Daňový proces 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení včasnosti/opožděnosti odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Plná moc byla udělena ke zpracování a podání daňového přiznání, tzn., k úkonům spadajícím do vyměřovacího řízení. Úkony spojené s dodatečným daňovým přiznáním, tj. v řízení doměřovacím, jsou samostatnou procesní fází. Doručení dodatečného platebního výměru přímo stěžovatelce (daňovému subjektu) bylo správným procesním postupem a vyvolalo zákonem předpokládané právní účinky. NSS potvrdil, že způsobilost právnické osoby přijímat elektronické dokumenty prostřednictvím datové schránky není závislá na tom, zda v rozhodné době disponuje obsazeným statutárním orgánem či osobou zmocněnou k nahlížení do datové schránky. Doručení do datové schránky je neúčinné pouze pokud právnická osoba prokáže kumulativní splnění dvou podmínek, a to že: (i) v době doručování neměla žádnou fyzickou osobu oprávněnou ani pověřenou k přístupu do datové schránky a zároveň (ii) tento stav sama nezavinila. Druhou podmínku stěžovatelka neprokázala.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Předmětem doměření daně bylo neuznání nároku na odpočet z reklamní činnosti (vysílání reklamního spotu), ale předmětem sporu v kasační stížnosti byla skutečnost, zda správce daně postupoval správně, když nevyhověl žádosti o odročení výslechu svědka (kvůli oslavě narozenin zástupce daňového subjektu plánované na den před výslechem) a žádosti o opakování výslechu. NSS konstatoval, že pouhé prosté tvrzení zástupce daňového subjektu o nemožnosti řídit vozidlo a dostavit se tak den po oslavě svých narozenin k výslechu svědka, nelze považovat za omluvitelný důvod pro odročení výslechu svědka nebo jeho opakování.

NSS zamítl kasační stížnost a potvrdil závěr správce daně o neuznání nároku na odpočet z přijatých plnění (zprostředkovatelské služby, finanční a ekonomické poradenství). NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno stran prokázání hmotněprávních podmínek nároku na odpočet. Dále se NSS vyjádřil i ke skutečnosti, že nedošlo k materiálnímu zahájení daňové kontroly, když daňový subjekt předal správci daně zprostředkovatelské smlouvy ani, že tato skutečnost nezavdala správci daně povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. NSS uvedl, že pokud správce daně formálně rozšiřuje daňovou kontrolu o další zdaňovací období, přičemž se chystá prověřovat tatáž plnění od téhož dodavatele a z dříve zahájené daňové kontroly už má nějaké poznatky, neznamená to automaticky, že již prováděl za toto zdaňovací období kontrolu faktickou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých plnění (zdravotnický materiál), neboť nebylo prokázáno jeho faktické přijetí ani použití. V této věci se NSS zabýval také tím, zda bylo možno vycházet ze zjištění v trestním rozsudku MS v Brně, který se týkal stejných plnění. K tomu NSS uvedl, že rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty shodné. V dané věci se trestní rozsudek zabýval přesně těmi plněními, o nichž byl spor v daňovém řízení, proto KS v Brně nepochybil, když při posouzení vycházel z trestního rozsudku. NSS uvedl, že soud je vázán výrokem rozsudku v trestní věci, a to i v případě, pokud se jedná o dohodu o vině a trestu. Závaznost takového rozsudku nijak nesnižuje ani skutečnost, že v takové situaci neprobíhá dokazování při hlavním líčení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na deklarované služby a zdravotnické prostředky ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP jako daňové, neboť daňový subjekt neprokázal jejich existenci a dodání. NSS doplnil, že tyto závěry jsou plně v souladu s následně vydaným trestním rozsudkem, ze kterého vyplývá, že předmětná plnění byla fiktivní a reálně se neuskutečnila. Argumentace stěžovatele, že trestní rozsudek schválil dohodu o vině a trestu, neproběhlo tedy hlavní líčení před soudem ani dokazování, nemůže zpochybnit skutkové závěry trestního soudu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí o odvolání. Předmětem sporu byla prekluze stanovení daně ve vztahu k určení okamžiku zahájení daňové kontroly. NSS dospěl k závěru, že správce daně v rámci místního šetření nerealizoval vyhledávací činnost a při ní toliko „nemapoval terén“, nýbrž převzal od daňového subjektu veškeré účetní a daňové evidence vztahující se k rozhodným zdaňovacím obdobím a zahájil tak dokazování. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že na základě prověření úplného účetnictví správce daně zjistil okruh dodavatelů, ve vztahu k nimž při formálním zahájení daňové kontroly zpochybnil uskutečnění zdanitelných plnění ve prospěch stěžovatelky za rozhodná zdaňovací období, která přitom téměř zcela totožně vymezil již v rámci předmětu místního šetření. Proto již tímto úkonem byla materiálně zahájena daňová kontrola. Dodatečné platební výměry na DPH pak byly vydány až po uplynutí tříleté prekluzívní lhůty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně odepření nároku na odpočet z přijatých reklamních plnění, neboť tyto obchody byly zatíženy podvodem na DPH. Daňový subjekt přijal reklamní plnění (vysílání reklamních spotů na LED obrazovkách v Brně a Znojmě) od dodavatele STAY FIT, aniž si prověřil cenové podmínky či efektivitu reklamy. NSS k tomu uvedl, že právě pasivní činnost daňového subjektu ve věci této reklamy svědčí o skutečnosti, že daňový subjekt mohl o svém zapojení v podvodném řetězci vědět. Dále NSS konstatoval, že nedošlo k materiálnímu zahájení daňové kontroly doručením výzev k poskytnutí listin pro účely řízení u jiných daňových subjektů. Meze vyhledávací činnosti nebyly překročeny ani sdělením, kterým správce daně informoval daňový subjekt o plánovaném zahájení daňové kontroly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS nejprve odmítl námitku uplynutí lhůty pro stanovení daně, která byla prolomena ust. § 148 odst. 6 DŘ v návaznosti na pravomocný trestní rozsudek, neboť toto ustanovení stanovuje novou prekluzivní lhůtu nezávisle na lhůtě obecné. Dále NSS potvrdil, že daň byla v návaznosti na trestní rozsudek doměřena správně s odkazem na krácení daně jiným způsobem vymezeným v § 23 odst. 10 ZDP, neboť účelem vynaložených nákladů za reklamu nebyla propagace daňového subjektu, ale vyvedení peněz ze společnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS nejprve odmítl námitku uplynutí lhůty pro stanovení daně, která byla prolomena ust. § 148 odst. 6 DŘ v návaznosti na pravomocný trestní rozsudek, neboť toto ustanovení stanovuje novou prekluzivní lhůtu nezávisle na lhůtě obecné. Dle NSS je toto ustanovení plně aplikovatelné i pro zdaňovací období roku 2011, kdy právnické osoby nemohly být shledány trestně odpovědnými za svá jednání, jelikož podstatné je jednání, které bylo předmětem pravomocného trestního rozsudku, resp. daňového trestného činu, a není tedy podstatná totožnost daňového subjektu a pachatele trestné činnosti. Dále NSS potvrdil, že daň byla v návaznosti na trestní rozsudek doměřena správně s odkazem na krácení daně jiným způsobem vymezeným v § 23 odst. 10 ZDP, neboť účelem vynaložených nákladů za reklamu nebyla propagace daňového subjektu, ale vyvedení peněz ze společnosti.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze ve věci zajišťovacích příkazů, včetně souvisejícího rozhodnutí o odvolání a zajišťovacích příkazů. NSS totiž naznal, že odvolací orgán stěžovatele v rozporu s § 115 odst. 2 DŘ se neseznámil s úředním záznamem, z něhož vyplývalo, že jeho dodavatel neuhradil daň ze sporných plnění. Tento úřední záznam přitom odvolací orgán identifikoval v rozhodnutí o odvolání v reakci na námitku, že závěr o neuhrazení daně správce daně učinil v zajišťovacích příkazech bez jakéhokoli podkladu. V takovém případě se v rozhodnutí o odvolání nutně musí jednat o nové hodnocení důkazu, tedy použití podkladu způsobem, kterým správcem daně použit nebyl. Proto měl odvolací orgán s tímto úředním záznamem seznámit daňový subjekt a umožnit mu na něj reagovat.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci nařízení obnovy řízení. Dle NSS zrušením rozhodnutí odvolání ve věci dodatečného platebního výměru v souladu s § 2 odst. 5 DŘ odpadlo příslušenství daně v podobě penále a stejně tak i rozhodnutí, která se od existence příslušenství daně (penále) jakkoliv odvíjejí (zde rozhodnutí o prominutí penále). Rozhodnutí o prominutí penále totiž nemůže samostatně vyvolávat účinky, pakliže neexistuje ani pravomocně doměřená daň, natož předepsané penále, které se od daně odvíjí. Nejde tedy o abstraktní, prozatím „spící“, rozhodnutí o prominutí, které „vyčkává“, až bude zase mít nějakou odpovídající základnu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO a potvrdil závěry správce daně o vyloučení úrokových nákladů ze základu daně z důvodu zneužití práva. V rámci účelové restrukturalizace společností v rámci holdingové struktury došlo k vytvoření závazku daňového subjektu z dluhového financování pouze k získání daňové výhody, neboť takto vzniklý dluh nepřinesl nejen daňovému subjektu (ale ani celé skupině) žádnou ekonomickou příležitost k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. NSS doplnil, že jistina úvěru nebyla řádně splácena, docházelo k prodloužení splatnosti úvěru a ve výsledku celý holding zaplatil v Nizozemí daň ve zcela marginální výši ve srovnání s daňovou úsporou získanou v České republice.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze ve věci rozhodnutí o námitce směřující proti použití přeplatku na zajišťovací jistině na úhradu nedoplatku na DPH za běhu insolvenčního řízení. NSS přisvědčil správci daně, že v této věci nelze brát za rozhodnou otázku, jak, resp. na jakém typu účtu byl přeplatek správcem daně evidován. MS postavil své závěry právě na tom, že dle jeho názoru nešlo o přeplatek dle § 242 odst. 2 DŘ, neboť ten by byl evidován na účtu osobním, nikoliv depozitním, jako v tomto případě. MS následně shledal, že § 168 odst. 4 DŘ nepředstavuje ustanovení, které je lex specialis k § 140 odst. 2 insolvenčního zákona a musí se tak výhradně aplikovat insolvenční zákon. NSS tyto závěry rozporoval, hledisko evidence daní je nerozhodné a takové omezení aplikace § 242 odst. 2 DŘ nepřípustné. MS pro další řízení zavázal, aby odhlédl od otázky evidence přeplatku a zabýval se výhradně tím, zda se jednalo o přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, a že byl použit na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, to znamená, či je tento přeplatek je vratitelný v smyslu § 242 odst. 2 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neprominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu. NSS potvrdil, že neznalost právní úpravy nelze považovat za ospravedlnitelný důvod nesplnění oznamovací povinnosti, jehož existence je nutnou podmínkou případného prominutí. Stejně tak neshledal, že by pokuta v tomto případě dosahovala nepřiměřené výše, k čemuž nelze vycházet jen z výše pravidelného měsíčního příjmu daňového subjektu ze zaměstnání, když nebylo doloženo, že pokutu není možné uhradit právě z osvobozeného příjmu či jiného majetku daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost subjektu ve věci rozhodnutí o zastavení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce. Žalovaný odvolací orgán předmětné řízení zastavil pro bezpředmětnost, a to z důvodu, že daňová exekuce, z níž měl být na základě návrhu subjektu určitý majetek vyloučen, již byla ukončena jejím provedením. NSS dospěl k závěru, že žalovaný takto postupoval v souladu s právním názorem NSS, kterým byl vázán na základě jeho dřívějšího zrušujícího rozsudku v dané věci. Tuto kasační vázanost pak nemohla prolomit ani skutečnost, že se v mezidobí formulovala judikatura ve věcech jiných účastníků řízení, podle které je vhodné popsanou situaci řešit jiným způsobem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku za pozdní předpis úroku z neoprávněného jednání správce daně. NSS potvrdil, že úročení částky, která sama vznikla jako tzv. vykrystalizovaný úrok, není dle DŘ po novele účinné od 1. 1. 2021 možné. Právní úprava úroků z neoprávněného jednání správce daně účinná do 31.12.2020 byla koncipována na předpokladu vyvození důsledků odpovědnosti správce daně za nezákonné či nicotné rozhodnutí, dnes se toto ustanovení aplikuje při naplnění předpokladu nesprávně stanovené daně, již nikoliv odpovědnosti správce daně za protiprávné jednaní. Podřazení úhrady úroků hrazených správcem daně daňovému subjektu pod pojem „snížení daně“ obsažený v novelizovaném § 254 DŘ, odporuje jak znění tohoto ustanovení, tak i nové koncepci tohoto úroku. Daňovému subjektu tak mohl úrok z částky, která sama byla úrokem, vznikat jen úrok dle § 254 DŘ ve znění účinném do 31. 12. 2020, jen do tohoto data, a to také z důvodu obecného závěru ustálené judikatury správních soudů, že předpoklady vzniku úroku musí být naplněny každý jednotlivý den, aby daňovému subjektu vznikl nárok. NSS také připomněl, že nepřipuštěním vzniku úroku pro určité situace není zasaženo právo na náhradu případně vzniklé škody, které se lze domáhat v režimu zákona č. 82/1998 Sb.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze pro nepřezkoumatelnost z důvodu, že se MS nezabýval námitkou daňového subjektu, zda výzva správce daně k předložení dokladů přesahovala rámec vyhledávací činnosti a znamenala tak faktické zahájení daňové kontroly. Předmětem doměření daně byl nárok na odpočet z plnění od neprokázaného deklarovaného dodavatele. Co se týče dalších námitek daňového subjektu, tyto shledal NSS za nedůvodné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, neboť z ustálené judikatury a rozhodovací praxe, že úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 DŘ ve znění účinném do 31.12.2020 náleží pouze za dobu trvání daňové exekuce, tj. od jejího zahájení do jejího ukončení, a že po skončení exekuce je zásah do vlastnického práva kompenzován již jen základním úrokem podle § 254 odst. 1. NSS zopakoval závěr, že ustanovení § 254 odst. 2 DŘ představuje odškodnění kvalifikované formy zásahu správce daně do vlastnického práva daňového subjektu, a to k odst. 1 speciální zvýšenou daňovou sazbou během konkrétního úročného období, jenom do skončení vedené daňové exekuce. V případě, kdy je úrok z neoprávněného jednání správce daně přiznáván z důvodu nezákonnosti zajišťovacího příkazu, náleží daňovému subjektu úrok nejdéle do dne splatnosti zajišťované dosud nestanovené daně, tj. ke dni jejího pravomocného stanovení dle § 168 odst. 4 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu a rozhodnutí o námitce. NSS se nejprve vypořádal s otázkou žalovatelnosti obou rozhodnutí, kdy usoudil, že nejednoznačnost tehdejší právní úpravy ohledně námitky by neměla být daňovému subjektu na újmu a rozhodnutí správce daně má být přezkoumáno společně s rozhodnutím o opravném prostředku, což MS v Praze v zásadě učinil. K věci samé NSS uvedl, že při vymáhání daňové pohledávky na základě žádosti o mezinárodní pomoc při vymáhání některých finančních pohledávek je jediným exekučním titulem jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek. Postup správce daně, který na základě jednotného dokladu vydal výkaz nedoplatků, kdy až na jeho podkladu vedl daňovou exekuci, nebyl ideální. NSS dále potvrdil správnost údajů obsažených v exekučním příkazu stran splatnosti vymáhaných nedoplatků, která nastává dnem obdržení žádosti o vymáhání finanční pohledávky z jiného členského státu, jakožto i dostatečnou identifikaci jednotlivých nedoplatků. Dále NSS zopakoval, že vyrozumění o nedoplatcích je v diskreční pravomoci správce daně, která je limitována účelností. Nepřisvědčil tedy námitkám, že měl správce daně daňový subjekt nejprve vyzvat k úhradě nedoplatků, neboť ze samotné žádosti dožadujícího státu bylo zřejmé, že by šlo o úkon neúčelný. Nakonec NSS vyložil také problematiku příslušenství vymáhaných nedoplatků, které od obdržení žádosti vzniká podle právní úpravy dožádaného státu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že správce daně rozhodl ve věci odvolání proti zajišťovacím příkazům ve lhůtě dle § 168 DŘ. Vydáním výzvy k odstranění vad podání se běh třicetidenní lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání dle § 34 odst. 1 DŘ zastavil, a to z důvodu, že den, kdy došlo ke stavění lhůty, se do této lhůty nezapočítal. NSS tedy potvrdil závěr, že ustanovení § 33 odst. 1 DŘ se neuplatní v případě § 34 odst. 1 DŘ, jehož obsahem je vytýčení hranic, po jaké časové úseky se lhůta staví, a nejedná se tak o novou speciální lhůtu.

NSS částečně odmítl a částečně zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu a rozhodnutí o námitce. Rozhodnutí o námitce bylo rozsudkem KS v Praze zrušeno a kasační stížnost proti tomuto výroku napadeného rozsudku shledal NSS nepřípustnou, jelikož daňový subjekt brojil proti důvodům tohoto zrušení, se samotným zrušením rozhodnutí po zásahu správního soudu souhlasil. Žaloba proti exekučnímu příkazu byla odmítnuta pro opožděnost, jelikož byla podána po uplynutí lhůty odvislé od oznámení exekučního příkazu, což NSS potvrdil. Daňovému subjektu bylo poskytnuto odpovídající poučení, tedy že nelze uplatnit řádné opravné prostředky, nýbrž toliko námitku dle § 159 DŘ. Ta ale nemá odkladný účinek a není dle judikatury NSS považována za opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) SŘS. Správce daně nemá povinnost poučovat daňový subjekt o možnostech podání správní žaloby.

NSS na základě kasační stížnosti správce daně zrušil rozsudek KS v Praze. Předmětem sporu bylo splnění podmínek pro osvobození dodání řepkového oleje do Polska od DPH. KS v Praze označil za procesní vadu neprovedení navrhované mezinárodní výměny informací za účelem objasnění vztahů mezi deklarovanými odběrateli daňového subjektu a třetími subjekty figurujícími na dokladech o přepravě zboží. NSS uvedl, že zjištění správce daně byla způsobilá důvodně zpochybnit dodání zboží deklarovaným odběratelům, přičemž třetí subjekty figurující na dokladech jako možné odběratele daňový subjekt výslovně popřel, roli těchto subjektů v transakcích nikterak neoznačil a ani z daňového spisu neplyne žádný vztah mezi deklarovanými odběrateli a třetími subjekty. Za takové situace provedení dalších mezinárodních dožádání dle NSS postrádalo smysl, neboť získané informace by nebyly způsobilé prokázat tvrzení daňového subjektu. Účelem mezinárodní výměny informací v rámci správy daní není umožnit daňovým subjektům získat dodatečné důkazy, které si měly samy dříve zajistit, aby doložily splnění podmínek pro přiznání osvobození od DPH, které uplatňují. V případě procesní vady shledané u dalšího odběratele, NSS naopak přisvědčil KS v Praze a uvedl, že správce daně vycházel ze skutkových zjištění, která zcela neodpovídala obsahu daňového spisu a neumožnil daňovému subjektu se seznámit se všemi podklady, z nichž vycházel a reagovat na ně.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně před doměřením daně z přidané hodnoty. NSS potvrdil, že správce daně nedisponoval před zahájením daňové kontroly takovými indiciemi, aby musel vydat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, a to i v případě, že vydal zajišťovací příkazy. To platí zvláště za předpokladu, že v případě zajišťovacích příkazů vyslovil správce daně podezření o zapojení do daňového podvodu a faktickým důvodem doměření daně bylo nesplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění odpočtu DPH.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu v podobě zahájení a vedení daňové kontroly na DPFO, který měl spočívat v údajné vadě doručení oznámení o zahájení do nesprávného typu datové schránky. NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že měl správce daně s jistotou rozpoznat, že šetřené příjmy pocházejí pouze ze závislé činnosti a měl tak písemnosti doručovat do datové schránky typu FO. Šetřené příjmy byly připisovány na účet daňového subjektu nahodile a v rozdílné výši, což není typické pro závislou činnost. O možné povědomosti správce daně o původu příjmů nijak nevypovídá ani užití identifikátoru DIČ, namísto IČ, v písemnostech ve věci daňové kontroly a relevantní nemohl být ani argument, že daňový subjekt obvykle komunikuje prostřednictvím datové schránky typu FO a svou další schránku FO-podnikající nekontroluje. Má-li daňový subjekt zpřístupněnou datovou schránkou, je v jeho zájmu zajistit i její vybírání.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek v případě daňového subjektu, který se zabýval nákupem a prodejem ojetých vozidel. Předmětem sporu byla otázka, zda byla splněna druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, tj. nemožnost stanovení daně dokazováním, za situace, kdy správce daně zpochybnil podstatnou část daňovým subjektem uplatněných výdajů na zakoupení vozidel. Dle NSS nebylo možné stanovit daň dokazováním na základě případného znaleckého posudku určujícího cenu obvyklou reprezentativního vzorku daňovým subjektem nakoupených vozidel. V rámci dokazování je nutné znát cenu, za kterou byla vozidla skutečně nakoupena. NSS tak dospěl k závěru, že daň dokazováním stanovit nebylo možné, neboť údaje vyplývající z kupních smluv byly v podstatné části relevantním způsobem zpochybněny a daňový subjekt nepředložil důkazní prostředky, které by prokazovaly skutečnou cenu, za kterou vozidla zakoupil.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda daňové orgány prokázaly naplnění podmínek pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva v případě uplatnění nezdanitelné části základu daně dle § 15 odst. 1 ZDP na základě darů sportovnímu klubu, jehož byl daňový subjekt členem a jehož akcí se účastnil. NSS se ztotožnil se závěrem MS v Praze, že závěr o zneužití práva byl nedostatečně odůvodněný, jelikož daňové orgány se dostatečně nevypořádaly se svědeckou výpovědí předsedy klubu z hlediska její důležitosti a věrohodnosti v konfrontaci s jinými zajištěnými podklady. Dle NSS byl tudíž závěr o zneužití práva předčasný.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za opožděné tvrzení daně na DPPO. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Brně, že řízení o uložení pokuty za opožděné tvrzení daně není pokračováním řízení o žádosti o prodloužení lhůty k jeho podání podle § 36 DŘ. Dle NSS tak lze v řízení o uložení pokuty namítat nezákonnost rozhodnutí o neprodloužení lhůty, avšak daňový subjekt nemůže doplňujícími tvrzeními či doplňujícím dokazováním měnit či rozšiřovat skutečnosti, na základě nichž správce daně o žádosti o prodloužení lhůty rozhodoval. NSS se ztotožnil také se závěrem krajského soudu a daňových orgánů, že obecně formulovaná tvrzení daňového subjektu v žádosti o prodloužení lhůty o onemocnění COVID-19 jedné zaměstnankyně a ukončení pracovního poměru další zaměstnankyně daňové kanceláře (z celkového počtu sedmi zaměstnanců) nepředstavovala vážný důvod pro prodloužení lhůty dle § 36 odst. 1 DŘ.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Brně ve věci rozhodnutí o žádosti o prominutí penále. NSS konstatoval částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když KS zrušil rozhodnutí společné pro penále za dvě zdaňovací období z důvodů, které se týkaly pouze jednoho zdaňovacího období, s odůvodněním, že stěžovatel o prominutí penále rozhodl jedním rozhodnutím, přičemž se KS nezabýval tím, že část rozhodnutí je oddělitelná. Dále NSS potvrdil, že rozhodnutí, jímž je stanovena daň, potažmo povinnost uhradit penále, je pro řízení o prominutí penále rozhodnutím podmiňujícím. Právní moc takového rozhodnutí ovšem není nutnou podmínkou rozhodování o prominutí penále, ani soudního přezkumu takového rozhodnutí, ledaže by byl konstatován konkrétní důvod vyčkání výsledku daňového řízení. NSS také KS vytkl, že zrušil napadené rozhodnutí s odkazem na zrušení rozhodnutí o odvolání ve věci samotné daně, aniž by zohlednil ve spisu zdokumentovanou skutečnost, že již byla vydána rozhodnutí nová.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o odpuštění příslušenství daně dle zákona č. 182/2023 Sb., o mimořádném odpuštění a zániku některých daňových dluhů. Daňový subjekt se dovolával osvědčení podmínky, že v jeho případě šlo o rozhodný nedoplatek, když tento měl být považován za evidovaný od původního data splatnosti. Námitce, že má být pojem „evidence nedoplatku“ vykládán jinak, než je tomu dle DŘ, ale NSS nepřisvědčil. Dle judikatury NSS totiž může správce daně evidovat nedoplatek pouze ve vztahu k pravomocně stanovené dani.  Pro postup dle zákona č. 182/2023 Sb. je subsidiární použití DŘ výslovně stanoveno a konkrétně ve vztahu k podmínce evidence nedoplatku dává jasnou instrukci také důvodová zpráva k § 3 zákona č. 182/2023 Sb.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO a potvrdil závěry správce daně o vyloučení úrokových nákladů ze základu daně z důvodu zneužití práva. V rámci účelové restrukturalizace společností v rámci holdingové struktury došlo k vytvoření závazku daňového subjektu z dluhového financování pouze k získání daňové výhody, neboť takto vzniklý dluh nepřinesl nejen daňovému subjektu, ale ani celé skupině, žádnou ekonomickou příležitost k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. NSS doplnil, že jistina úvěru nebyla řádně splácena, docházelo k prodloužení splatnosti úvěru a ve výsledku celý holding zaplatil v Nizozemí daň ve zcela marginální výši ve srovnání s daňovou úsporou získanou v České republice.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Brně ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně. Tímto zrušeným rozsudkem KS v Brně přiřkl daňovému subjektu úrok ve dvojnásobné sazbě za dobu od zahájení zajišťovací exekuce až do vrácení prostředků daňovému subjektu po zrušení dodatečného platebního výměru. NSS zkonstatoval, že zrušení dodatečného platebního výměru nečiní zajišťovací exekuci zpětně nezákonnou, zajišťovací a doměřovací řízení jsou totiž dvěma odlišnými, neprovázanými řízeními, a to nutně i z hlediska určení nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Zajišťovací příkaz obstál v soudním přezkumu a jeho zákonnost již nelze zpochybňovat v navazujících daňových řízeních.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že KS v Ostravě vycházel při přezkumu rozhodnutí daňových orgánů z neúplného správního spisu, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. NSS proto rozsudek KS zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal k tomu, aby si kompletní správní spis vyžádal a při formulování svých závěrů vycházel z úplného obsahu správního spisu týkajícího se této věci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil rozhodnutí správce daně, kterým byla daňovému subjektu předepsána povinnost uhradit penále. NSS v rozsudku potvrdil, že námitky směřující proti stanovení daně není možno uplatňovat v rámci přezkumu platebního výměru na penále, kdy touto námitkou je i námitka prekluze práva daň stanovit dle § 148 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně odepření nároku na odpočet z důvodu zapojení daňového subjektu do podvodu na DPH při obchodování s drahými kovy (především se zlatem a slitinami s obsahem zlata), které odebíral výhradně od společnosti OSDK a vyvážel je do jiných členských států EU či třetích zemí. Na základě přezkoumání správního spisu dospěl NSS k závěru, že správce daně založil své závěry na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a na základě něj dospěl také ke správným právním závěrům o tom, že nárok na odpočet DPH za posuzovaná zdaňovací období nebylo možno uznat, neboť obchody byly stiženy daňovým podvodem, o němž daňový subjekt měl a mohl vědět a nepřijal žádná adekvátní opatření, aby své účasti zabránil. NSS se také vyjadřoval k otázce prekluze ve vztahu k dřívějšímu materiálnímu zahájení daňové kontroly, kdy uvedl, že byť byla před zahájením daňové kontroly uskutečněna místní šetření, tato rozhodně nenaplňovala znaky kontroly, ale pouze mapování terénu. K otázce svědeckých výpovědí a nevyhovění žádosti zástupce daňového subjektu k posunutí jejich termínů, NSS uvedl, že správce daně vyvinul snahu domluvit se s daňovým subjektem na jiném možném termínu, ale tento žádný z náhradních termínů nepřijal.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při doručení platebního výměru na pokutu za nepodání následného kontrolního hlášení. Daňový subjekt v kasační stížnosti uvedl, že mu byl platební výměr doručován poštou právě v okamžiku, kdy stěhoval svou advokátní kancelář na novou adresu, a proto mu nebyl řádně doručen. NSS k tomu uvedl, že jelikož se jednalo o povinnost daňového subjektu jako fyzické osoby, postupoval správce daně správně, pokud nedoručil tento platební výměr do datové schránky advokáta. Co se týče stěhování kanceláře NSS uvedl, že daňový subjekt je právním profesionálem, kterému je nepochybně známa důležitost doručování pro správní a soudní řízení, a proto si musel být nepochybně vědom nutnosti zajištění kontinuity (nejen) pro doručování mezi starým a novým sídlem své advokátní kanceláře. Pokud daňovému subjektu v důsledku stěhování jeho kanceláře nebyla písemnost doručena, jedná se o chybu, která jde jen a pouze na jeho vrub. Dále NSS zopakoval závěr z judikatury, že závažné důvody k navrácení lhůty ve smyslu § 37 odst. 2 DŘ musí být objektivní a jejich aplikace spravedlivá, nikoliv benevolentní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která vyplývala z nabytí podílu na obchodním závodu bezúplatně jako dědictví. Spor byl v otázce, zda „den nabytí“ podle § 10 odst. 5 ZDP v smyslu stanovení výdajů k příjmům z prodeje podílu je den smrti zůstavitele s ohledem na soukromoprávní úpravu, nebo den právní moci rozhodnutí soudu o pozůstalosti podle § 239a DŘ. NSS konstatoval, že § 239a DŘ se vztahuje pouze na daňové povinnosti zůstavitele, jež přecházejí na dědice, a ne na určení dne nabytí dědictví. Den nabytí věci byl proto správně určen podle občanského zákoníku, tedy dnem smrti zůstavitele. NSS také řešil námitku ohledně ocenění obchodního závodu podle zákona o oceňování majetku, protože cena sjednaná za podíl byla vyšší než cena zjištěná zákonem. Podle § 10 odst. 5 ZDP je pro stanovení daňově uznatelného výdaje rozhodující den nabytí obchodního závodu, nikoli den jeho prodeje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů ve věci odpočtu na podporu výzkumu a vývoje. NSS ve shodě se správcem daně potvrdil nedostatečně vedenou oddělenou evidenci mzdových nákladů, když evidence odpracovaných hodin neprovazovala s konkrétní činností výzkumu a vývoje. Stejně tak z předložených pokladů k vykázanému materiálu nebylo možné rozeznat, k jakému účelu byl zakoupený materiál určen. Nesplnění podmínek na vedení oddělené a průkazné evidence správně vedlo k neuznání celé výše tohoto odpočtu, a proto vypořádání dalších kasačních námitek shledal NSS jako nadbytečné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ohledně úroku z nesprávně stanovené DPH podle § 254 DŘ, který daňový subjekt požadoval po zaplacení daně na základě dodatečného platebního výměru, jenž byl následně v odvolacím řízení zrušen. Daň tak nebyla pravomocně stanovena a nebyla tedy ani splatná, proto podle § 254 odst. 2 DŘ daňovému subjektu úrok nevznikl. Daňový subjekt namítal nedostatečnou eurokonformitu úroku, který podle něj nezohledňuje vznik úroku z prodlení. NSS potvrdil rozhodnutí KS v Praze, že nedošlo k porušení principů rovnocennosti, efektivity a daňové neutrality, protože tyto instituty mají odlišné účely a chrání různé právní zájmy, nelze je proto srovnávat. Daňovému subjektu nevznikla vynutitelná povinnost placení daně, a pokud ji zaplatil dobrovolně před náhradní splatností, která z důvodu zrušení nenastala, nemá nárok na kompenzaci za následky svého rozhodnutí.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze. Předmětem sporu bylo penále k doměřené DPH a otázka zákonnosti zahájení daňové kontroly namísto vydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 146 odst. 2 DŘ. Správce daně ve vztahu k zdaňovacímu období vydal zajišťovací příkazy, ve kterých učinil kvalifikovaný odhad budoucí doměřené daně, podle něj dostupné materiály důvodně nenaplnily předpoklad k vydání výzvy dle § 145 odst. 2 DŘ. Žalobce naopak tvrdil, že budoucí daň bylo možné doměřit v případě jejího konkrétního odhadu v zajišťovacích příkazech a proto měl správce daně postupovat dle § 145 odst. 2 DŘ. NSS vyložil, že i když výzva dle § 145 odst. 2 DŘ a zajišťovací příkaz stojí na stejném předpokladu budoucího doměření daně, podmínky jejich vydání jsou odlišné. Na vydání zajišťovacího příkazu postačí existence předpokladu budoucího doměření daně a předpokladu budoucí nedobytnosti daně, ve vztahu k daňovému podvodu je na jeho vydání nutné posoudit jenom objektivní stránku, nikoli subjektivní. Na vydání výzvy je standard prokázání předpokladu budoucího doměření daně širší a zahrnuje i prokázání subjektivní stránky. V případě, že tento předpoklad není naplněn, není možné vydat výzvu a je nutné provést dokazování. Vydání zajišťovacích příkazů tedy automaticky nezakládá povinnost vydání výzvy dle § 145 odst. 2 DŘ, i když je v nich obsažen odhad budoucí daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí vydaném v přezkumném řízení dle § 123 DŘ, proti němuž daňový subjekt nepodal odvolání. Přípustnost žaloby daňový subjekt dovozoval z novely DŘ účinné od 1.1.2021, dle které se již ve věci úroků hrazených správcem daně nevydává rozhodnutí. NSS potvrdil závěry MS v Praze, že se zde nejednalo o rozhodnutí ve věci úroku, ale o rozhodnutí vydané v přezkumném řízení, u nějž není možnost podání odvolání zákonem vyloučena. Proto je možné správní žalobu uplatnit až proti rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o přezkumu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a částečně vyhověl kasační stížnosti správce daně, a to ve věci nákladů řízení. Předmětem sporu byl vliv mezinárodního dožádání na běh prekluzivní lhůty u doměření DPH z důvodu účasti na podvodu při obchodování s drahými kovy. NSS korigoval názor KS v Praze a uvedl, že mezinárodní dožádání na zahraniční afinerii BEDRA, které správce daně dle svého vyjádření považoval za zásadní pro prokázání podvodu, nebylo možno považovat za účelné s vlivem na přerušení prekluzívní lhůty. Správce daně totiž některými informacemi o této společnosti již disponoval z výsledků mezinárodní kontroly a jeho otázky uvedené v předmětném dožádání byly natolik obecné a nekonkrétní, že NSS neshledal objektivní potřebu mezinárodní spolupráce, tudíž ani předpoklad pro účinky dle § 148 odst. 4 písm. f) DŘ. Ostatní provedená mezinárodní dožádání NSS za účelná shledal.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně i rozhodnutí o odvolání. Předmětem sporu byl nárok na odpočet z přijatých plnění (úklidových služeb), u kterých daňový subjekt dle správce daně neprokázal jejich poskytnutí v deklarovaném rozsahu a deklarovanými dodavateli. NSS se neztotožnil s názorem správce daně a uvedl, že daňový subjekt řadou důkazních prostředků (daňovými doklady, smlouvami, výslechy svědků a emailovou komunikací) prokázal faktické poskytnutí služeb ve fakturovaném rozsahu i jejich poskytnutí deklarovanými dodavateli. Pokud existovaly další pochybnosti správce daně (nepřesnosti v rozpisu vykazovaných služeb či počtu zaměstnanců), neměly takovou váhu, jakou jim přisoudil správce daně, neboť daňový subjekt svůj postup vyjasnil. Co se týče faktického zahájení daňové kontroly NSS uvedl, že správce daně nepřekročil meze vyhledávací činnosti a k zahájení daňové kontroly došlo až oznámením v roce 2022. V případě prokázání naplnění hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně by daňovému subjektu tento odpočet mohl být odepřen pouze tehdy, pokud by správce daně prokázal, že se daňový subjekt účastnil podvodu na DPH, o kterém mohl a měl vědět. V takovém případě ovšem důkazní břemeno tíží správce daně (spíše v nestandardních okolnostech obchodu či fungování zúčastněných subjektů). Ostatně správce daně prvního stupně ve zprávě o daňové kontrole určité nestandardní okolnosti obchodů shledal.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku dle § 254 DŘ, který daňový subjekt požadoval přiznat z vymožené zajišťovací jistoty za dobu od účinnosti a vymahatelnosti zajišťovacích příkazů až do okamžiku, kdy tyto pozbyly účinnosti marným uplynutím lhůty k vyřízení odvolání dle § 168 odst. 1 DŘ. Jelikož již bylo v jiné větvi soudního řízení pravomocně konstatováno, že po dobu účinnosti zajišťovacích příkazů, u nichž nikdy nebyla autoritativně konstatována jejich nezákonnost, nebylo držení příslušných finančních prostředků nezákonným zásahem, nelze naplnění podmínek pro vznik tohoto typu úroku osvědčit.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně ve věci úroku z pozdě vráceného přeplatku. NSS zkonstatoval, že insolvenčnímu správci svědčilo mimo jiné právo hájit zájmy majetkové podstaty proti aktům veřejné správy správní žalobou, k jejímuž podání byl proto aktivně legitimován. K samotnému úroku NSS odmítl argument, že by podmínkou nároku na něj byl vznik a prokázaní skutečné majetkové škody. Je-li tento úrok označován za paušalizovanou náhradu škody, jedná se pouze o vyjádření jeho smyslu a účelu. NSS nepřisvědčil ani polemikám nad existencí přeplatku, či možného vlivu pozdějšího odsuzujícího trestního rozsudku, neboť o přeplatku bylo již pravomocně rozhodnuto v jiném řízení.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti OFŘ ve věci náhrady nákladů řízení hrazených ustanovenému zástupci a vrátil věc KS v Ostravě. Jako nesprávné vytknul právní posouzení KS o tom, že právní úprava daná v § 6 odst. 5 zákona o daňovém poradenství a v § 3 odst. 1 vyhlášky č. 382/2010 Sb. vylučuje kritéria § 107 odst. 4 DŘ, a že tedy u úkonů vyúčtovaných ustanoveným zástupcem není relevantní hodnotit účelnost provedených úkonů, ale pouze to, zda byly provedeny při „účasti na řízení nebo jiném postupu při správě daní“ a zda jejich časová dotace nebyla zjevně excesivní. NSS zdůraznil, že náhrada odměny ustanoveného zástupce je komplexně upravena v DŘ ve spojení se zákonem o daňovém poradenství, zavázal KS zabývat se účelností jednotlivých úkonů a závěrem vyslovil dílčí závěr, že za podání vyúčtování, které ustanovený zástupce zpracoval po ukončení jeho činnosti ustanoveného zástupce, mu nenáleží samostatná náhrada, neboť čas, který daňový poradce strávil zpracováním vyúčtování, je již zahrnut v hodinové sazbě za ostatní úkony.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové ve věci pokuty za opožděné tvrzení daně dle § 250 DŘ. Předmětem sporu byla otázka, zda se na daňový subjekt, který je advokátem, vztahovala prodloužená šestiměsíční lhůta dle § 136 odst. 2 písm. b) bod 2. DŘ pro podání řádného daňového tvrzení ve věci jeho vlastní daňové povinnosti. NSS dospěl k závěru, že zákonné prodloužení lhůty pro podání řádného daňového tvrzení dle předmětného ustanovení se vztahuje pouze na podání daňového tvrzení poradcem ve smyslu § 29 odst. 2 DŘ v roli zástupce (zmocněnce) daňového subjektu, nikoliv na podání daňového tvrzení advokátem či daňovým poradcem v roli daňového subjektu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. NSS potvrdil závěry správce daně, že daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na poskytnutí zboží, materiálu a služeb od několika dodavatelů dle § 24 odst. 1 ZDP, když nerozptýlil pochybnosti o fakticitě předmětných plnění, případně zda byla poskytnuta v deklarovaném rozsahu a deklarovaným dodavatelem. Dle NSS správce daně dostatečně vypořádal veškeré svědecké výpovědi či zdůvodnil jejich neprovedení. Stejně tak NSS odmítnul další kasační námitky směřující do oblasti nezohlednění esenciálních nákladů, nedostatečné lhůty pro vyjádření na seznámení odvolacího orgánu či převzetí části trestního spisu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu, jejíž důvody směřovaly do samotného vzniku pokuty a spočívaly v polemice nad společenskou škodlivostí tohoto konkrétního nesplnění zákonné povinnosti. NSS potvrdil, že takové důvody nelze považovat za ospravedlnitelný důvod pro prominutí pokuty ve smyslu § 38w odst. 6 ZDP. Současně upozornil, že institut prominutí pokuty neplní roli opravného prostředku vůči rozhodnutí o jejím uložení, a proto se již v tomto řízení vznikem a uložením pokuty nelze zabývat.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroků dle § 254 DŘ a úroku z prodlení. Ohledně vyčíslení úroků dle § 254 DŘ se daňový subjekt domáhal přiznání dvojnásobného úroku z titulu nezákonně vedené exekuce z celé vymáhané částky, nikoliv jen z části v podobě rozdílu mezi původně nezákonně stanovenou daní a nově stanovenou daní. NSS upozornil, že o nezákonnou exekuci se jedná buď v případě vymáhání nezákonně stanovené daně nebo v případě nezákonného exekučního příkazu, přičemž požadavek daňového subjektu předpokládá konstatování nezákonnosti exekučního příkazu, k čemuž dosud nedošlo. NSS nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitce ve věci úroku z prodlení, neboť správce daně srozumitelně popsal, které přeplatky do výpočtu úroku z prodlení zahrnul a které nikoliv, přičemž výhrady daňového subjektu se s těmito důvody rozhodnutí míjely.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek KS v Ostravě, když současně korigoval právní závěry učiněné v rozsudku KS ve věci stanovení lhůty ve výzvě dle § 145 odst. 1 a dalších konsekvencí § 145, 145a a § 250 odst. 7 DŘ. Předmětem sporu byla aplikace § 250 DŘ za situace, kdy bylo podáno DP po uplynutí náhradní lhůty stanovené výzvou k podání daňového tvrzení dle § 145 odst. 1 DŘ (takto učiněné daňové tvrzení je nepřípustné dle § 145 ve spojení s § 145a odst. 1 DŘ), avšak bylo podané před uplynutím lhůty dle § 250 odst. 7 písm. a) DŘ. NSS je toho názoru, že podání DP v náhradní lhůtě je relevantní pouze z hlediska dalšího postupu správce daně ve vyměřovacím (doměřovacím) řízení a nikoli ve vztahu k pokutě za opožděné tvrzení daně. Nelze dle NSS dospět k závěru, že daňové přiznání nebylo materiálně podáno vůbec, protože vždy je možné zohlednit údaje v něm uvedené pro účely správy daně. NSS také dovodil, že správce daně není povinen při stanovení lhůty dle § 145 odst. 1 DŘ zohlednit lhůtu dle § 250 odst. 7 DŘ, jediná jeho zákonná limitace je v § 32 DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za opožděné tvrzení daně dle § 250 DŘ. NSS konstatoval, že KS v Brně dospěl ke správnému závěru, že jakmile správce daně rozhodl o žádosti o prodloužení lhůty, daňový subjekt nemůže nadále rozšiřovat důvody žádosti nebo k těmto důvodům dokládat důkazní prostředky. Rozhodnutí, kterým byla žádost daňového subjektu o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání zamítnuta, a které se stalo podkladem pro rozhodnutí o pokutě za opožděné tvrzení daně, bylo definitivní. Dvojinstačnost se vztahuje k řízení o pokutě, nikoli k řízení o žádosti o prodloužení lhůty. NSS se ztotožnil i se závěrem, že správce daně nepochybil, pokud nevyhověl pouze obecně formulované žádosti daňového subjektu o prodloužení lhůty odkazující na pandemii COVID-19, která nebyla podložena žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Brně. Daňový subjekt se zabývá hostinskou činností. Předmětem sporu byla správnost doměřené DPH za pomoci pomůcek. Pro stanovení daně pomůckou musí být splněny 3 důvody (i) daňový subjekt nesplnil některé ze svých povinností při dokazování, (ii) proto nebylo možné stanovit daň dokazováním, a (iii) daň mohla být prostřednictvím pomůcek stanovena spolehlivě. Podle KS byl poslední důvod byl sporný a KS jej tedy posoudil v neprospěch stěžovatele (správce daně). NSS uložil v dalším řízení KS, aby se řádně vyrovnal s otázkou přiměřenosti stanovení obchodní přirážky a přirozených úbytků surovin. NSS připomněl, že oprávnění daňového subjektu zpochybňovat adekvátnost použitých pomůcek je nutno posuzovat značně restriktivně. S námitkami ohledně nespolehlivě stanovené daně prostřednictvím pomůcek může daňový subjekt v zásadě uspět jen v případě excesu správce daně, kdy konstrukce pomůcky trpí tak závažnými logickými deficity, že se nedá hovořit o tom, že by na jejím základě vůbec mohla být stanovena daň.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci přeplatku, jež měl vzniknout v důsledku rozhodnutí odvolacího orgánu vydaném po zrušujícím rozsudku správního soudu. Z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně správce daně vydal rozhodnutí dle § 111 odst. 6 DŘ. Při novém projednání žaloby původní rozhodnutí v příslušné části obstálo a žaloba byla zamítnuta. NSS následně nepřisvědčil daňovému subjektu, že na rozhodnutí vydané po zrušujícím rozsudku, kterým KS zavázal finanční orgány svým právním názorem, nedopadal § 124a DŘ, neboť odvolací orgán měl především povinnost ve věci odvolání znovu rozhodnout. Podmínka dle § 124a DŘ, že se jednalo o rozhodnutí vydané na základě závazného právního názoru správního soudu, tak byla splněna.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO. Předmětem sporu byla zejména otázka, zda daňový subjekt prokázal vynaložení výdajů v posuzovaném zdaňovacím období. NSS dospěl k závěru, že správce daně vyšel z důkazu, který stál zcela osamocen v konkurenci všech dalších důkazů, které dle NSS souladně dosvědčují, že k úhradám došlo až v posuzovaném zdaňovacím období. Dle NSS daňové orgány nebyly oprávněny odmítnout veškeré konkurující důkazy bez vypořádání všech komplexních souvislostí. Dále dle NSS nemohl být učiněn závěr o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem předtím, než bude provedena svědecká výpověď daňovým subjektem navrženého svědka.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci namítaného nezákonného zásahu, jenž měl spočívat v zahájení daňové kontroly daně DPFO vybírané srážkou dle zvláštní sazby daně po uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS potvrdil, že z ustanovení § 148 odst. 1 DŘ vyplývá určení počátku lhůty pro stanovení daně pro dvě různé situace, v závislosti na tom, zda se k předmětné dani váže povinnost podat daňové tvrzení či nikoliv. Jelikož v nynějším případě měl daňový subjekt povinnost podat vyúčtování daně, počala lhůta pro stanovení daně běžet posledním dnem lhůty pro jeho podání. Tomu odpovídá nejen znění dotčeného ustanovení, ale i jeho smysl a účel, neboť správce daně mohl prověřovat správnost výše sražené daně až v návaznosti na podané vyúčtování.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci tvrzeného nezákonného zásahu, k němuž dle daňového subjektu mělo dojít zahájením a prováděním daňové kontroly po uplynutí lhůty pro stanovení daně. NSS stejně jako KS v Brně zkonstatoval, že správcem daně odeslané žádosti o mezinárodní výměnu informací splňovaly požadavky věcné a časové souvislosti s kontrolovanou daní, a proto ovlivnily lhůtu pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) DŘ. Ta proto v okamžiku zahájení daňové kontroly stále běžela. NSS také připomněl, že k posouzení účelnosti mezinárodního dožádání je rozhodný obsah žádosti, nikoliv odpovědi na ni.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce směřující proti vyrozumění o výši úroku z nesprávně stanovené daně. NSS nepřisvědčil jediné přípustné námitce daňového subjektu, že bylo rozhodnutí správce daně nepřezkoumatelné ohledně stanovení počátku doby úročení, respektive že správce daně neupřesnil, jaké konkrétní nedoplatky vůči daňovému subjektu evidoval, když na ně použil platbu provedenou na úhradu předmětné nesprávně stanovené daně. Správce daně ale relevantní pohyby v evidenci daní daňového subjektu náležitě popsal a vysvětlil také, z jakých důvodů je nesprávně stanovená daň evidována jako uhrazená až po provedení pozdější platby daňového subjektu. Odůvodnění rozhodnutí o námitce shledal NSS zcela dostačujícím, a to zejména s ohledem na obecnost námitek daňovým subjektem formulovaných.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu proti usnesení o odmítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti správce daně. Tato nečinnost měla spočívat v nevydání rozhodnutí v přezkumném řízení, v němž daňový subjekt požadoval zrušení daňové povinnosti na dani z převodu nemovitostí z roku 1995, ačkoliv správce daně na jeho požadavek reagoval sdělením, že lhůta pro stanovení daně a tudíž i pro provedení přezkumného řízení nepochybně uplynula. KS v Plzni zkonstatoval, že uplatnění dozorčí pravomoci správce daně k vyvolání přezkumného řízení se nelze domáhat nečinnostní žalobou a že v doplnění žaloby uplatněný požadavek k vydání rozhodnutí o opravě osoby adresáta rozhodnutí o stanovení daně dle § 56 odst. 1 písm. a) ZSDP nebyl uplatněn vůči správci daně. NSS nepřisvědčil námitkám, že byla nesprávně posouzena pasivní legitimace správce daně, neboť ta změnou petitu zůstala nezměněna, a současně potvrdil výklad odkazovaného § 56 odst. 1 písm. a) ZSDP, který zakotvoval mimořádný opravný prostředek sloužící skutečně právě k nápravě zřejmého omylu v osobě poplatníka, resp. adresáta rozhodnutí.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně neuznání naplnění podmínek pro osvobození při dodání řepkového oleje do jiného členského státu. V dané věci rozhodoval NSS již podruhé, kdy v prvním kole vyhověl kasační stížnost správce daně. V tomto řízení NSS konstatoval, že kasační stížnost daňového subjektu je v převážné části nepřípustná, neboť daňový subjekt zpochybnil především otázky, které už NSS v této věci vyřešil.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zřízení správcovského zástavního práva. Připomenul přitom, že v rámci řízení o zřízení zástavního práva nelze brojit proti pravomocným rozhodnutím, kterými byla stanovena zajišťovaná částka. Stejně tak nelze podle NSS v tomto řízení brojit proti postupům správce daně, proti kterým bylo možné uplatnit zvláštní prostředky ochrany. Takovým postupem je přitom i předepsání úroků na osobní daňový účet daňového subjektu, a to i v případě, že by mohlo ovlivnit výši částky, jejíž úhrada má být zajištěna zástavním právem.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí penále podané po uplynutí lhůty tří měsíců od právní moci platebního výměru, jímž bylo penále stanoveno (§ 259a odst. 3 daňového řádu). NSS potvrdil závěry daňových orgánů, že penále lze prominout pouze na základě žádosti, kterou je nutno podat v zákonem stanovené lhůtě. Z formulace uvedeného ustanovení je patrné, že (včasné) podání žádosti je podmínkou uplatnění promíjecí pravomoci správce daně. Toto ustanovení je tak lex specialis k obecným ustanovením o prominutí daně a jejího příslušenství, čímž vyděluje postup pro prominutí penále z obecné úpravy § 259 odst. 1 DŘ. Pokud uplynula lhůta pro podání žádosti o prominutí penále, nemohl správce daně postupovat jinak než řízení o žádosti zastavit podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně z nezákonně uložené pokuty dle zákona o účetnictví. NSS potvrdil, že se jednalo o plnění uložené v rámci dělené správy, kdy finanční úřad pokutu uložil ve správním řízení jakožto správní orgán dle „nedaňového zákona“ a v postavení správce daně byl až při výběru uloženého plnění. Uplatnění úroku dle § 254 odst. 1 DŘ, ve znění účinném od 1.7.2017 do 31.12.2020, u takového plnění bránila v něm zakotvená výluka. NSS také připomněl, že takto nastavená zákonná pravidla pro uplatnění úroku z neoprávněného jednání správce daně prošla testem ústavnosti, která byla osvědčena v nálezu Pl. ÚS 8/23.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě – pobočka v Olomouci ve věci použití přeplatku na úhradu nedoplatku za běhu insolvenčního řízení. Jak daňový nedoplatek, tak i přeplatek, který správce daně použil k úhradě nedoplatku, totiž měly původ v daňových povinnostech, které vznikly po dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, a jejich započtení proto proběhlo v souladu se zvláštní úpravou zakotvenou v § 242 odst. 3 DŘ. To se užije přednostně před obecnou úpravou insolvenčního zákona, na čemž nemůže ničeho změnit, ani případně vydané usnesení dle § 305 insolvenčního zákona.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně doměření DPH za použití pomůcek. Předmětem kasační stížnosti však byla pouze otázka, zda byl správce daně oprávněn zahájit daňovou kontrolu prostřednictvím dožádaného správce daně a v sídle zástupce daňového subjektu. NSS uvedl, že správce daně nijak nepochybil, a proto kasační stížnost zamítl.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Praze pro částečnou nepřezkoumatelnost, neboť se KS nevypořádal s žalobními námitkami stran nezbytnosti doplnit dokazování. NSS však v tomto rozsudku potvrdil svou ustálenou judikaturu ohledně přípustnosti použití tzv. výnosové metody pro účely výpočtu poměrného nároku na odpočet DPH v situaci, kdy daňový subjekt použil přijatá zdanitelná plnění jak v souvislosti se svojí ekonomickou činností, tak v souvislosti s činností, která DPH nepodléhá.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení, v níž jako ospravedlnitelný důvod prodlení tvrdil, že prodlení s úhradou daně bylo po dobu trvání odvolacího řízení nad rámec lhůty stanovené pokynem MF-5 zaviněno odvolacím orgánem. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou potvrdil, že se nejedná o důvod vzniku prodlení, nýbrž o okolnost, která může souviset jedině s délkou již existujícího prodlení, a proto se nemůže jednat o ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 259b odst. 2 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v zahájení a provádění daňové kontroly ve věci DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS odmítl výklad daňového subjektu, že lhůta pro stanovení daně měla začít běžet již od splatnosti daně, ačkoliv povinnost podat vyúčtování nastala až později, to znamená, že slovo "současně" v druhé větě § 148 odst. 1 DŘ není možné vykládat v striktně časovém významu, ale primárně ve významu slova "taktéž". Soud tak zdůraznil, že lhůta pro podání daňového tvrzení je odlišná od lhůty pro stanovení daně. Daňový subjekt totiž musí nejdříve rozhodné skutečnosti o své daňové povinnosti tvrdit a teprve poté je možné, aby správce daně správnost tvrzení daňového subjektu prověřoval. NSS nepřisvědčil ani té námitce, že výzva k podání vyúčtování nemohla vyvolat prodloužení lhůty pro stanovení daně, když v reakci na ní podal daňový subjekt vyúčtování, v němž vykázal nulové hodnoty. Vyúčtování takového obsahu je stále daňovým tvrzením se všemi právními důsledky, což potvrzuje také fakt, že správce daně může daň v nulové výši také stanovit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. V daném případě došlo v průběhu soudního řízení ke změně rozhodnutí napadeného žalobou v přezkumném řízení postupem podle § 123 odst. 5 DŘ. NSS konstatoval, že v důsledku toho již nejsou dány podmínky řízení o žalobě (původní znění rozhodnutí de facto zaniká). NSS doplnil, že námitky vznesené v původní žalobě však může daňový subjekt uplatnit i v žalobě proti změnovému rozhodnutí.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, přičemž uvedl, že v případech, kdy stanovení daně předcházelo vydání zajišťovacích příkazů, se pro určení data splatnosti daně uplatní § 168 odst. 4 DŘ, ve znění do 31.12.2020, nikoli § 143 odst. 5 DŘ. V situaci, kdy v okamžiku nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů správce daně peněžní prostředky stále zadržoval na základě vydaných a posléze zrušených zajišťovacích příkazů, platí, že daň je splatná ke dni jejího stanovení, tj. ke dni nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů. V tento den nastává nový právní důvod (titul) pro zadržování peněžních prostředků daňovými orgány a končí dosavadní právní titul (zajišťovací příkazy).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posečkání úhrady daně. NSS potvrdil, že posečkání úhrady daně je beneficiem ze strany státu a k jeho povolení musí být naplněn některý z důvodů dle § 156 odst. 1 DŘ, soud zdůraznil účel posečkání, kterým nemá být eliminace veškerých negativních dopadů úhrady daňové povinnosti do sociální a ekonomické sféry daňového subjektu, ale jen zákonem taxativně aprobovaných. Současně je to daňový subjekt, kdo ohledně tvrzených důvodů nese důkazní břemeno a správce daně nemá povinnost jej k předložení důkazních prostředků vyzývat, ani ho před vydáním rozhodnutí s jejich hodnocením seznamovat. Výzvu dle § 74 DŘ je tak správce daně povinný učinit jenom, jestli vady podání zakládají jeho nepřejednatelnost, co v případě, když daňový subjekt nepodloží důkazními prostředky své tvrzení v žádosti o posečkání, nenastává, daňový subjekt jen neunese důkazní břemeno. NSS dále potvrdil, že zřízením zástavního práva se sice prodlužuje lhůta pro placení daní na 30 let, jedná se však o lhůtu objektivní a nelze tak automaticky nastavit splátkový kalendář do konce objektivní lhůty nehledě na běh lhůty subjektivní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prominutí úroku z prodlení. NSS potvrdil, že doměření daně na základě výsledků daňové kontroly nelze považovat za ospravedlnitelný důvod prodlení, a to ani tehdy, bylo-li příčinou nesprávnosti prvotního tvrzení daně pochybení jiné osoby, neznalost právních předpisů či jiná nesprávnost nedbalostní povahy. NSS ale v souladu s dosavadní judikaturou také zdůraznil povinnost správce daně posuzovat důvody vedoucí k promíjení úroků i nad rámec výčtu důvodů v Pokynu GFŘ D-47, byť i dle důvodové zprávy k zákonu č. 267/2014 Sb., která zavedla do DŘ právní úpravu individuálního prominutí příslušenství daně, je očividné, že důvody k promíjení jsou výjimečné a přípustné jen ve specifických odůvodněných situacích.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně ve věci úroku z daňového odpočtu dle § 254a DŘ ve znění účinném od 1.7.2017 do 31.12.2020. NSS přisvědčil správci daně, že náležitě vypořádal otázku souladu tuzemské právní úpravy s požadavky práva unijního. Z komparace dostupných dat popsané v rozhodnutí správce daně vyplynulo, že zákonná úroková sazba pokrývala inflaci či ji překračovala a vždy převyšovala průměrnou úrokovou sazbu z úvěrů poskytnutých nefinančním podnikům. Požadavek vyslovený KS v Brně na to, aby zákonná sazba byla součtem sazeb obou uvedených kritérií, nemá oporu ani v judikatuře SDEU, ani v ekonomické realitě. NSS také připomněl, že aplikovatelnost této právní úpravy již byla osvědčena v jeho dřívějším rozsudku sp. zn. 8 Afs 274/2022.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu, který měl spočívat v postupu správce daně při daňové kontrole na DPH. NSS zopakoval podmínky stavení prekluzivní lhůty dle § 148 odst. 4 písm. f) DŘ. Lhůtu staví jenom účelná mezinárodní dožádání, to znamená věcně a časově související s činností daňového subjektu a s konkrétní daní. NSS zdůraznil, že tyto souvislosti je třeba posuzovat dle obsahu žádosti, a nikoliv dle odpovědí na ně. NSS dále uzavřel, že na stanovení běhu lhůty dle § 148 odst. 4 písm. c) DŘ nemá vliv výsledek trestního stíhání. V případě souběhu důvodů pro stavení běhu lhůty dle § 148 odst. 4 DŘ se doba stavení započítává pouze jednou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně ve věci podvodu na DPH. Předmětem kasační stížnosti však byla pouze polemika daňového subjektu, zda bylo podáno odvolání proti 9 dodatečným platebním výměrům nebo pouze proti jednomu. NSS posoudil postup správce daně za správný, neboť z obsahu odvolání vyplývalo, že se daňový subjekt odvolává proti doměření daně za více zdaňovacích období, i když námitky směřovaly pouze ke dvěma zdaňovacím obdobím.

NSS zamítl kasační stížnost osoby zúčastněné na správě daní, která se na základě § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, dostala do pozice ručitele za nedoplatky právnické osoby. NSS potvrdil, že jelikož byl stěžovatel v souvislosti se vznikem předmětných nedoplatků odsouzen za daňový trestný čin, přičemž se zároveň podílel na odčerpání majetku právnické osoby, ovlivnil rozhodujícím významným způsobem chování dotčené právnické osoby, která v důsledku ovlivnění nemohla nedoplatky uhradit. Podmínky vzniku ručení za daňové nedoplatky tak byly naplněny, pročež správce daně vyzval stěžovatele jako ručitele k jejich úhradě v souladu s § 171 DŘ. NSS zároveň potvrdil, že správce daně je oprávněn posoudit podmínky vzniku ručení za daňové nedoplatky i podle předpisů soukromého práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a dospěl k závěru, že rozhodnutí o změně zajištěné částky dle § 168 odst. 3 DŘ není rozhodnutím o stanovení daně ve smyslu § 254 odst. 1 DŘ ve znění účinném do 31.12.2020. Faktický dopad do právní sféry žalobce byl totiž takový, že se snížila jeho povinnost složit jistotu, oproti povinnosti původně uložené zajišťovacím příkazem. Skutečnost, že správce daně tuto povinnost snížil méně, než měl (což bylo následně napraveno v odvolacím řízení), nelze vykládat tak, že ji správce daně zvýšil nebo že uložil žalobci novou povinnost.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo zaplacení soudního poplatku. NSS konstatoval, že KS v Brně postupoval správně, neboť i když daňový subjekt zadal příkaz bance poslední den lhůty pro zaplacení poplatku, poplatek byl připsán na účet KS až následující den, tzn. po uplynutí lhůty k zaplacení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o posečkání úhrady daně, kde jednou z podmínek bylo, že následující platební povinnosti na DPPO budou hrazeny v plné výši a ve lhůtách splatnosti. Na základě podaného daňového přiznání k DPPO byla konkludentně vyměřena daň, která však uhrazena nebyla. Tím tak dle DŘ došlo k porušení podmínek dle § 156 odst. 1 DŘ a rozhodnutí o posečkání pozbylo účinnosti ex lege. Následně pak bylo daňovým subjektem podáno dodatečné daňové přiznání, na základě kterého se domníval, že byl negován původní platební výměr a podmínka posečkání tak porušena nebyla. NSS konstatoval, že podání dodatečného daňového přiznání nemá vliv na neuhrazení platebního výměru a porušení podmínky splátkování.

NSS zamítl kasační stížnost správkyně konkursní podstaty daňového subjektu. Předmětem sporu byla otázka, zda měla správkyně konkursní podstaty nárok na osvobození od soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí OFŘ o odvolání na dani silniční. NSS s ohledem na závěr usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Afs 135/2018-71, uzavřel, že osobní osvobození insolvenčního správce či dlužníka s dispozičními oprávněními od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích se nevztahuje na řízení před správními soudy, přičemž tento závěr je nutno aplikovat i na nyní posuzovanou věc.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil postup daňových orgánů, že dodatečná daňová přiznání podaná daňovým subjektem byla nepřípustná, neboť v dané době probíhala daňová kontrola. Dle NSS tak správce daně správně řízení o nich zastavil dle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ. NSS dodal, že zda daňová kontrola byla zahájena a probíhá se všemi jejími účinky nezávisí na jednání (součinnosti) daňového subjektu, neboť by u některých daňových subjektů nemohla proběhnout nikdy.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, když v souladu s přihlédnutím k účelu a smyslu plných mocí, které vůli stěžovatelky jasně vyjadřují, posoudil plnou moc uplatněnou u aktivního správce daně za plnou moc účinnou i pro domovského správce daně. Správci daně si měli ve smyslu zásady slušnosti a nezatěžování daňového subjektu při výkonu vybrané působnosti obsah plných mocí předat a rozsah zastoupení u domovského správce daně měl být dle obsahu zúžen. Ačkoliv se obecně při kolizi plných mocí uplatní § 28 odst. 4 DŘ, v nyní posuzovaném případě bylo třeba přihlédnout k dalším okolnostem, neboť došlo ke specifické situaci, kdy stěžovatelka po uplatnění plné moci společnosti ProFid aktivnímu správci daně upřesnila.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně o opožděnosti podaného odvolání na DPH. Předmětem sporu bylo, zda důkazní břemeno ohledně doručení podání prostřednictvím e-mailové zprávy leží na daňovém subjektu. NSS potvrdil, že e-mailová komunikace je považována za nezaručený prostředek komunikace a na daňovém subjektu leží povinnost prokázat, že k doručení jeho podání skutečně došlo. Daňový subjekt, který k doručování podání zvolí e-mailovou komunikaci, nese riziko, že tento způsob přenosu (z jakéhokoliv důvodu) selže a podání správnímu orgánu včas (nebo vůbec) nedojde, proto nestačí dokázat samotné odeslání e-mailu, ale jeho dojití do dispoziční sféry správce daně. NSS uzavřel, že daňový subjekt své důkazní břemeno neunesl a správce daně správně posoudil, že odvolání bylo podáno opožděně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS konstatoval, že KS v Ústí nad Labem uspokojivě vypořádal argumenty daňového subjektu k nemožnosti kombinovat v jednom řízení stanovení daně dokazováním a zároveň pomůckami, jelikož se jednalo o odlišné daňové povinnosti jednoho daňového subjektu. NSS dále potvrdil, že KS správně vyhodnotil žalobní námitku daňového subjektu rozdílného stanovení DPFO a DPH jako opožděnou.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu. NSS potvrdil jako správné závěry předchozích řízení, že správce daně jednal v souladu s řádně uplatněnou generální plnou mocí. Ačkoliv byla plná moc uplatněna v rámci určitého řízení, rozhodný byl v ní vymezený rozsah a pokud jej mínil daňový subjekt omezit, měl v tomto ohledu učinit konkrétní úkon vůči správci daně. NSS odmítl také argumentaci, že daňový subjekt může dle svého uvážení určit použití platby daně na konkrétní daňový nedoplatek. Daňový subjekt má oprávnění disponovat s platbou jen co do určení druhu daně, na který má platba směřovat, přičemž k úhradě jednotlivých nedoplatků na této dani pak dochází dle kogentních pravidel obsažených v § 152 DŘ (tzv. priorita uhrazení nedoplatku).

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy dle § 247a odst. 2 DŘ na DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda v případě, kdy daňový subjekt v daňovém přiznání k DPFO vyplnil do kolonky rodných čísel dětí deset nul, se jednalo o vadu struktury, či obsahu podání. NSS potvrdil závěr KS v Ostravě, že se jednalo o vadu obsahu podání, nikoliv struktury, jelikož daňový subjekt vyhověl požadavkům na strukturu dané položky, dle kterých jsou povoleny pouze znaky (čísla) 0 až 9. Dle NSS chyba spočívala pouze v kombinaci konkrétních povolených znaků, které daňový subjekt do příslušných kolonek vepsal, tudíž se jednalo o vadu obsahu podání.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Plzni pro nepřezkoumatelnost, neboť z předmětného rozsudku není dle NSS patrné, jaký skutkový stav vzal KS za prokázaný. Předmětem sporu byl nárok na odpočet DPH z přijatých plnění, který správce daně neuznal v důsledku nenaplnění hmotněprávních podmínek. NSS uvedl, že KS ve svém rozsudku na rozhodnutí odvolacího orgánu sice odkázal, ale neuvedl konkrétní vypořádání k žalobním námitkám.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení zaplacené daně z nabytí nemovitých věcí na podkladu námitky protiústavnosti čl. II zákona č. 386/2020 Sb., jímž došlo zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Jelikož bylo zrušení daně odvozeno od data vzniku povinnosti podat daňové přiznání, mohlo dojít k rozdílům ve zdanění osob, které podaly návrh na vklad práva do katastru nemovitostí ve stejný den. Takový rozpor s ústavněprávní zásadou rovnosti ale správce daně nezjistil a jeho postup a závěry následně potvrdil MS v Praze, když zkonstatoval, že správce daně sice neprovedl jasně ohraničený test rovnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20, ale z něj vyplývajícími kritérii se dostatečně zabýval. NSS se pak věcí zabýval z hlediska kasační námitky nepřezkoumatelnosti, přičemž takové vady rozsudku MS, potažmo rozhodnutí správce daně neshledal.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze, kterým byla za nezákonný zásah označena daňová kontrola na DPPO za tři zdaňovací období jako celek, a to z důvodu, že u jednoho zdaňovacího období již došlo k prekluzi práva stanovit daň. V rozsahu tohoto zdaňovacího období přitom došlo k přezkoumání oznámení o zahájení daňové kontroly a daňová kontrola tak byla zahájena a prováděna již jen ve vztahu k dalším zdaňovacím obdobím. MS tak oznámení o zahájení daňové kontroly nedůvodně a nesprávně považoval za jeden nedělitelný úkon, ačkoliv toto oznámení mělo definováno předmět daňové kontroly, byl vymezen třemi samostatnými výroky, kdy se každý výrok týkal jednoho zdaňovacího období.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze, kterým bylo za nezákonný zásah označeno pokračování v daňové kontrole po oznámení o jejím ukončení, ačkoliv toto oznámení bylo v přezkumném řízení zrušeno. NSS nepřisvědčil názoru, že rozhodnutí vydané v přezkumném řízení bylo nicotné, a potvrdil, že oznámení vydávaná v rámci daňové kontroly jsou formalizovanými rozhodnutími procesní povahy, u nichž lze uplatnit dozorčí prostředky. Oznámení v rámci daňové kontroly jsou rozhodnutími dle § 101 DŘ také po materiální stránce, neboť aktivují či deaktivují práva a povinnosti daňového subjektu spojená s daňovou kontrolou. K témuž závěru vede i výslovně vyloučená nezbytnost odůvodnění a přípustnost řádného opravného prostředku, tj. atributů typických pro rozhodnutí. Uplatnění dozorčího prostředku tak nic nebránilo a správce daně byl oprávněn v přezkumném řízení oznámení o ukončení daňové kontroly zrušit, jestliže osvědčil, že bylo vydáno v rozporu se zákonem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení přeplatku. NSS potvrdil závěr MS v Praze a daňových orgánů, že při rozhodování o vrácení přeplatku je klíčové zkoumat existenci přeplatku a jeho vratitelnost ke dni vydání rozhodnutí, což vyžaduje zohlednění i nových skutečností, jakou bylo vydání rozhodnutí daňových orgánů doměřujícího daňovému subjektu DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2012 včetně penále a úroků z prodlení až po podání žádosti o vrácení přeplatku. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí tak přeplatek nejenže neexistoval, jelikož již byl na osobním daňovém účtu DPH použit k úhradě nově vzniknuvšího nedoplatku, ale také kvůli existenci nedoplatku nebyl přeplatek obecně vratitelným ve smyslu § 154 odst. 2 a 4 DŘ (tzv. priorita uhrazení).

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze, kterým bylo za nezákonný zásah označeno pokračování v daňové kontrole po oznámení o jejím ukončení, ačkoliv toto oznámení bylo v přezkumném řízení zrušeno. NSS nepřisvědčil názoru, že rozhodnutí vydané v přezkumném řízení bylo nicotné, a potvrdil, že oznámení vydávaná v rámci daňové kontroly jsou formalizovanými rozhodnutími procesní povahy, u nichž lze uplatnit dozorčí prostředky. Oznámení v rámci daňové kontroly jsou rozhodnutími dle § 101 DŘ také po materiální stránce, neboť aktivují či deaktivují práva a povinnosti daňového subjektu spojená s daňovou kontrolou. K témuž závěru vede i výslovně vyloučená nezbytnost odůvodnění a přípustnost řádného opravného prostředku, tj. atributů typických pro rozhodnutí. Uplatnění dozorčího prostředku tak nic nebránilo a správce daně byl oprávněn v přezkumném řízení oznámení o ukončení daňové kontroly zrušit, jestliže osvědčil, že bylo vydáno v rozporu se zákonem.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil správnost zrušujícího rozsudku MS v Praze. Předmětem doměření daně byl nárok na odpočet DPH z reklamních plnění, předmětem sporu u NSS však byla pouze skutečnost, zda obsahem spisu správce daně byly všechny důkazní prostředky (předávací protokoly k reklamním akcím), které daňový subjekt měl předložit správci daně. NSS konstatoval, že z vyjádření správce daně, obsahu spisu i zprávy o kontrole plyne, že daňový subjekt v rámci jednání se správcem daně určité důkazní prostředky předložil, ale bez odůvodnění ve spise absentují, což zakládá vážnou procesní vadu a nezákonnost rozhodnutí.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Praze. Důvodem zrušení byla skutečnost, že se NSS neztotožnil s názorem KS ohledně faktického zahájení daňové kontroly na DPH, neboť jejímu formálnímu zahájení předcházely úkony správce daně v rámci mezinárodního dožádání, které dle NSS překročily rámec vyhledávací činnosti. V dalším řízení je nutné posuzovat vliv mezinárodního dožádání na běh prekluzivní lhůty. NSS s odkazem na prejudikaturu připomíná, že prekluzivní lhůtu ve smyslu § 148 odst. 4 písm. f) DŘ staví jenom účelné a důvodné mezinárodní dožádání ve věcné a časové souvislosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na podkladě sporu o eurokonformitu přiznaného úroku dle § 254a DŘ ve výši 7,5 %. Správce daně i MS v Praze došli k názoru, že výše úroku je v souladu s právem EU. MS konstatoval, že se správce daně s otázkou eurokonformity řádně zabýval, přičemž v souladu s § 77 odst. 2 s. ř. s. k výši úroku doplnil dokazování. NSS v mezích kasační stížnosti posoudil výlučně otázku, zda MS provedeným dokazováním nahradil činnost správce daně či doplnil dokazování v mezích § 77 odst. s. ř. s. V této otázce pak uzavřel, že postup MS byl správný, neboť provedené důkazy směřovaly k upřesnění skutkového stavu. Otázce eurokonformity aplikovaného úroku se NSS nevěnoval, neboť toto nebylo předmětem podané kasační stížnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k závěru o splnění obou podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů. NSS dále potvrdil, že odvolací orgán se prostým předběžným zhlédnutím listiny či seznámením se s možným obsahem budoucí výpovědi svědka nedopustil formalizovaného procesu dokazování a jelikož tak odvolací orgán nedospěl (ani dospět nemohl) k žádným jiným (novým) skutkovým zjištěním, ze kterých by vyvodil jiné důvody pro vydání zajišťovacích příkazů, nemusel postupovat dle ust. § 115 odst. 2 DŘ.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek MS v Praze pro nepřezkoumatelnost, neboť MS nijak neodůvodnil, proč zrušil rozhodnutí o odvolání v celém rozsahu výroku, byť za nezákonnou shledal pouze část týkající se penále.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil závěry MS v Praze, že skutkový stav ve věci prokázání nároku na osvobození od DPH při dodání mobilních telefonů do jiného členského státu nebyl zjištěn dostatečně, a proto byl správce daně povinen provést v odvolacím řízení důkazní prostředky navržené a doložené daňovým subjektem (zejména kamerové záznamy a e-mailovou komunikaci). Nad rámec soud dodal, že v případě zrušení rozhodnutí a jeho vrácení správci daně soudem první instance je správce daně povinen pokračovat v řízení a případné vydání rozhodnutí v tomto řízení nezakládá uznání zákonnosti či potvrzení argumentace ze strany správce daně pro účely kasační stížnosti.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, protože žádná z uplatněných kasačních námitek nebyla důvodná. Předmětem daňového sporu byl neprokázaný nárok na odpočet DPH, předmětem soudního přezkumu však byla především správnost závěru o neprovedení důkazu (výslechu svědka) v daňovém řízení, kdy správce daně opakovaně předvolal svědka, nechal jej předvést i policií, ale svědek odepřel výpověď a odešel, aniž se nechal poučit o svých právech a povinnostech. MS v Praze konstatoval, že správce daně nepochybil, pokud nenechal předvést svědka opakovaně, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně. NSS konstatoval, že daňový subjekt v kasační stížnosti neuvedl, proč by případné procesní pochybení správce daně mělo mít vliv na zákonnost rozhodnutí a nevymezil se ani proti závěrům MS, kasační stížnost tedy nebyla důvodná.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Praze, protože jeho závěry byly rozporné. Předmětem sporu byl úrok z daňového odpočtu. NSS vycházel při svém rozhodování z usnesení rozšířeného senátu NSS č.j. 1 Afs 231/2022 – 31 ze dne 25.1.2025, kterému předtím předložil věc k posouzení. Z usnesení rozšířeného senátu pak vyplývá, že daňovému subjektu žádné úroky nenáleží, neboť po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně nemohlo dojít k jejímu vyměření. Daňový subjekt měl uplatňovat své nároky podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci jeho požadavku na přiznání úroku z úroku z nesprávně stanovené daně, kdy byl nárok na požadovaný druhý úrok řešen dle DŘ ve znění účinném od 1.1.2021. Ačkoliv NSS korigoval některé argumenty KS, uzavřel, že aby bylo možno takový úrok z úroku přiznat, muselo by dojít k prodlení s předpisem prvního úroku a zároveň by muselo být toto prodlení podřaditelné pod úpravu některého z úroků hrazených správcem daně. V daném případě nebyla splněna už první podmínka, kdy DŘ již neobsahuje konkrétní lhůtu k tomuto úkonu a postup správce daně je nutno posuzovat dle obecných zásad správy daní. Jelikož správce daně předepsal úrok po 46 dnech, neshledal NSS tento časový odstup nepřiměřeným, když uvážil, že obvykle bývají k provedení úkonu či k rozhodnutí při správě daně a analogicky i ve správním řízení obecně stanovovány lhůty v délce 30, příp. 60 dní.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci vracení přeplatku na zajišťovací jistotě v souvislosti se vstupem daňového subjektu do insolvence. NSS shledal závěry soudu částečně předčasné a částečně nezákonné, když neměl soud dostatečně objasněno, zda byly příslušné zajišťovací příkazy vydány k zajištění dosud nestanovené či stanovené, avšak nesplatné daně, což bylo podstatné pro zjištění splatnosti jednotlivých daní a možnosti použití zajišťovací jistoty na jejich úhradu, tedy jestli ve vztahu k momentu počátku úročení vratitelného přeplatku mělo být postupováno dle § 168 odst. 4 nebo § 168 odst. 5 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně podmínek pro přiznání osvobození dle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí (finanční leasing). NSS dodal, že ZOS, které stanovilo daň z nabytí nemovitých věcí, i ZOS, které novelizovalo ZDP, jsou vzájemně provázané předpisy přijaté v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. NSS odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž splnění podmínek pro osvobození podle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí je nutné posuzovat vždy k okamžiku vzniku daňové povinnosti (naplnění předmětu daně). Rozhodné je tedy znění ZDP obsahující zákonnou definici finančního leasingu účinné v době vzniku daňové povinnosti.
Dále se NSS zabýval otázkou prekluze ve vazbě na posouzení rozsahu plné moci a účinnosti oznámení platebního výměru doručeného daňovému poradci. Formulace plné moci ""v celém daňovém řízení ve věci Výzvy"" podle NSS opodstatňovala závěr, že plná moc se vztahovala na celé daňové řízení, v němž byla výzva vydaná, a nikoliv jen na úkony související s postupem k odstranění pochybností. Pochybnost nevyvstala ani ze souvisejícího jednání stěžovatelky a daňového poradce. Platební výměr byl podle NSS stěžovatelce prokazatelně oznámen doručením daňovému poradci.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil správnost závěrů KS v Hradci Králové ohledně otázky prekluze. Podstatou kasační stížnosti byla otázka, zda řízení o žalobě proti rozhodnutí o registraci plátce DPH je důvodem stavění lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. NSS uvedl, že i když rozhodnutí o registraci plátce, které bylo předmětem soudního přezkumu, obsahuje relevantní skutečnosti pro správné stanovení daně, nenaplňuje podmínky pro aplikaci § 148 odst. 4 písm. b) DŘ. V obecné rovině NSS přisvědčil stěžovateli, že toto ustanovení věcně neomezuje typy soudů, u nichž může být vedeno řízení, které má za následek stavění lhůty pro stanovení daně. Podstatné nicméně je, že musí být dána příslušnost soudu rozhodnout o otázce, která je nezbytná pro správné stanovení daně (ustanovení tedy míří na případy, kdy je soud příslušný rozhodnout o určité otázce jako soud nalézací). Jakkoliv se lze proti rozhodnutí správce daně ve věci registrace k DPH bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s., nestává se správní soud soudem nalézacím, nýbrž přezkumným.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil usnesení KS v Brně o odmítnutí žaloby o přezkoumání rozhodnutí, a to z důvodu, že vyrozumění o výši nedoplatku není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. uplatněné námitky ale byly námitkami vztahujícími se k vedení evidence daní, které lze vznést v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Daňový subjekt tak měl být poučen o možnosti využití jiného žalobního typu a měl být vyzván podle § 36 odst. 1 s. ř. s. k podání příslušného návrhu. Teprve pokud by nereagoval, či na původním návrhu trval, mohla být žaloba odmítnuta.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně doměření DPH z důvodu neprokázání podmínek pro osvobození při dodání zboží (kovoobráběcích strojů) na Slovensko, které byly vzápětí prodány zpět do České republiky. NSS přezkoumal postup správce daně a shledal všechny kasační námitky daňového subjektu za nedůvodné, a to i námitku prekluze stran neúčelnosti mezinárodního dožádání a námitku nedostatečné lhůty pro seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí (daňový subjekt žádal o prodloužení lhůty opakovaně).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku MS pro nedostatek důvodů. MS se k žalobním námitkám uplatněným ve stejném znění jednak stručně vyjádřil a jednak odkázal na rozvinutější, vypořádání žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí. NSS dále dodal, že byť i v exekučním řízení, včetně soudního přezkumu exekučního rozhodnutí finančního orgánu podle DŘ, lze za určitých podmínek uplatnit námitky vůči nalézacímu řízení a jeho výsledku, lze to jen ve velmi výjimečných případech zásadních vad exekučního titulu. Tato výjimka slouží k odstranění zjevné nespravedlnosti, pokud by výkon rozhodnutí byl v rozporu s principy právního státu. Tímto NSS zdůraznil odlišnost a samostatný charakter jednotlivých typů řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně odepření nároku na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění (poradenské a administrativní služby) z důvodu účasti na podvodu na DPH, o kterém daňový subjekt mohl a měl vědět. NSS konstatoval, že daňový subjekt v kasační stížnosti uvedl totožnou argumentaci jako v žalobě a tu tedy lze považovat za nepřípustnou, ostatní námitky se nevztahovaly k předmětu sporu, a proto NSS neshledal kasační stížnost za důvodnou.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil usnesení KS v Ostravě o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Ačkoliv údaje z doručenky žalobou napadeného rozhodnutí nasvědčovaly dřívějšímu datu doručení, než jaké uvedl daňový subjekt v žalobě, a tudíž opožděnosti podané žaloby, měl být daňovému subjektu poskytnut prostor vyjádřit se ke zjištěné nesrovnalosti a případně předložit důkazní prostředky.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při stanovení DPH procesem dokazování, namísto použití pomůcek při stanovení daně. Pro použití pomůcek dle § 98 odst. 1 DŘ je nutné naplnění dvou podmínek: 1) nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu při dokazování a 2) nelze daň stanovit dokazováním. NSS uvedl, že pokud daňový subjekt provozující činnost bezpečnostní agentury v rámci daňové kontroly tvrdil, že mu byly doklady odcizeny a nevyvinul žádnou snahu, aby svoje dodavatele oslovil nebo aspoň je označil, naplnil tak sice 1. podmínku použití pomůcek při stanovení daně, ale jelikož správce daně obecně v řízení získal dostatečný důkazní podklad, byl povinen stanovit daň dokazováním.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ústí nad Labem (pobočka Liberec). Předmětem doměření bylo neuznání nároku na odpočet, neboť daňový subjekt neprokázal dodavatele v postavení plátce DPH. Předmětem sporu před NSS však bylo toliko posouzení úplnosti obsahu seznámení v odvolacím řízení dle § 115 odst. 2 DŘ. NSS uvedl, že správce daně postupoval v souladu s § 115 odst. 2 DŘ a řádně seznámil daňový subjekt před vydáním rozhodnutí o odvolání se zjištěnými skutečnostmi a nově provedenými důkazy, včetně jejich hodnocení. Skutečnosti týkající se spornosti místa prodeje (konkrétní prodejna v areálu SAPA na videozáznamu předloženém daňovým subjektem) vyřčené v napadeném rozhodnutí nebyly pro posouzení podstaty věci, tj. zda daňový subjekt přijal zdanitelná plnění od plátce DPH, stěžejní, a proto to nelze považovat za vadu mající vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, když správce daně nesdělil daňovému subjektu před vydáním rozhodnutí o odvolání, že má pochybnosti, zda zboží vůbec bylo pořízeno na prodejně zachycené v předloženém videozáznamu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Plzni. Předmětem řízení byla otázka prekluze, kdy NSS uvedl, že KS nesprávně posoudil otázku prodloužení prekluzivní lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 2 písm. a) DŘ, pokud dovodil, že v důsledku nesprávné volby způsobu doměření daně (prostřednictvím pomůcek), by mělo dojít k negaci účinků předvídaných v § 148 odst. 2 písm. a) DŘ, jestli byly naplněné normované podmínky: 1) vydání výzvy v urč. časovém období, 2) příčinná souvislost mezi výzvou a doměřením. Skutečnost, že rozhodnutí o stanovení daně (resp. rozhodnutí o odvolání proti vydaným dodatečným platebním výměrům na DPH), je později soudem zrušeno pro jeho nezákonnost, není pro posouzení naplnění těchto podmínek rozhodující. Protože ale NSS konstatoval, že došlo k nesprávnému stanovení daně podle pomůcek místo dokazováním, zrušil i rozhodnutí o odvolání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nevyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku. NSS konstatoval, že daňový subjekt skutečně nedostál povinnosti dostatečně specifikovat a doložit své výdělkové a majetkové poměry, zejména pak existenci majetku vyšší hodnoty, případně i výši dluhů, kterými je tento majetek zatížen. NSS nepřisvědčil ani námitce, že měl být daňový subjekt vyzván k doplnění své žádosti, neboť o osvobození od soudního poplatku žádal v jiných řízeních opakovaně a v žádném z předchozích případů své žádosti nekonkretizoval ani na výzvu soudu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu a potvrdil, že v předchozích řízeních byly řádně vypořádány všechny argumenty daňového subjektu. Ani rozhodnutí správce daně, ani rozsudek tak netrpí nedostatky v podobě chybějících posouzení obecných tvrzení o vlivu pandemie Covidu-19 na daňový subjekt a o souladu postupu správce daně se základními zásadami správy daní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Původní daňové řízení se týkalo vrácení DPH, předmětem sporu u NSS však byla pouze otázka včasnosti podání odvolání. Daňový subjekt se odvolal dne 25. 8. 2020 proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení DPH ze dne 24. 5. 2016. NSS konstatoval, že námitky daňového subjektu ohledně otázky doručení rozhodnutí mailem jsou irelevantní, neboť z kroků, které daňový subjekt podniknul (v roce 2017 nahlížení do spisu, v roce 2018 podání žádosti o povolení obnovy a podání žaloby) jednoznačně plyne, že 30denní lhůta pro podání odvolání byla zmeškána.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil právní názor ve zrušujícím rozsudku MS v Praze. Předmětem sporu bylo odepření nároku na odpočet z reklamních plnění z důvodu účasti na podvodu na DPH. NSS potvrdil, že správce daně pochybil, pokud neprovedl výslech svědků, které daňový subjekt navrhl k prokázání toho, že přijal veškerá opatření, aby své účasti na podvodu zabránil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil zrušující rozsudek MS v Praze. Předmětem sporu byl nárok na odpočet u pořízeného kuřecího masa od deklarovaného dodavatele, resp. otázka, zda byl dodavatel v postavení plátce DPH. NSS se však v rámci kasační stížnosti zabýval toliko tím, zda byl správce daně povinen vydat seznámení s provedeným dokazováním v odvolacím řízení dle § 115 odst. 2 DŘ jako procesní reakci na daňovým subjektem navrhované důkazy na provedení. NSS konstatoval, že i když správce daně v rozhodnutí o odvolání tvrdil, že dokazování neprovedl, ze spisu vyplynulo, že listiny zpochybňující solidnost dodavatele do spisu založil, a proto byl povinen daňový subjekt dle § 115 DŘ se svojí správní úvahou seznámit. Stěžovatel v dalším řízení musí odstranit procesní vadu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Plzni. NSS dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, pokud vyložil plnou moc tak, že zmocňuje zástupce daňového subjektu i k přebírání písemností doručovaných v průběhu daňového řízení, tedy včetně doručení dodatečných platebních výměrů. Právě takové pojetí a výklad plné moci totiž odpovídá racionalitě chování zmocnitele, která spočívá v předpokladu, že plnou moc zmocněnec neformuluje natolik složitě, aby bylo třeba rozsah zmocnění, které z ní má vyplývat, dovozovat tzv. „čtením mezi řádky“, jak se v posuzované věci snažil k jejímu výkladu přistoupit KS ve shodě s daňovým subjektem. To znamená, že odpovědnost za jednoznačnost formulace rozsahu plné moci zastoupení má zmocnitel, a ten na sebe bere riziko, že ten, vůči němuž bude tato plná moc uplatněna, si bude její obsah vykládat jinak, než sama zamýšlela.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti exekučnímu příkazu, kterou bylo zpochybňováno doručování a posouzení rozsahu zmocnění dle uplatněných plných mocí. NSS potvrdil správnost doručování exekučního příkazu dle plné moci, která byla vyhodnocena jako plná moc generální. Ačkoliv tato obsahovala vedle generální zmocňující klauzule i výčet některých postupů, jednalo se o výčet nadbytečný, nikoliv zpochybňující rozsah zmocnění. Druhá uplatněná plná moc pro jiného zástupce byla jasně vymezena jako plná moc pro řízení o posečkání, které je stejně jako řízení exekuční samostatným dílčím řízením dle § 134 odst. 4 DŘ. Jelikož se nejedná o řízení nikterak navazující, nemohlo být zmocnění dle této zvláštní plné moci rozšířeno i na řízení exekuční. Nadto bylo poukázáno, že se daňový subjekt s exekučním příkazem prokazatelně seznámil, a proto by ani případná vada doručování nemohla vést ke konstatování jeho nezákonnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně. Podstatou sporu bylo, zda může daňovou kontrolu zahájit dožádaný správce daně, což NSS potvrdil. NSS dále konstatoval, že snaha daňového subjektu vyhnout se zahájení daňové kontroly byla zjevná a předkládané argumenty účelové.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k závěru, že následné zahájení daňové exekuce, jejímž podkladem jsou tytéž exekuční tituly (platební výměry), na jejichž úhradu správce daně před zahájením exekuce převedl přeplatky či v souvislosti se kterými zadržoval daňovým subjektem tvrzené nadměrné odpočty, nemůže být důvodem pro aplikaci § 254 odst. 2 DŘ (ve znění účinném do 31. 12. 2020) vůči částkám zadržovaným či převedeným před zahájením této exekuce, neboť tyto částky nebyly ani vymoženy v rámci exekučního řízení, ani k jejich zadržování/převedení nedošlo „pod bezprostředním tlakem“ probíhající exekuce. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který doměřil daň za použití pomůcek. V dané věci rozhodoval NSS již podruhé, kdy v prvním kole vyhověl kasační stížnosti správce daně a potvrdil závěry o splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a spolehlivosti stanovené daně podle pomůcek. Také potvrdil závěr, že výběr pomůcek je odpovědností správce daně, pokud nepřekročí meze jemu svěřené správní úvahy. Nyní se NSS vyjádřil v rozsahu kasačních námitek pouze k otázce nezákonnosti zahájení, provádění a ukončení daňové kontroly, kdy nezákonnost daňové kontroly neshledal. Současně NSS poukázal na jednotnost daňového řízení a možnost nápravy vad či nesprávného posouzení ze strany správce daně v odvolacím řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úroku z pozdě vráceného přeplatku. NSS potvrdil, že pokud v mezičase, než je přeplatek, který má status vratitelného přeplatku, vrácen, dojde ke vzniku nedoplatku na jiné dani, musí správce daně přeplatek na úhradu nově vzniklého nedoplatku použít. Den úhrady nastane dle § 154 DŘ ke dni vzniku nedoplatku, a to bez ohledu na to, kdy je použití přeplatku reálně zaznamenáno do evidence daní. Tímto dnem také zaniká přeplatek a končí doba úročení úrokem z pozdě vráceného přeplatku. NSS se také vyjádřil k pravidlům započtení přeplatku vzniklého z daňových povinností v rámci insolvenčního řízení a přípustnosti jeho užítí primárně na účely úhrady splatných daňových povinností, kdy dle § 242 DŘ je rozhodná doba účinnosti rozhodnutí o úpadku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o prominutí úroku z prodlení, v níž tvrdil, že prodlení s úhradou daně bylo po dobu trvání odvolacího řízení nad rámec lhůty stanovené pokynem MF-5 zaviněno odvolacím orgánem. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou potvrdil, že se nejedná o důvod vzniku prodlení, nýbrž o okolnost, která může souviset jedině s délkou již existujícího prodlení, a proto se nemůže jednat o ospravedlnitelný důvod prodlení ve smyslu § 259b odst. 2 DŘ. Dále NSS potvrdil dlouhodobě judikovaný názor, že správce daně má povinnost přihlížet při zvažování prominutí příslušenství daně i k okolnostem, které nejsou uvedené v pokynu GFŘ-D-58.