Daňový proces 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení, v níž jako ospravedlnitelný důvod prodlení tvrdil, že prodlení s úhradou daně bylo po dobu trvání odvolacího řízení nad rámec lhůty stanovené pokynem MF-5 zaviněno odvolacím orgánem. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou potvrdil, že se nejedná o důvod vzniku prodlení, nýbrž o okolnost, která může souviset jedině s délkou již existujícího prodlení, a proto se nemůže jednat o ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 259b odst. 2 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v zahájení a provádění daňové kontroly ve věci DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS odmítl výklad daňového subjektu, že lhůta pro stanovení daně měla začít běžet již od splatnosti daně, ačkoliv povinnost podat vyúčtování nastala až později, to znamená, že slovo "současně" v druhé větě § 148 odst. 1 DŘ není možné vykládat v striktně časovém významu, ale primárně ve významu slova "taktéž". Soud tak zdůraznil, že lhůta pro podání daňového tvrzení je odlišná od lhůty pro stanovení daně. Daňový subjekt totiž musí nejdříve rozhodné skutečnosti o své daňové povinnosti tvrdit a teprve poté je možné, aby správce daně správnost tvrzení daňového subjektu prověřoval. NSS nepřisvědčil ani té námitce, že výzva k podání vyúčtování nemohla vyvolat prodloužení lhůty pro stanovení daně, když v reakci na ní podal daňový subjekt vyúčtování, v němž vykázal nulové hodnoty. Vyúčtování takového obsahu je stále daňovým tvrzením se všemi právními důsledky, což potvrzuje také fakt, že správce daně může daň v nulové výši také stanovit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. V daném případě došlo v průběhu soudního řízení ke změně rozhodnutí napadeného žalobou v přezkumném řízení postupem podle § 123 odst. 5 DŘ. NSS konstatoval, že v důsledku toho již nejsou dány podmínky řízení o žalobě (původní znění rozhodnutí de facto zaniká). NSS doplnil, že námitky vznesené v původní žalobě však může daňový subjekt uplatnit i v žalobě proti změnovému rozhodnutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž uvedl, že v případech, kdy stanovení daně předcházelo vydání zajišťovacích příkazů, se pro určení data splatnosti daně uplatní § 168 odst. 4 DŘ, ve znění do 31.12.2020, nikoli § 143 odst. 5 DŘ. V situaci, kdy v okamžiku nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů správce daně peněžní prostředky stále zadržoval na základě vydaných a posléze zrušených zajišťovacích příkazů, platí, že daň je splatná ke dni jejího stanovení, tj. ke dni nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů. V tento den nastává nový právní důvod (titul) pro zadržování peněžních prostředků daňovými orgány a končí dosavadní právní titul (zajišťovací příkazy).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posečkání úhrady daně. NSS potvrdil, že posečkání úhrady daně je beneficiem ze strany státu a k jeho povolení musí být naplněn některý z důvodů dle § 156 odst. 1 DŘ, soud zdůraznil účel posečkání, kterým nemá být eliminace veškerých negativních dopadů úhrady daňové povinnosti do sociální a ekonomické sféry daňového subjektu, ale jen zákonem taxativně aprobovaných. Současně je to daňový subjekt, kdo ohledně tvrzených důvodů nese důkazní břemeno a správce daně nemá povinnost jej k předložení důkazních prostředků vyzývat, ani ho před vydáním rozhodnutí s jejich hodnocením seznamovat. Výzvu dle § 74 DŘ je tak správce daně povinný učinit jenom, jestli vady podání zakládají jeho nepřejednatelnost, co v případě, když daňový subjekt nepodloží důkazními prostředky své tvrzení v žádosti o posečkání, nenastává, daňový subjekt jen neunese důkazní břemeno. NSS dále potvrdil, že zřízením zástavního práva se sice prodlužuje lhůta pro placení daní na 30 let, jedná se však o lhůtu objektivní a nelze tak automaticky nastavit splátkový kalendář do konce objektivní lhůty nehledě na běh lhůty subjektivní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí úroku z prodlení. NSS potvrdil, že doměření daně na základě výsledků daňové kontroly nelze považovat za ospravedlnitelný důvod prodlení, a to ani tehdy, bylo-li příčinou nesprávnosti prvotního tvrzení daně pochybení jiné osoby, neznalost právních předpisů či jiná nesprávnost nedbalostní povahy. NSS ale v souladu s dosavadní judikaturou také zdůraznil povinnost správce daně posuzovat důvody vedoucí k promíjení úroků i nad rámec výčtu důvodů v Pokynu GFŘ D-47, byť i dle důvodové zprávy k zákonu č. 267/2014 Sb., která zavedla do DŘ právní úpravu individuálního prominutí příslušenství daně, je očividné, že důvody k promíjení jsou výjimečné a přípustné jen ve specifických odůvodněných situacích.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně ve věci úroku z daňového odpočtu dle § 254a DŘ ve znění účinném od 1.7.2017 do 31.12.2020. NSS přisvědčil správci daně, že náležitě vypořádal otázku souladu tuzemské právní úpravy s požadavky práva unijního. Z komparace dostupných dat popsané v rozhodnutí správce daně vyplynulo, že zákonná úroková sazba pokrývala inflaci či ji překračovala a vždy převyšovala průměrnou úrokovou sazbu z úvěrů poskytnutých nefinančním podnikům. Požadavek vyslovený KS v Brně na to, aby zákonná sazba byla součtem sazeb obou uvedených kritérií, nemá oporu ani v judikatuře SDEU, ani v ekonomické realitě. NSS také připomněl, že aplikovatelnost této právní úpravy již byla osvědčena v jeho dřívějším rozsudku sp. zn. 8 Afs 274/2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v postupu správce daně při daňové kontrole na DPH. NSS zopakoval podmínky stavení prekluzivní lhůty dle § 148 odst. 4 písm. f) DŘ. Lhůtu staví jenom účelná mezinárodní dožádání, to znamená věcně a časově související s činností daňového subjektu a s konkrétní daní. NSS zdůraznil, že tyto souvislosti je třeba posuzovat dle obsahu žádosti, a nikoliv dle odpovědí na ně. NSS dále uzavřel, že na stanovení běhu lhůty dle § 148 odst. 4 písm. c) DŘ nemá vliv výsledek trestního stíhání. V případě souběhu důvodů pro stavení běhu lhůty dle § 148 odst. 4 DŘ se doba stavení započítává pouze jednou.

NSS zamítl kasační stížnost osoby zúčastněné na správě daní, která se na základě § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dostala do pozice ručitele za nedoplatky právnické osoby. NSS potvrdil, že jelikož byl stěžovatel v souvislosti se vznikem předmětných nedoplatků odsouzen za daňový trestný čin, přičemž se zároveň podílel na odčerpání majetku právnické osoby, ovlivnil rozhodujícím významným způsobem chování dotčené právnické osoby, která v důsledku ovlivnění nemohla nedoplatky uhradit. Podmínky vzniku ručení za daňové nedoplatky tak byly naplněny, pročež správce daně vyzval stěžovatele jako ručitele k jejich úhradě v souladu s § 171 DŘ. NSS zároveň potvrdil, že správce daně je oprávněn posoudit podmínky vzniku ručení za daňové nedoplatky i podle předpisů soukromého práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a dospěl k závěru, že rozhodnutí o změně zajištěné částky dle § 168 odst. 3 DŘ není rozhodnutím o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 DŘ ve znění účinném do 31.12.2020. Faktický dopad do právní sféry žalobce byl totiž takový, že se snížila jeho povinnost složit jistotu, oproti povinnosti původně uložené zajišťovacím příkazem. Skutečnost, že správce daně tuto povinnost snížil méně, než měl (což bylo následně napraveno v odvolacím řízení), nelze vykládat tak, že ji správce daně zvýšil nebo že uložil žalobci novou povinnost.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo zaplacení soudního poplatku. NSS konstatoval, že KS v Brně postupoval správně, neboť i když daňový subjekt zadal příkaz bance poslední den lhůty pro zaplacení poplatku, poplatek byl připsán na účet KS až následující den, tzn. po uplynutí lhůty k zaplacení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o posečkání úhrady daně, kde jednou z podmínek bylo, že následující platební povinnosti na DPPO budou hrazeny v plné výši a ve lhůtách splatnosti. Na základě podaného daňového přiznání k DPPO byla konkludentně vyměřena daň, která však uhrazena nebyla. Tím tak dle DŘ došlo k porušení podmínek dle § 156 odst. 1 DŘ a rozhodnutí o posečkání pozbylo účinnosti ex lege. Následně pak bylo daňovým subjektem podáno dodatečné daňové přiznání, na základě kterého se domníval, že byl negován původní platební výměr a podmínka posečkání tak porušena nebyla. NSS konstatoval, že podání dodatečného daňového přiznání nemá vliv na neuhrazení platebního výměru a porušení podmínky splátkování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nevyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku. NSS konstatoval, že daňový subjekt skutečně nedostál povinnosti dostatečně specifikovat a doložit své výdělkové a majetkové poměry, zejména pak existenci majetku vyšší hodnoty, případně i výši dluhů, kterými je tento majetek zatížen. NSS nepřisvědčil ani námitce, že měl být daňový subjekt vyzván k doplnění své žádosti, neboť o osvobození od soudního poplatku žádal v jiných řízeních opakovaně a v žádném z předchozích případů své žádosti nekonkretizoval ani na výzvu soudu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu a potvrdil, že v předchozích řízeních byly řádně vypořádány všechny argumenty daňového subjektu. Ani rozhodnutí správce daně, ani rozsudek tak netrpí nedostatky v podobě chybějících posouzení obecných tvrzení o vlivu pandemie Covidu-19 na daňový subjekt a o souladu postupu správce daně se základními zásadami správy daní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Původní daňové řízení se týkalo vrácení DPH, předmětem sporu u NSS však byla pouze otázka včasnosti podání odvolání. Daňový subjekt se odvolal dne 25. 8. 2020 proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení DPH ze dne 24. 5. 2016. NSS konstatoval, že námitky daňového subjektu ohledně otázky doručení rozhodnutí mailem jsou irelevantní, neboť z kroků, které daňový subjekt podniknul (v roce 2017 nahlížení do spisu, v roce 2018 podání žádosti o povolení obnovy a podání žaloby) jednoznačně plyne, že 30denní lhůta pro podání odvolání byla zmeškána.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil právní názor ve zrušujícím rozsudku MS v Praze. Předmětem sporu bylo odepření nároku na odpočet z reklamních plnění z důvodu účasti na podvodu na DPH. NSS potvrdil, že správce daně pochybil, pokud neprovedl výslech svědků, které daňový subjekt navrhl k prokázání toho, že přijal veškerá opatření, aby své účasti na podvodu zabránil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek MS v Praze. Předmětem sporu byl nárok na odpočet u pořízeného kuřecího masa od deklarovaného dodavatele, resp. otázka, zda byl dodavatel v postavení plátce DPH. NSS se však v rámci kasační stížnosti zabýval toliko tím, zda byl správce daně povinen vydat seznámení s provedeným dokazováním v odvolacím řízení dle § 115 odst. 2 DŘ jako procesní reakci na daňovým subjektem navrhované důkazy na provedení. NSS konstatoval, že i když správce daně v rozhodnutí o odvolání tvrdil, že dokazování neprovedl, ze spisu vyplynulo, že listiny zpochybňující solidnost dodavatele do spisu založil, a proto byl povinen daňový subjekt dle § 115 DŘ se svojí správní úvahou seznámit. Stěžovatel v dalším řízení musí odstranit procesní vadu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Plzni. NSS dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud vyložil plnou moc tak, že zmocňuje zástupce daňového subjektu i k přebírání písemností doručovaných v průběhu daňového řízení, tedy včetně doručení dodatečných platebních výměrů. Právě takové pojetí a výklad plné moci totiž odpovídá racionalitě chování zmocnitele, která spočívá v předpokladu, že plnou moc zmocněnec neformuluje natolik složitě, aby bylo třeba rozsah zmocnění, které z ní má vyplývat, dovozovat tzv. „čtením mezi řádky“, jak se v posuzované věci snažil k jejímu výkladu přistoupit KS ve shodě s daňovým subjektem. To znamená, že odpovědnost za jednoznačnost formulace rozsahu plné moci zastoupení má zmocnitel, a ten na sebe bere riziko, že ten, vůči němuž bude tato plná moc uplatněna, si bude její obsah vykládat jinak, než sama zamýšlela.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu, kterou bylo zpochybňováno doručování a posouzení rozsahu zmocnění dle uplatněných plných mocí. NSS potvrdil správnost doručování exekučního příkazu dle plné moci, která byla vyhodnocena jako plná moc generální. Ačkoliv tato obsahovala vedle generální zmocňující klauzule i výčet některých postupů, jednalo se o výčet nadbytečný, nikoliv zpochybňující rozsah zmocnění. Druhá uplatněná plná moc pro jiného zástupce byla jasně vymezena jako plná moc pro řízení o posečkání, které je stejně jako řízení exekuční samostatným dílčím řízením dle § 134 odst. 4 DŘ. Jelikož se nejedná o řízení nikterak navazující, nemohlo být zmocnění dle této zvláštní plné moci rozšířeno i na řízení exekuční. Nadto bylo poukázáno, že se daňový subjekt s exekučním příkazem prokazatelně seznámil, a proto by ani případná vada doručování nemohla vést ke konstatování jeho nezákonnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Podstatou sporu bylo, zda může daňovou kontrolu zahájit dožádaný správce daně, což NSS potvrdil. NSS dále konstatoval, že snaha daňového subjektu vyhnout se zahájení daňové kontroly byla zjevná a předkládané argumenty účelové.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k závěru, že následné zahájení daňové exekuce, jejímž podkladem jsou tytéž exekuční tituly (platební výměry), na jejichž úhradu správce daně před zahájením exekuce převedl přeplatky či v souvislosti se kterými zadržoval daňovým subjektem tvrzené nadměrné odpočty, nemůže být důvodem pro aplikaci § 254 odst. 2 DŘ (ve znění účinném do 31. 12. 2020) vůči částkám zadržovaným či převedeným před zahájením této exekuce, neboť tyto částky nebyly ani vymoženy v rámci exekučního řízení, ani k jejich zadržování/převedení nedošlo „pod bezprostředním tlakem“ probíhající exekuce. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který doměřil daň za použití pomůcek. V dané věci rozhodoval NSS již podruhé, kdy v prvním kole vyhověl kasační stížnosti správce daně a potvrdil závěry o splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a spolehlivosti stanovené daně podle pomůcek. Také potvrdil závěr, že výběr pomůcek je odpovědností správce daně, pokud nepřekročí meze jemu svěřené správní úvahy. Nyní se NSS vyjádřil v rozsahu kasačních námitek pouze k otázce nezákonnosti zahájení, provádění a ukončení daňové kontroly, kdy nezákonnost daňové kontroly neshledal. Současně NSS poukázal na jednotnost daňového řízení a možnost nápravy vad či nesprávného posouzení ze strany správce daně v odvolacím řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z pozdě vráceného přeplatku. NSS potvrdil, že pokud v mezičase, než je přeplatek, který má status vratitelného přeplatku, vrácen, dojde ke vzniku nedoplatku na jiné dani, musí správce daně přeplatek na úhradu nově vzniklého nedoplatku použít. Den úhrady nastane dle § 154 DŘ ke dni vzniku nedoplatku, a to bez ohledu na to, kdy je použití přeplatku reálně zaznamenáno do evidence daní. Tímto dnem také zaniká přeplatek a končí doba úročení úrokem z pozdě vráceného přeplatku. NSS se také vyjádřil k pravidlům započtení přeplatku vzniklého z daňových povinností v rámci insolvenčního řízení a přípustnosti jeho užítí primárně na účely úhrady splatných daňových povinností, kdy dle § 242 DŘ je rozhodná doba účinnosti rozhodnutí o úpadku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení, v níž tvrdil, že prodlení s úhradou daně bylo po dobu trvání odvolacího řízení nad rámec lhůty stanovené pokynem MF-5 zaviněno odvolacím orgánem. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou potvrdil, že se nejedná o důvod vzniku prodlení, nýbrž o okolnost, která může souviset jedině s délkou již existujícího prodlení, a proto se nemůže jednat o ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 259b odst. 2 DŘ. Dále NSS potvrdil dlouhodobě judikovaný názor, že správce daně má povinnost přihlížet při zvažování prominutí příslušenství daně i k okolnostem, které nejsou uvedené v pokynu GFŘ-D-58.