Daň z příjmů 2026

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a současně vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů. NSS potvrdil závěry daňových orgánů, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno v prokázání věcné a časové souvislosti materiálových nákladů na předmětných zakázkách s jejich výnosy, proto nebyly uznány tyto náklady v daných zdaňovacích obdobích jako daňové ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. V případě vytknutého neprovedení opakovaného (čtvrtého) výslechu svědka v odvolacím řízení, který měl prokázat pozastávku faktury z důvodu pozdního dodání krytu na popelnice u jedné ze zakázek, NSS uvedl, že důkazní břemeno bylo řádně přeneseno na daňový subjekt a ten mohl již při třetí svědecké výpovědi (po prvním zrušujícím rozsudku KS v Brně) klást otázky i k tomuto kontrolnímu zjištění, což neučinil.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení KS v Brně, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba daňového subjektu ve věci DPFO. NSS konstatoval, že KS postupoval nesprávně, když za datum doručení rozhodnutí OFŘ daňovému subjektu považoval datum dodání do datové schránky jeho zástupce namísto data, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Provedením správného výpočtu běhu lhůty NSS dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas ve dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 1 s. ř. s.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek, ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek. Dle NSS kritéria, z nichž správce daně při výběru srovnatelných subjektů vycházel, nepostrádala logiku a reflektovala ekonomickou realitu daňového subjektu. Správce daně se nedopustil excesů, které by vyžadovaly zásah správních soudů. NSS dodal, že se odvolací orgán stran odůvodnění neprovedení navrhovaných výslechů pro jejich nadbytečnost nedopustil pochybení. Účastnický výslech jednatele daňového subjektu nemůže odstranit nedostatky v souvislosti s neprůkazností předloženého účetnictví a evidencí, a výslech svědka v souvislosti s psychickým stavem zástupce daňového subjektu nedisponuje potencí vyvrátit závěry správce daně ve zprávě o daňové kontrole a míjí se s předmětem sporu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na pronájem lešení dle § 24 odst. 1 ZDP z důvodu neprokázání faktického uskutečnění dodávek. Správce daně relevantně zpochybnil přijetí plnění od dodavatele, daňový subjekt pochybnosti správce daně nevyvrátil a neunesl důkazní břemeno. NSS aproboval využití podkladů z trestního řízení správcem daně, jestliže tyto byly získány zákonným způsobem a byly daňovému subjektu řádně zpřístupněny. Závěrem NSS doplnil, že bez dalšího nelze vyloučit použití listiny jako důkazu v daňovém řízení i pokud by trestní soud takový důkaz procesně nepřipustil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na právní služby a služby public relations dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt nebyl schopen tyto služby s paušální měsíční odměnou dostatečně specifikovat a doložit jejich rozsah a vazbu na příjmy. Dle NSS požadavek správce daně na doložení alespoň rámcového obsahu právních služeb, navíc za situace, kdy je daňové řízení neveřejné, nelze považovat za prolomení advokátní mlčenlivosti a slouží výhradně k ověření splnění zákonných podmínek daňové uznatelnosti uplatněného nákladu. NSS doplnil, že advokátní mlčenlivost tíží advokáta, a nikoliv daňový subjekt, přičemž ten mohl advokáta pro účely daňového řízení mlčenlivosti zprostit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na dodání zboží, stavebního materiálu, pronájmu stavebních strojů a dalších stavebních prací dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt neprokázal deklarovaný rozsah těchto plnění ani osobu skutečného dodavatele. NSS taktéž dodal, že ani svědecké výpovědi nepřispěly k objasnění skutkového stavu a odmítnutí návrhu na opakované výslechy některých z nich správce daně dostatečně zdůvodnil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně, že byly splněny podmínky pro přechod na pomůcky, jelikož daňový subjekt nepředložil průkaznou evidenci zásob, z níž by bylo možné zjistit druh, množství a pohyb nakupovaného (resp. prodávaného) zboží, skutečnou spotřebu zboží a jeho následné promítnutí do tržeb. NSS nepřisvědčil ani námitkám daňového subjektu stran spolehlivosti daně stanovené podle pomůcek, neboť neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly excesivnímu stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci osvobození příjmu na DPFO dle § 4 odst. 1 zd) ZDP. NSS s odkazem na své předchozí rozsudky sp. zn. 8 Afs 285/2022 a sp. zn. 5 Afs 177/2023 znovu potvrdil, že podle § 4 odst. 1 písm. zd) ZDP není možné od daně osvobodit příjem ve formě úplaty za zřízení služebnosti vzniklé smluvně, nýbrž pouze příjem plynoucí jako náhrada za služebnost vzniklou ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu nebo příjem plynoucí jako náhrada za vyvlastnění. NSS opětovně vyšel z toho, že zákonodárce v předmětném ustanovení stanovil jasně jako rozlišovací kritérium právní důvod vzniku služebnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně zvýšil základ daně o výši neuhrazeného dluhu (závazku) a výši nezrušené rezervy na opravu prodaného hmotného majetku, neboť daňový subjekt provedl tyto úpravy v nesprávných zdaňovacích obdobích. Pokud by hrozilo dvojí zdanění, mohl daňový subjekt podat dodatečné daňové přiznání a provést nápravu. NSS také potvrdil neuznání stabilizační odměny vyplacené zaměstnancům jako daňového nákladu řešeného zdaňovacího období, a to z důvodu toho, že odměna nepředstavovala nárokovou složku mzdy, a proto měla být nákladem až toho zdaňovacího období, ve kterém byla vyplacena a nikoliv toho, ke kterému se vztahovala.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který neuznal jako náklady ovlivňující výsledek hospodaření (podle § 25 odst. 1 písm. w) ZDP) úroky z úvěrů poskytnutých peněžním ústavem, který byl v daném období jediným společníkem daňového subjektu (osobou spojenou). Daňový subjekt zastával názor, že vlastnické právo k obchodnímu podílu peněžní ústav nenabyl a jednalo se pouze o zajišťovací institut. NSS aproboval závěr, že zajišťovacím převodem práva dochází k úplnému převodu vlastnictví obchodního podílu a nabyvatel se stává společníkem společnosti s ručením omezeným s veškerými právy a povinnostmi s tím spojenými. Peněžní ústav a daňový subjekt byli pro účely daně z příjmů spojenými osobami dle § 23 odst. 7 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neuznaného odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO. Dle NSS správce daně správně uvedl, že zajištění klinických studií pro zadavatele, resp. realizace, organizace a řízení jednotlivých fází či celého klinického hodnocení dle pokynů zadavatele, který byl vlastníkem testovaného léčiva, a to na základě přesně stanoveného smluvního zadání, nepředstavuje výzkumně-vývojovou činnost. Daňovému subjektu náležela stabilní odměna, bez ohledu na výsledek klinických studií, přičemž to byl zadavatel (a nikoliv daňový subjekt), u nějž výzkumně-vývojová činnost probíhala.