém si neuplatnil osvobození od daně vydal konkludentní platební výměr na daň z nabytí. I přesto že tento postup nebyl shledán krajským soudem ani Nejvyšším správním soudem  za nejvhodnější cestu k ochraně práv daňového subjektu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 Afs 87/2016) připustil podání žaloby proti konkludentnímu platebnímu výměru a napadené rozhodnutí zrušil, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 89/2020, který vyřešil otázku osvobození od daně z nabytí u bytových jednotek v rodinných domech. Nejvyšší správní soud se tak přiklonil k názoru daňového subjektu, neboť dle názoru Nejvyššího správního soudu zásada autoaplikace nesnímá z beder správce daně veškeré povinnosti související s cílem správy daní, tj. správně zjistit a stanovit daň, neboť předmětnou otázkou existence osvobození se mohl správce daně na základě podaného daňového přiznání a textu současně podané žádosti o posečkání zabývat.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy se daňový subjekt domáhal souběžného přiznání úroku dle § 254 odst. 1 a 2. Dle NSS nemůže tedy nastat situace, že v důsledku zrušení rozhodnutí o stanovení daně, kdy daň nebyla daňovým subjektem dobrovolně uhrazena, a došlo k vymáhání daně v rámci nařízené daňové exekuce, by byl daňovému subjektu přiznán jednak úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu za zrušení rozhodnutí o stanovení daně a současně, protože byl zrušen exekuční titul (rozhodnutí o stanovení daně) a v důsledku toho se stala daňová exekuce neoprávněnou, byl daňovému subjektu přiznán úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu. V takovém případě nemůže nárok na úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu vzniknout, neboť sice bylo zrušeno rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost nebo nesprávný úřední postup, ale není naplněna druhá podmínka – dobrovolná úhrada daně; proto vznikne nárok pouze na úrok dle § 254 odst. 2 daňového řádu. Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že následné zrušení exekučních příkazů není dalším důvodem pro přiznání úroku dle § 254 odst. 2 daňového řádu, pokud byl již žalobci úrok v dvojnásobné výši dle odst. 1 správcem daně přiznán.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla otázku vzniku úroku z prodlení dle § 252 DŘ u pohledávky za majetkovou podstatou. NSS přisvědčil orgánům Finanční správy, když uvedl, že vzhledem k tomu, že daň z nemovitostí, ke které se úrok z prodlení vztahuje je nepochybně pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 31 odst. 2 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání) nevylučuje vznik úroku z prodlení ani § 243 odst. 3 DŘ ani § 33 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby ve věci stavu osobního daňového účtu. Dle Nejvyššího správního soudu zatížil krajský soud řízení vadou, neboť nevyzval podle § 36 odst. 1 s. ř. s. k podání návrhu na připuštění změny návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř., neboť proti stavu osobního daňového účtu je přípustná žaloba proti nezákonnému zásahu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s náhledem městského soudu spočívajícím v tom, že rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu podle zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Na stranu druhou dovodil, že rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu tedy sice není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., chybná evidence však může představovat nezákonný zásah, proti němuž se lze bránit žalobou podle § 82 s. ř. s. Nejvyšší správní soud s ohledem na znění žaloby uzavřel, že o tom, že je na místě využít jiného žalobního typu, měl městský soud stěžovatele poučit a vyzvat jej podle § 36 odst. 1 s. ř. s. k podání návrhu na připuštění změny návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř. Z tohoto důvodu, tj. z důvodu absence výzvy napadené usnesení městského soudu zrušil.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti správce daně ve věci nepřezkoumatelnosti rozhodnutí týkajícího se rozhodnutí o úroku z neoprávněného jednání správce daně. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v nyní souzeném případě je nutné striktně rozlišovat mezi přiznáním úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 a 2 daňového řádu, a vrácením vratitelného přeplatku podle odst. 4 téhož ustanovení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že to byl žalobce, který vymezil předmět námitky pouze ve vztahu k určení jeho nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně, nikoliv však na přezkum otázky, zda mu v důsledku zrušení dodatečných platebních výměrů na daň z příjmu fyzických osob vznikl vratitelný přeplatek.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektů ve věci prominutí úroků z prodlení. Nejvyšší správní soud potvrdil, že na prominutí není právní nárok, a to ani při splnění zákonných předpokladů. Rozhodování o prominutí se děje ve sféře volného správního uvážení. V tomto směru je limitován soudní přezkum na překročení nebo zneužití správního uvážení. Toto pochybení Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal ani neshledal naplnění podmínek pro prominutí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky ve věci přeplatku, který mu měl vzniknout v důsledku zrušení zajišťovacích příkazů a odmítnutí žaloby ze strany krajského soudu. Krajský soud odmítl žalobu z důvodu nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu § 254 daňového řádu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud námitku stěžovatele a rozhodnutí správce daně o ní správně posoudili dle § 254 daňového řádu. Proti posledně uvedenému rozhodnutí je přípustné odvolání dle § 254 odst. 5 daňového řádu. Pokud stěžovatel odvolání nepodal, městskému soudu nezbylo než jeho žalobu odmítnout.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v zahájení daňové kontroly. Nejvyšší správní soud potvrdil, že daňovému subjektu netřeba sdělit důvody pro zahájení daňové kontroly ani neshledal šikanózní postup ve věci daňové kontroly zahájené pár dní před uplynutím prekluzivní lhůty. Nejvyšší správní soud se taktéž neztotožnil s názorem daňového subjektu ve věci absence výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, respektive potvrdil, že správce daně v daném případě nemusel vydat výzvu k podání daňového tvrzení před samotným zahájením daňové kontroly.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci otázky včasného doložení plné moci Městskému soudu v Praze. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvod pro odmítnutí žaloby Městským soudem v Praze nemá oporu ve spise, neboť součástí postoupeného spisového materiálu je obálka, s předmětnou plnou mocí doručenou prostřednictvím České pošty, s. p., označená razítkem České pošty, s. p. s datem odeslání 09. 06. 2022, tj. posledním dnem lhůty stanovené Městským soudem v Praze. Toto podání však bylo soudu doručeno až dne 24. 06. 2022, tedy po vydání napadeného Usnesení.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu ve věci zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky na základě zákona mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek. Nejvyšší správní soud potvrdil, že dožádaný daňový orgán není oprávněn posuzovat původní tituly pro vymáhání dotyčných finančních pohledávek ani správnost údajů uvedených v jednotných dokladech o vymahatelnosti. Pokud dožadující orgán nesdělil, že se předmětné pohledávky staly bezpředmětnými kvůli jejich splnění, zániku či jinému důvodu, musely české orgány daňové správy vycházet z toho, že existují, a proto bylo jejich povinností na základě žádosti o mezinárodní právní pomoc činit potřebné úkony za účelem jejich vymáhání. Případná nečinnost dožadujícího orgánu nemá vliv na povinnost dožádaného orgánu konat úkony k vymáhání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla právní otázka spočívající v interpretaci pojmu stanovené daně, která je podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu základem pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně. Dle názoru Finanční správy se pro tyto účely se stanovenou daní vždy rozumí daň vyměřená či doměřená platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem a je tedy nutno vycházet z celkové daňové povinnosti. 
NSS s tímto závěrem souhlasil s tím, že dále uvedl, že pokuta za opožděné tvrzení daně se nevztahuje ke konkrétnímu daňovému přiznání, ale ke konkrétní dani, resp. daňové povinnosti. uzavřít, že vyměřenou celkovou daň z nemovitých věcí za příslušné zdaňovací období je nutné považovat za celkovou stanovenou daň ve smyslu § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu, která je základem pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně.
 

NSS zamítl kasační stížnost OFŘ proti rozsudku MS v Praze. Předmětem sporu byla otázka, zda zadavatel nastavil kvalifikační předpoklady veřejné zakázky diskriminačně. NSS dospěl ve shodě s MS v Praze k závěru, že požadavek na prokázání praxe školitelů v délce 5, resp. 10 let lze považovat za hraniční, nejde však o požadavek zjevně nepřiměřený či excesivní, když poptávaná školení měla být poskytnuta ve specifických oblastech práva vyznačujících se větší složitostí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce ve věci posečkání úhrady daně. Nejvyšší správní soud uzavřel, že povinnost tvrzení a důkazní leží na daňovém subjektu i v řízení o žádosti o povolení posečkání úhrady daně, jehož návrhem a tvrzenými důvody je správce daně vázán a nelze po něm požadovat, aby k nikterak konkrétně uvedeným důvodům dohledával důkazy v daňovém spisu. Dále potvrdil správnost procesního postupu správce daně, který druhou žádost o posečkání podanou v průběhu odvolacího řízení posoudil jako doplnění odvolání proti zamítavému rozhodnutí o posečkání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci vyměření daně z přidané hodnoty podle pomůcek. Daňový subjekt nepředložil správci daně skladovou evidenci ani jiný důkaz, kterým by prokázal stav zásob a jejich ocenění a odstranil tak pochybnosti správce daně spočívající ve vykázání výrazně vyšší hodnoty přijatých plnění než uskutečněných plnění. Pokud daňový subjekt nesplnil svoji důkazní povinnost a správce daně ani nezískal důkazy jiným způsobem nezbylo, než stanovit daň za pomocí pomůcek.

NSS po aktivní kasační stížnosti OFŘ zrušil rozsudek KS v Ústí nad Labem pro jeho nezákonnost, ale i žalobou napadené rozhodnutí ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. Meritem sporu bylo posouzení jednoho ze smluvních ujednání. NSS se neztotožnil se závěrem OFŘ, že se jedná o zajišťovací prostředek, ani se závěrem KS, že se jedná o smluvní pokutu, ale vyhodnotil jej jako ujednání o odpovědnosti za škodu, které neshledal diskriminačním. Dále na rozdíl od KS naznal, že zákaz diskriminace se nevztahuje pouze na kvalifikační předpoklady, ale i na obchodní podmínky (smlouvu).

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu, avšak zároveň odmítnul podanou žalobu. Předmětem sporu byla zákonnost vedení daňové kontroly a zmocnění zástupce pro řízení před správcem daně. Nejvyšší správní soud žalobu odmítnul z důvodu opožděnosti podané žaloby, kterou odvíjel od zahájení daňové kontroly.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícím v daňové kontrole, kterou daňový subjekt považoval za kontrolu opakovanou, a to v návaznosti na excesivní vyhledávací činnost správce daně, kterou by bylo lze označit za daňovou kontrolu. Spornou tedy byla otázka, zda dne 18. 3. 2021 zahájil žalovaný v rozporu se zákonem opakovanou daňovou kontrolu, anebo zda jde pouze o pokračování v daňové kontrole již fakticky probíhající od ledna 2020. Nejvyšší správní soud dovodil s ohledem na časový interval mezi faktickým ukončením skrytě probíhající daňové kontroly a formálním zahájením daňové kontroly, že se jednalo o pokračování v již zahájené daňové kontrole a tudíž se nejednalo o kontrolu opakovanou.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správce daně. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když se neztotožnil s názorem krajského soudu, že údaj o registrovaném účtu k vrácení přeplatku u registrovaného daňového subjektu je obligatorní náležitostí žádosti o vrácení přeplatku. Pokud stěžovatel nedisponoval účtem u peněžního ústavu uvedeným při registraci, § 155a odst. 3 DŘ a z něj vyplývající požadavky ohledně vracení přeplatku na takto registrovaný účet nelze na jeho situaci aplikovat; z tohoto důvodu nebylo ani na místě vyzývat stěžovatele k uvedení registrovaného účtu dle § 155a odst. 4 DŘ

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti žalobce ve věci nečinnosti Odvolacího finančního ředitelství. Nejvyšší správní soud potvrdil, že Odvolací finanční ředitelství ve věci rozhodnutí o odvolání nebylo nečinné (za situace 3 měsíční prodlevy mezi vrácením spisu a uložení doplnění odvolacího řízení) a zároveň jednoznačně odmítnul použití lhůt dle správního řádu v řízení daňovém. Dále Nejvyšší správní soud potvrdil možnost a oprávnění finanční správy za účelem sjednocení praxe stanovit lhůty obvyklé tak jak je tomu v pokynu MF- 5 a jejich závaznost.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu, avšak zároveň odmítnul podanou žalobu. Předmětem sporu byla zákonnost vedení daňové kontroly a zmocnění zástupce pro řízení před správcem daně. Nejvyšší správní soud žalobu odmítnul z důvodu opožděnosti podané žaloby, kterou odvíjel od zahájení daňové kontroly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost rozhodnutí o posečkání, jehož se domáhal daňový subjekt, který coby prodávající následně odstoupil od kupní smlouvy, avšak nepožádal ve 3 leté lhůtě o prominutí daně. NSS uvedl, že skutečností určující počátek lhůty pro podání žádosti o prominutí daně v případě odstoupení od kupní smlouvy je vznik právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí v souvislosti s kupní (převodní) smlouvou. Z hlediska podmínek pro posečkání úhrady daně dle § 156 odst. 1 písm. e) daňového řádu nebylo u daňového subjektu dáno žádné důvodné očekávání byť i jen částečného zániku jeho povinnosti uhradit daň z nabytí nemovitých věcí, neboť nepodal v otevřené lhůtě žádost o prominutí daně z převodu nemovitostí podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona o trojdani. NSS poté uzavřel, že Finanční správa postupovala v souladu se zákonem, přičemž dostatečně daňovému subjektu odůvodnila, proč jeho žádost o posečkání úhrady daně podle § 156 odst. 1 písm. a) a e) daňového řádu zamítla, neboť nebyly splněny podmínky pro posečkání úhrady daně. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pro nepřezkoumatelnost. Nepřezkoumatelnost dle NSS spočívá v tom, že se krajský soud vůbec nevypořádal s námitkou daňového subjektu, že i když jeho činnost spadá pod kulturní služby osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně, on je zdanil daní na výstupu a došlo tak při odepření nároku na odpočet k porušení daňové neutrality.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když potvrdil stávající praxi, že rozhodnutí o námitkách (§ 159 odst. 3 daňového řádu) proti vyrozumění o nedoplatku na dani (§ 153 odst. 3 daňového řádu) není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., jelikož nezasahuje do práv a povinností plátce daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když uvedl, že má-li osoba zřízenu datovou schránku a správní orgán jí písemnost, která by jí měla být doručena do datové schránky, doručuje v listinné podobě, nepřipadá fikce doručení vůbec v úvahu. Zde je dle NSS nerozhodné, že datová schránka advokáta byla znepřístupněna. Správce daně měl dle NSS přistoupit k ověření, zda zastoupení daňového subjektu tímto advokátem nadále trvá a zda vůbec může trvat.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně.  Nejvyšší správní soud potvrdil, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro vznik úroku z neoprávněného jednání správce daně z části vyměřené daně oproti daňovému tvrzení, neboť podaným odvoláním proti platebnímu výměru byla odložena splatnost vyměřené daně. Nejvyšší správní soud taktéž odkázal na svou rozhodovací praxi, kdy standardně rozhoduje, že (vztaženo na nyní řešený případ) pokud se daňový subjekt z vlastního rozhodnutí/procesní strategie rozhodne  zaslat/ponechat finanční prostředky na svém osobním daňovém účtu, nelze to přičítat k tíži správce daně, a nevzniká mu zde proto nárok na úroky dle § 254 daňového řádu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zastavení řízení o žádosti o prominutí penále. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s výkladem finanční správy § 259a odst. 4 daňového řádu, kdy stavění běhu lhůty pro podání žádosti o prominutí v důsledku řízení o posečkání je spojeno s doměřenou daní a nikoliv s posečkáním příslušenství daně.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci obnovy řízení a potvrdil, že subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení uplynula a tudíž bylo řízení o žádosti správně zastaveno.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučních příkazů. Zásadní námitkou bylo, že z důvodu absence statutárních orgánů nebyly podkladová rozhodnutí vykonatelná, neboť nemohla být řádně doručena. V posuzované věci se jedná v pořadí o třetí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu ohledně řádného doručení a dovodil s ohledem na úpravu doručování do datových schránek a patřičnou bdělost majitele datové schránky, že nebylo potřeba ustanovit zástupce.  Nejvyšší správní soud tak zásadně konstatoval, že je odpovědností daňového subjektu, aby řešil uspořádání svých vnitřních poměrů související s řízením o výmazu jejího jediného jednatele, a předešla tak případným negativním důsledkům absence osoby, která by byla s to se s písemností doručenou do datové schránky seznámit, nebo s ní jinak nakládat. Liknavé a současně velmi lehkovážné jednání daňového subjektu pak vedlo k tomu, že nelze na sporná rozhodnutí nahlížet jinak než jako na řádně doručená. K nutnosti ustanovit zástupce uvedl, že žádná okolnost tedy nenasvědčovala tomu, aby správci daně vznikly v souvislosti s doručováním písemností daňovému subjektu jakékoliv pochybnosti stran toho, kdo je oprávněn jednat za daňový subjekt. Správce daně mohl legitimně usuzovat na to, že daňový subjekt má svoje vnitřní záležitosti nadále řádně uspořádané a že disponuje osobou oprávněnou k přístupu do datové schránky. Nejvyšší správní soud potvrdil názor krajského soudu, že orgán doručující svá rozhodnutí prostřednictvím systému datových schránek skutečně není povinen ověřovat, zda se do datové schránky přihlašuje osoba k tomu oprávněná, a ujišťovat se tak o účinnosti doručení. Právě v tomto ohledu leží odpovědnost na právnické osobě, která je ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o elektronických úkonech povinna zacházet s přístupovými údaji tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zásahové žaloby spočívající ve vyznačení doložky právní moci. Žalobu proti nezákonnému zásahu krajský soud odmítl. NSS tímto rozsudkem opětovně potvrdil, že proti vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí správního orgánu se nelze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 a násl. s. ř. s.), neboť samo vyznačení doložky právní moci nezasahuje do ničích práv.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení zástavního práva k pohledávce, kdy daňový subjekt namítal provedení platby zjevným omylem a domáhal se ve smyslu § 165 daňového řádu, jejího vrácení. NSS potvrdil názor krajského soudu, že institut vrácení platby v daňovém řádu nemá sloužit k nápravě případných věcných nesprávností rozhodnutí, která zakládají určitému subjektu platební povinnost vůči správci daně, ale pouze k nápravě (zřejmého) pochybení osoby při provádění platby, tedy při realizaci faktického úkonu. Daňový subjekt měl možnost podat námitku podle § 159 daňového řádu proti úkonu správce daně při placení daní, jímž bylo v posuzované věci sdělení žalovaného o vzniku zástavního práva k pohledávce a s tím související uplatnění práva na plnění z pohledávky přímo vůči stěžovatelce. Proti zřízení zástavního práva k (podle daňového subjektu domnělé) pohledávce ČKD za daňovým subjektem se přitom stěžovatelka nijak nebránila. NSS tak uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro vrácení platby provedené omylem, neboť sám daňový subjekt byl přesvědčen, že hradí existující závazek. Samotná pozdější deklarace toho, že daný závazek daňovému subjektu vůbec platně nevznikl, nevypovídá ničeho o tom, zda daňový subjekt v době provedení úhrady jednal ve zřejmém omylu. 

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu ve věci nezákonného zásahu na základě kasační stížnosti daňového subjektu a odmítnul žalobu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud konstatoval, že postup správce daně v průběhu daňové kontroly spočívající v nevyhotovování průběžných úředních záznamů o hodnocení důkazů, nemůže být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., proti kterému by se daňový subjekt mohl bránit zásahovou žalobou ve správním soudnictví. Pokud daňový subjekt nesouhlasí s hodnocením důkazů správcem daně či s jeho procesním postupem ohledně dokazování, může se proti takovým pochybením bránit nejprve v odvolání proti jeho rozhodnutí o vyměření daně, případně poté i v žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci vyměření daně podle § 65 a násl. s. ř. s.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícího v jednotlivých postupech při daňové kontrole a jejím ukončení, nicméně žalobu proti nezákonnému zásahu nakonec odmítnul s poukazem na ustálenou judikaturu týkající se účelu a smyslu zásahových žalob. NSS zopakoval, že zásahová žaloba ovšem není univerzálním prostředkem ochrany proti jakémukoliv úkonu správního orgánu, kterým se žalobce cítí být dotčen na svých právech. Je tomu právě naopak, neboť se jedná o subsidiární prostředek ochrany, a to jak ve vztahu k právním prostředkům pro zjednání nápravy dostupným u správních orgánů, které musí být nejprve bezúspěšně vyčerpány (viz § 85 s. ř. s., srov. k tomu např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS), tak i vůči jiným druhům žalob dostupným ve správním soudnictví. 

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační námitce daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost. Předmětem sporu se stala otázka, zda měly být pozemky při jejich prodeji oceněny v pořizovací ceně nebo v reprodukční pořizovací ceně dle znaleckého posudku, jak tvrdil daňový subjekt. Ačkoli krajský soud přecenění pozemků RPC odmítnul, učinil tak dle NSS na základě podpůrných argumentů a neobjasnil některá ustanovení zákona o účetnictví. Naopak NSS potvrdil názor krajského soudu a daňových orgánů, že daňové ztráty ovlivňují dle § 38r ZDP prekluzivní lhůtu také u neziskových organizací.

Nejvyšší správní soud nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti. Nejvyšší správní soud tak potvrdil, že v dané věci byla zjištění správce daně dostatečná pro učinění závěru o účelnosti delegace místní příslušnosti. Nejvyšší správní soud též dodal, že pro posouzení reálného těžiště výkonu podnikatelské činnosti není rozhodné, že toto místo  nebylo formalizováno ve smyslu zápisu provozovny do živnostenského rejstříku.

NSS nevyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení krajského soudu. Předmětem sporu bylo připuštění tichého společníka do soudního řízení jako osoby zúčastněné na řízení. NSS uzavřel, že tichému společníku není přiznáno postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť tichý společník není přímo dotčen ve svých právech, nýbrž je dotčen toliko nepřímo, navíc pouze na právu soukromém tj. právu na zisku tichého společníka.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci uložení pokuty za opožděně podané daňové tvrzení. Kasační stížnosti bylo vyhověnu z důvodu procesního pochybení krajského soudu. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí o odvolání proti zastavení odvolacího řízení z důvodu pozdě podaného odvolání. NSS s odkazem na usnesení rozšířeného senátu NSS konstatoval, že platební výměr, nebyl doručen fikcí v sobotu, ale až v pondělí, a proto odvolání bylo podáno v 30 denní lhůtě a nikoliv opožděně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci stanovení místa plnění u poskytování softwarových služeb. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ve věci prokázání místa plnění ve třetí zemi, a proto daňové orgány i městský soud správně zhodnotily sporná plnění jako plnění tuzemská.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu ve věci tvrzeného nezákonného zásahu spočívajícího v zahájení daňové kontroly. Daňový subjekt namítal, že oznámení o zahájení daňové kontroly bylo formální, a tudíž nemělo vliv na prekluzivní lhůtu. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení daňového subjektu a konstatoval, že správce daně zahájil daňovou kontrolu včas, tj. ve lhůtě pro stanovení daně, a to jak formálně, tak i materiálně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy. V předmětném případě správce daně zastavil řízení zahájené podáním dodatečných daňových přiznání, neboť dodatečná daňová přiznání byla podána ke zdaňovacím obdobím, kde probíhalo a dosud nebylo ukončeno soudní řízení. NSS shodně s Krajským soudem v Brně konstatoval, že k doměření daně dle podaných daňových přiznání nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť nepřípustně podaná dodatečná daňová přiznání nebyla způsobilá zahájit doměřovací řízení.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu byla ochrana před nečinností v rámci odvolacího řízení a otázky účinků (a rozsahu) plné moci, a to rámci tzv. vybrané působnosti. Správce daně místně příslušný (domovský) vydal platební výměry po daňové kontrole, kterou vedl na základě tzv. vybrané působnosti s daňovým subjektem odlišný správce daně (aktivní) a u něj měl daňový subjekt uplatněnu plnou moc. Správce daně (domovský) vydal výzvy k odstranění vad podání (podle § 74 daňového řádu) a vyzval podatele k doložení plné moci, neboť u něj nebyla žádná uplatněna. NSS uvedl, že výzvy k odstranění vad byly nedostatečně, resp. nesprávně odůvodněny. Zmocněnec (resp. daňový subjekt) nemohl z jejich textu dovodit, jakou konkrétní vadu má odstranit. Uvedená textace výzev se jevila dle NSS tak, že správce daně nedisponuje žádnou plnou mocí. Takto imperfektní výzvy nemohly vést k nastoupení zákonného následku v podobě neúčinnosti podaných odvolání. Pouze perfektní (zákonná) výzva může vyvolat zákonné následky (neúčinnost podání). 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci zákonnosti zřízení zástavního práva podle § 170 odst. 1 daňového řádu k zajištění neuhrazené daně. NSS zopakoval, že neuhrazená daň, v souvislosti s níž je zřizováno zástavní právo, musí být pravomocně stanovená. S ohledem na specifické okolnosti případu – vycházející ze zákona o dani z nemovitostí, týkající se přechodu daňové povinnosti na nabyvatele, nelze dle NSS bez dalšího aplikovat závěry, že daňový subjekt mohl zpochybňovat existenci daně ve vyměřovacím řízení, jelikož v něm nemohl namítat skutečnosti (související s existencí daňového nedoplatku), které nastaly ex post, tj. po převodu nemovitosti.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce, kterou daňový subjekt brojil proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu. NSS dovodil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze trpí vadami, ke kterým musel přihlédnout z úřední povinnosti, neboť řízení před městským soudem bylo zmatečné vzhledem k tomu, že soud meritorně rozhodl o nepřípustné žalobě. Městský soud totiž rozhodl o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., aniž by se zabýval tím, zda je žalobou napadené rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu skutečně rozhodnutím správního orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení. Na základě obdobného sporu (rozsudek NSS sp. zn. 3 Afs 167/2020) shledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí finančního úřadu, a to z důvodu, že výrok napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění byly ve vzájemném rozporu. Tato nepřezkoumatelnost spočívala v tom, že bylo rozhodováno o jedné žádosti vztahující se k více pokutám, přičemž se však odůvodnění vztahovalo pouze k jednomu konkrétnímu zdaňovacímu období.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nečinnosti správce daně při vyřizování námitek při placení daní. NSS se ztotožnil s postupem správce daně, který námitku daňového subjektu posoudil jako podnět na přezkum rozhodnutí o úroku z posečkání  a tudíž dospěl k závěru, že správce daně nebyl nečinný ve věci námitky podle § 159 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu sdělení nadřízeného správce daně dle § 121 odst. 4 daňového řádu o tom, že podnět k nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí neshledal důvodným, je úkonem správního orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a proto je dle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen. Žaloba proti takovému úkonu správního orgánu je dle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Městský soud tedy pochybil toliko formálně, jestliže žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení namísto toho, aby tak učinil pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. To však na zákonnosti samotného výroku napadeného usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby nic nemění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu spočívajícího ve vydání výzvy k podání daňového tvrzení. Ochrana poskytovaná zásahovou žalobou v průběhu daňové kontroly může úspěšně směřovat jen proti takovým úkonům či postupům správce daně, které mají samy o sobě zcela zásadní dopad do jeho právní sféry, a současně není spravedlivé a ústavně konformní po daňovém subjektu požadovat, aby s obranou proti takovýmto úkonům vyčkal až na žalobu směřující proti rozhodnutí o vyměření daně. Proti procesním úkonům, tedy i výzvě k podání daňového tvrzení dle § 145 daňového řádu, které nemohou dotčenou osobu zasáhnout samostatně, ale až v návaznosti na výsledné správní rozhodnutí, je soudní ochrana poskytována až prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci posouzení správnosti účtování výnosů (odměna za poskytnutí právních služeb) na dohadné účty aktivní. NSS dospěl k závěru, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož se nevypořádal s žalobní argumentací daňového subjektu, že na dohadné účty aktivní lze účtovat jen jisté pohledávky, u kterých není známa jejich přesná výše. NSS současně zamítl kasační stížnost Finanční správy týkající se otázky zdanění výnosů na základě zrušených faktur, neboť se ztotožnil s městským soudem v tom, že se jednalo o plnění na základě neplatných ujednání mandátní smlouvy.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla zákonnost exekučního příkazu. NSS zopakoval, že při soudním přezkumu zákonnosti exekučního příkazu není přezkoumávána samotná důvodnost exekučního titulu, ale toliko existence exekučního titulu, vykonatelnost, způsob exekuce jeho zákonnost, vhodnost a proporcionalita. NSS však byl za daného skutkového stavu nucen přihlédnout ke skutečnosti, že samotný exekuční titul byl ke dni rozhodování soudu zrušen, a tudíž nemůže obstát ani navazující exekuční příkaz. V otázce rozsahu zmocnění NSS potvrdil, že daňová kontrola je postupem správce daně, který je součástí nalézacího řízení, proto pokud byla plná moc vymezena na zastupování při daňové kontrole, nevztahuje se na řízení o zajištění daní.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy na dani z příjmů právnických osob ve věci stanovení daně náhradním způsobem podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že byť se rozhodnutí výslovně nevyjadřovalo k jedné z užitých pomůcek, konkrétně proč 10 % plnění bylo vyhodnoceno jako plnění od neplátců DPH, nijak to nebránilo přezkumu rozhodnutí. Tato námitka dle NSS nezpochybňuje spolehlivost výsledné daňové povinnosti stanovené podle pomůcek, neboť v ní daňový subjekt netvrdí ani nedokládá, že stanovená daň je v hrubém nepoměru s tou, která jí měla být, byť odhadem, stanovena.

NSS vyhověl částečně kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla dle NSS nepřezkoumatelnost ve věci posouzení charakteru platby za zahraniční rozhlasové vysílání, kdy správce daně dle NSS pochybil, neboť založil své závěry výlučně na výkladu zákona o Českém rozhlasu, kdy povinnost platit poplatky za rozhlasové vysílání do zahraničí vyplývá ministerstvu zahraničí přímo ze zákona, a proto tuto smlouvu nevyhodnotil. Další kasační námitky daňového subjektu stran výpočtu koeficientu výnosovou metodou a návrhu na vypočtení koeficientu dle pozdější právní úpravy shledal NSS jako nedůvodné.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla zrušena rozhodnutí daňových orgánů ve věci úroku z prodlení. NSS dospěl k závěru, že krajský soud tím, že zrušil napadené rozhodnutí i platební výměr na úrok z důvodu, jejž žalobce v řízení o žalobě neuplatnil, a tím, že přihlédl k existenci rozsudku zrušujícího podmiňující rozhodnutí o odvolání proti doměření daně vydaného teprve v době po vydání napadeného rozhodnutí a také vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozsudku je vnitřně rozporným, naplnil kasační důvod podle 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení přípustnosti žalobních námitek proti rozhodnutí o nařízení přezkumného řízení v rámci žaloby proti rozhodnutí o výsledku přezkumu. NSS dospěl k závěru, že pokud je daňový subjekt přesvědčen, že rozhodnutí o nařízení přezkumného řízení nemělo být vůbec vydáno, resp. nejsou vůbec splněny zákonné podmínky pro vedení přezkumného řízení, je namístě bránit se žalobou proti rozhodnutí o nařízení přezkumného řízení, nikoliv až žalobou napadající rozhodnutí o výsledku přezkumu. NSS dále konstatoval, že rozhodnutí o výsledku přezkumu bylo vydáno před uplynutím lhůty pro vyměření daně.

NSS nevyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci nezákonného zásahu, kdy však ve prospěch Finanční správy uzavřel, že správce daně je v obecné rovině oprávněn po konstatování nezákonnosti zahájení daňové kontroly z důvodu absence výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu zahájit daňovou kontrolu, přičemž tato zahájená daňová kontrola není daňovou kontrolou opakovanou. V posuzovaném případě však v neprospěch Finanční správy NSS uzavřel, že formálně daňová kontrola po nápravě pochybení ve formě výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení zahájena nebyla a bylo de facto pokračováno v úkonech již zahájené daňové kontroly, a proto jsou tyto úkony nezákonné a nelze je posuzovat z pohledu účinků na běh lhůty pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo zdanění emisních povolenek daní darovací, kdy daňový subjekt namítal nesoulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovací daní v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR. NSS v daném případě potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozhodnutí Finanční správy a odmítl námitku daňového subjektu ohledně porušení zásady legitimního očekávání, že nabude všechny přidělené emisní povolenky zdarma.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu bylo v daném případě posouzení podmínek vzniku nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně. S ohledem na skutkové okolnosti případu se NSS ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, že dodatečný platební výměr, jímž byla daňovému subjektu snížena daňová povinnost na základě podaného dodatečného daňového přiznání, je možné materiálně chápat jako rozhodnutí, jímž bylo původní rozhodnutí změněno pro jeho nezákonnost, a tudíž byla splněna podmínka pro předepsání úroku z neoprávněného jednání správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy, kdy předmětem sporu bylo to, zda se u osob samostatně výdělečně činných v případě jejich účasti na svědecké výpovědi poskytuje svědečné i za dobu strávenou na cestě ke správci daně a zpět. NSS uzavřel, že odepření nároku na svědečné za dobu strávenou na cestě ke správci daně a zpět s poukazem na skutečnost, že se jedná o osobu samostatně výdělečně činnou, je v rozporu s právními předpisy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu byla opožděnost podání žaloby. NSS přisvědčil Krajskému soudu v Praze a potažmo i správnosti postupu Finanční správy při doručování. Daňový subjekt namítal neplatnost plné moci, neboť ji jménem jednatele podepsala sama zmocněnkyně. K tomu NSS uvedl, že  není podstatné, z jakého důvodu jednatel sám plnou moc nepodepsal, důležité je, že dohoda o zastoupení fakticky vznikla, neboť toto vyplývá z řady důkazů a okolností ze správního spisu, kdy se jednatel daňového subjektu před správcem daně choval jako zastoupený uvedenou zmocněnkyní.

NSS vyhověl částečně kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozhodnutí odvolacího orgánu. Důvodem pro zrušení rozhodnutí byla dle NSS nepřezkoumatelnost ve věci posouzení charakteru platby za zahraniční rozhlasové vysílání, kdy správce daně pochybil, pokud si na základě námitky daňového subjektu neobstaral předmětnou smlouvu s Ministerstvem zahraničích věcí a nepodrobil ji bližší analýze. Stran konstrukce poměrného koeficientu výnosovou metodou pak NSS zcela přisvědčil závěrům Finanční správy, neboť tyto byly srozumitelné a logické a věcně správné za situace, kdy daňový subjekt jinou alternativu nenabídl, ač k tomu byl opakovaně vyzván. Stran nemožnosti použít pozdější právní úpravu stanovení poměrného koeficientu a předepsání penále NSS také zcela přisvědčil Finanční správě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu. NSS opakovaně zdůraznil subsidiární povahu žaloby proti nezákonnému zásahu vůči žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Dodatečný platební výměr je správním rozhodnutím a jde tedy o typický akt rozhodovací činnosti správních orgánů, který lze napadnout řádným opravným prostředkem a následně žalobou podle § 65 s. ř. s. Z tohoto důvodu bylo dle NSS odmítnutí žaloby Krajským soudem v Praze namístě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu. Nezákonnost zásahu měla spočívat v zahájení a vedení daňové kontroly bez předchozí výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení. NSS poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 1 Afs 183/2014 a odkázal též na právní názor, že ve výjimečných případech správce daně i při splnění podmínek § 145 odst. 2 daňového řádu nemusí výzvu vydat a může přistoupit rovnou k daňové kontrole. Za daného skutkového stavu, kdy vědomé zapojení daňového subjektu do podvodu na dani z přidané hodnoty vyplývalo z vydaných zajišťovacích příkazů, NSS potvrdil, že správce daně nepochybil, přistoupil-li rovnou k zahájení daňové kontroly bez vydání výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, bez ohledu na to, že se daňový subjekt se zajišťovacími příkazy seznámil až po zahájení daňové kontroly.

NSS zamítl kasační stížnost Finanční správy ve věci nezákonného zásahu spočívajícího v zahájení a provádění daňové kontroly. Jádrem sporu bylo, zda výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení měly vliv na běh prekluzivní lhůty, tzn., zda prodloužily lhůtu o jeden rok a v této prodloužené lhůtě lze zahájit daňovou kontrolu. NSS s ohledem na předchozí judikaturu (sp. zn. 2 Afs 1/2015, sp. zn. 1 Afs 441/2019 apod.) uzavřel, že výzva podle § 145 odst. 2 daňového řádu vytváří nezbytný prostor pro toto podání, tedy pro dobrovolné splnění daňové povinnosti daňovým subjektem, a tento prostor mu musí být poskytnut. Pokud výslovně odmítne využít této možnosti a je-li třeba k prokázání správcem daně ve výzvě tvrzeného podezření provedení daňové kontroly, musí být i ta zahájena včas, tedy v původní lhůtě.