Daň z příjmů 2022

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt nesplnil formální požadavky kladené na projekty výzkumu a vývoje, v daném případě zejména vymezení způsobu kontroly a hodnocení. Taktéž daňový subjekt neprokázal, že byl oprávněn zahrnout do odpočtu na výzkum a vývoj výdaje, jež souvisely s poskytnutím podpory z veřejných zdrojů (dotací).

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť shledal, že při stanovení ceny obvyklé reklamních plnění dle § 23 odst. 7 ZDP se celý řetězec firem jeví jako účelový, vytvořený jen pro umělé zvýšení účtovaných částek. Taktéž aproboval interval ceny obvyklé, které daňové orgány stanovily, přičemž daňový subjekt nebyl schopen rozdíl cen přesvědčivě vysvětlit.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, kde předmětem sporu bylo uplatnění úrokových nákladů z emitovaných korunových dluhopisů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS dospěl k názoru, že v daném případě došlo ke zneužití práva, které bylo spatřováno v okolnostech a způsobu provedení externího financování emisí dluhopisů, které daňový subjekt neúměrně zatížilo úrokovými náklady a odporovalo smyslu a účelu relevantních pravidel ZDP. NSS také konstatoval, že převažujícím účelem transakce bylo získání daňové výhody v podobě nižšího základu daně. NSS tak shledal naplnění objektivního i subjektivního prvku zneužití práva.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného na dani z příjmů právnických osob. Výsledkem postupu správce daně při stanovení referenční ceny dle § 23 odst. 7 ZDP je dle NSS analýza, z níž neplyne, proč správce daně zvolil transakční metodu čistého rozpětí a ne jiné metody pro srovnatelnost subjektů, stejně tak další kritéria. Pro učinění přezkoumatelné analýzy referenčních cen NSS naznačil daňovým orgánům další postup včetně možnosti využití znaleckého posudku.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalovaného a zrušil rozsudek městského soudu na dani z příjmů právnických osob týkající se odpočtu na podporu vědy a výzkumu. Podstatou sporného projektu výzkumu a vývoje dle NSS bylo v důsledku korekce ze strany žalovaného posouzení toho, zda daňový subjekt vyvrátil pochybnosti daňových orgánů stran jím předkládané oddělené evidence vážící se k nákladům uplatňovaným v rámci tohoto projektu. Městský soud se tak měl soustředit právě na průkaznost evidence, neboť žalobní námitky daňového subjektu stran věcného hodnocení odborných otázek míjely podstatu věci.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. Námitky daňového subjektu, kterými bylo zpochybňováno naplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, NSS shledal částečně nedůvodnými a částečně nepřípustnými. NSS dále mimo jiné dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženou vadou spočívající v tom, že daňový subjekt neměl dostatečný časový prostor pro případnou repliku k vyjádření žalovaného k žalobě, avšak tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, jelikož vyjádření žalovaného k žalobě nebylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí krajského soudu.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil závěry krajského soudu na dani z příjmů právnických osob. NSS vyslovil, že z dokazování nejsou vyloučeny důkazní prostředky v režimu utajovaných informací, neboť tento zákaz by musel být výslovně stanoven zákonem, přičemž se nejedná o rozpor s principem procesní rovnosti. Vzhledem k chybějící úpravě v daňovém řádu tak dle NSS nezbyde daňovým orgánům, než aby postupovaly v daňovém řízení dle zákona o ochraně utajovaných informací.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost OFŘ proti rozsudku KS ve věci daně z příjmů fyzických osob týkající se stanovení výdajů při směně obchodních podílů. Dle NSS byl odvolací orgán v dané věci vázán názorem NSS vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 2 Afs 192/2017, dle kterého je za příjem považován pouze případný kladný rozdíl hodnoty nabývaných obchodních podílů a hodnoty pozbývaných obchodních podílů, oceněných ke dni směny dle zákona o oceňování majetku. Od tohoto názoru se odvolací orgán nemohl v tomto konkrétním případě odchýlit, třebaže by jej dle 5. senátu NSS bylo možné považovat za judikaturní exces. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, podle kterého nedošlo ze strany daňových orgánů při stanovení ceny obvyklé k porovnání podmínek a ceny za reklamní plnění sjednané mezi zadavatelem reklamy a zprostředkovateli – reklamními agenturami. Dle NSS však toto není jediný akceptovatelný způsob stanovení referenčních cen, přičemž neshledal důvody, proč by nebylo možné vycházet z ceny prvního článku řetězce (cena sportovního klubu/areálu) při zohlednění obvyklé provize zprostředkovatele, jak učinily právě daňové orgány.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, podle kterého nedošlo ze strany daňových orgánů při stanovení ceny obvyklé k porovnání podmínek a ceny za reklamní plnění sjednané mezi zadavatelem reklamy a zprostředkovateli – reklamními agenturami. Dle NSS však toto není jediný akceptovatelný způsob stanovení referenčních cen, přičemž neshledal důvody, proč by nebylo možné vycházet z ceny prvního článku řetězce (cena sportovního klubu/areálu) při zohlednění obvyklé provize zprostředkovatele, jak učinily právě daňové orgány.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS konstatoval, že neobstojí závěry krajského soudu ve věci identity dodavatele plnění, jelikož identita skutečného dodavatele je pro daňovou uznatelnost nákladů relevantní. NSS dále dospěl k závěru, že úvaha krajského soudu ohledně otázky navýšení majetku v případě příjmů dosaženého směnou je nepřezkoumatelná. Námitka ohledně neprovedeného výslechu svědka naopak nebyla shledána důvodnou, jelikož dle NSS v případě zdravotního omezení svědka je nezbytné uvažovat nad dalšími způsoby provedení výslechu než jen v sídle správce daně.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob. Krajský soud sice potvrdil stanovení daně správcem daně pomůckami dle § 98 DŘ, zpochybnil však jejich spolehlivost. NSS naopak shledal postup daňových orgánů, které jako základní pomůcku zvolily údaje o spotřebě vody na 1 hl vykázaného výstavu piva předložené přímo daňovým subjektem v předcházejících i následujících období, jako logický a bez excesů. Zároveň NSS odmítl, že došlo k prekluzi práva stanovit daň.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, když vyslovil, že nedaňové náklady na reprezentaci hrazené za zástupce odběratelů mohly být uznány jako daňově účinné ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP, daňový subjekt však musel prokázat nejen to, v souvislosti s jakým obchodním případem byly vynaloženy, ale také to, že bez nich (tj. bez konkrétního občerstvení, úhrady taxi, kosmetických služeb apod.) by zákazník zboží nekoupil. Přímou souvislost je nutno dle NSS chápat tak, že vynaložené náklady musejí mít možnost samy o sobě ovlivnit výši výnosů, což v daném případě nebylo ze strany daňového subjektu prokázáno. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že ust. § 24 odst. 2 písm. t) bodu 5 ZDP je speciálním ustanovením k ust. § 24 odst. 1 ZDP s tím, že pouze na jeho základě lze uplatnit jako daňově uznatelný výdaj pořizovací cenu pozemku, a to do výše příjmů z jeho prodeje a za zdaňovací období, kdy dojde k jeho prodeji. Dle NSS nejsou rozhodné předpisy o účetnictví aplikované pro způsob vedení daňové evidence, které umožňují evidovat pozemek i jako zásobu (zboží), jelikož z ust. § 7b odst. 1 ZDP nevyplývá, že by mělo plně určovat, jak má být stanovena daň, a že se tak má dít pouze na základě předpisů o účetnictví.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se stejně jako krajský soud zejména ztotožnil se závěrem daňových orgánů, že daňový subjekt neprokázal, že by jím uplatněné výdaje za služby letecké školy a výdaje vůči společnosti BS Element s.r.o. byly výdaji dle § 24 odst. 1 ZDP. Dle NSS daňový subjekt v případě výdajů za služby letecké školy neprokázal své tvrzení o tom, že lety byly uskutečňovány za účelem obchodních schůzek a jiných obchodních aktivit, a v případě výdajů vůči společnosti BS Element s.r.o. předloženými důkazními prostředky neprokázal naplnění podmínek daňové účinnosti výdajů.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť se ztotožnil s tím, že daňový subjekt v odvolání jen obecně tvrdil, že rozhodnutí správce daně považuje za nezákonné z důvodu nesprávného zhodnocení daňové uznatelnosti nákladů, přičemž ani na výzvu správce daně odvolací důvody nedoplnil. Takto formulované odvolací důvody jsou dle § 112 DŘ zcela nedostatečné, v důsledku čehož odvolání trpí vadami, jež brání jeho řádnému projednání.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly náklady na odvoz a uložení zeminy dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS tak souhlasil, že daňový subjekt neprokázal faktickou realizaci deklarovaných prací, přičemž stavební deník shledal za stručný a vágní, výslechy jednatelů spolupracujících společností taktéž nebyly s to prokázat tvrzené skutečnosti.

Nejvyšší správní soud odmítnul kasační stížnost daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob z důvodu její nepřípustnosti podle § 104 odst. 4 SŘS. Věcně tak účinnost daňových nákladů (smluvní pokuta) nepřezkoumával a uvedl, že pouhé doslovné opakování žalobních námitek nepostačuje k tomu, aby byla kasační stížnost způsobilá k projednání. Stejně tak vyjádření prostého nesouhlasu se závěry krajského soudu za kasační námitku považovat nelze.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu je cena obvyklá v řetězci jinak spojených osob dle § 23 odst. 7 bod 5 ZDP za dodávky reklamních plnění, které byly pouze přefakturovány daňovému subjektu za mnohonásobně navýšenou cenu. NSS akceptoval závěry KS i správních orgánů o prokázání existence řetězce spojených osob, účasti daňového subjektu v něm a skutečnosti, že v rámci uvedeného řetězce docházelo k pouhé „přefakturaci“ plnění s mnohonásobným navýšením ceny bez jakéhokoliv racionálního důvodu. Podle závěrů NSS krajský soud posoudil příslušné právní otázky správně a vycházel přitom z náležitě zjištěného skutkového stavu věci orgány finanční správy.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu byla daňová účinnost nákladů od deklarovaných dodavatelů. V otázce, zda daňové orgány měly před zahájením daňové kontroly vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání ve smyslu ust. § 145 odst. 2 daňového řádu, dospěl NSS k závěru, že  nebyl dán dostatečně určitý předpoklad, který by umožnil vyzvat stěžovatele k podání dodatečného daňového přiznání. Dále se NSS vymezil i proti zákonnosti provedení výslechu svědků, neboť dle jeho názoru bylo podstatné, že stěžovatelka v řízení před správcem daně výslech některých navržených svědků nepožadovala, některých se přes vyrozumění neúčastnila a některé výslechy byly provedeny v rámci řízení třetích osob. NSS však shledal, že správní orgán pochybil v případě pořizování důkazů resp. dalších svědeckých výpovědí, pochybení však nebylo takové intenzity, aby muselo vést ke zrušení rozhodnutí žalovaného. NSS potvrdil rovněž závěr, že nebyl dán prostor pro uplatnění tzv. doktríny minimálně nutných výdajů.

Nejvyšší správní soud odmítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a žalovaného na dani z příjmů právnických osob, neboť vyměření daňové ztráty za zdaňovací období 2006 v kontextu úpravy převodních cen v roce 2013 nelze považovat z hlediska obnovy řízení za novou skutečnost (v době rozhodování již existující), která vyšla najevo po ukončení vyměřovacích řízení za zdaňovací období 2010 a 2011. Kasační námitka nesprávného výkladu podmínky pro obnovu řízení dle § 117 odst. 1 písm. a) DŘ pro zdaňovací období 2010 a 2011 tak dle NSS neobstojí.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na DPH a DPPO. Z pohledu DPPO daňový subjekt neprokázal, že konkrétní zaměstnanec vykonal služební cesty a vznikly tak cestovní náhrady, v případě reklamy v internetovém rádiu neprokázal vztah mezi vynaloženým výdajem a svými příjmy a v případě reklamy ve skiareálu nevysvětlil rozdíl ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen běžných ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP. NSS odmítnul, že daňové orgány porušily zásadu volného hodnocení důkazů či zásadu přiměřenosti. Z pohledu DPH potvrdil zapojení daňového subjektu do transakcí stižených podvodem.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, když daňové orgány neunesly důkazní břemeno při stanovení rozdílnosti cen sjednaných mezi spojenými osobami v případě sazby u cash poolingového účtu, u něhož došlo ke změně správce tohoto účtu a návazně na to k výraznému snížení úrokové sazby u vkladů, tj. k poklesu výnosových úroků daňového subjektu. Daňové orgány se měly dle soudů obrátit na bankovní subjekty s otázkou, za jakou úrokovou sazbu by tyto subjekty byly ochotny poskytnout účet s podobnými podmínkami nebo případně na znalce, který by přiléhavě sazby poskytované bankami korigoval.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly celý odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formální náležitosti – vymezení cílů projektu, neboť ty byly příliš obecné a neurčité. NSS dodal, že cíle VaV je možné popsat tak, aby jim v základních rysech porozuměl i laik. V oblasti oddělené evidence však NSS daňové orgány korigoval a formální nedostatky v ní neshledal.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly výdaje vynaložené na reklamu ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS tak souhlasil, že důkazy neprokázaly, kdo a v jakém rozsahu reklamní služby poskytl. NSS připustil, že tyto služby mohl poskytnout jiný subjekt například prostřednictvím subdodávky, takový skutkový děj a vztah mezi deklarovaným dodavatelem a subdodavatelem je však třeba prokázat.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně. Předmětem sporu bylo, zda daňové orgány unesly důkazní břemeno stran disimulace právního jednání v případě výplaty dividend zahraničnímu společníkovi daňového subjektu, kyperské společnosti, kdy dle správce daně skutečným vlastníkem vyplaceného podílu na zisku byl český společník daňového subjektu. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány dostály své povinnosti uvést zjištěný, formálním úkonem zastíraný skutečný stav, jímž bylo vyplacení podílu na zisku českému společníkovi daňového subjektu za daňového zvýhodnění, které mu zastřené úkony umožnily pomocí zahraničního subjektu.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, konkrétně ve věci zdanění nepeněžního plnění v podobě služebního bytu poskytovaného církví bezplatně farářce, u něhož nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně. NSS zejména dospěl k závěru, že daňové orgány správně stanovily výši nepeněžního plnění, když zohlednily jak skutečnost, že se jednalo o ateliér, tak i omezení spočívající ve využívání bytu ke služebním účelům v prokázaném rozsahu. NSS v souvislosti s tím uvedl, že tvrzení o tom, že byt byl využíván i k jiným služebním účelům a povinnostem, daňový subjekt neprokázal. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS dal ve shodě s krajským soudem za pravdu daňovým orgánům v tom, že není možné nejprve rozdělit příjmy ze živnostenského podnikání „hlavního daňového subjektu“ na spolupracující osobu podle § 13 ZDP a následně uplatnit pro obě takto rozdělené části příjmů paušální částku výdajů ve výši 80% podle § 7 odst. 7 písm. a) téhož zákona až do zákonného limitu v rozsahu 1.600.000 Kč. Podle § 13 odst. 1 ZDP se mezi „hlavní daňový subjekt“ a spolupracující osobu rozdělují jak příjmy, tak i výdaje, tudíž tyto musí být nejprve řádně zjištěny u „hlavního daňového subjektu“.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil rozsudek krajského soudu na dani z příjmů právnických osob, když daňové orgány neunesly důkazní břemeno při stanovení rozdílnosti cen sjednaných mezi spojenými osobami v případě sazby u cash poolingového účtu, u něhož došlo v průběhu roku ke změně správce tohoto účtu a návazně na to k výraznému snížení úrokové sazby u vkladů, tj. k poklesu výnosových úroků daňového subjektu. Daňové orgány se měly dle soudů obrátit na bankovní subjekty s otázkou, za jakou úrokovou sazbu by tyto subjekty byly ochotny poskytnout účet s podobnými podmínkami nebo případně na znalce, který by přiléhavě sazby poskytované bankami korigoval. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalovaného na dani z příjmů právnických osob. NSS sice uznal námitku spočívající v neprojednání zprávy o daňové kontrole, s ohledem na materiální význam ukončení daňové kontroly a odstranitelnost této vady díky řízení ve dvou instancích tak neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Dále NSS potvrdil požadavek daňových orgánů na nutnost vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj v členění po jednotlivých projektech a účetních případech, učinil však závěr, že ačkoliv evidence daňového subjektu nebyla vedena v požadované formě, byly předloženy takové důkazy, ze kterých bylo možné poměrně snadno mzdové náklady na jednotlivé projekty spočítat.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob. Nejvyšší správní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že v případě, kdy daňový subjekt obdržel příjem z prodeje bytu a použil část kupní ceny na úhradu dluhu třetí osoby ještě před připsáním peněz na jeho účet, představovala celá kupní cena příjem daňového subjektu. Skutečnost příjmu se dle NSS neposuzuje podle toku peněz, nýbrž zásadní je to, zda daňový subjekt mohl s navýšeným majetkem volně disponovat, což v posuzovaném případě mohl.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil se závěry daňových orgánů a krajského soudu, že daňový subjekt neprokázal, že hromadné listiny nahrazující dluhopisy obsahovaly zákonem stanovené náležitosti, konkrétně údaj nutný k jednoznačné identifikaci jejich prvního vlastníka. Příjmy z nich plynoucí tudíž nelze považovat za příjmy dle § 8 odst. 1 písm. a) ZDP, které jsou zdaňovány zvláštní sazbou daně dle § 36 odst. 2 písm. a) ZDP ve spojení s § 36 odst. 3 téhož zákona. NSS ve shodě s krajským soudem mimo jiné odmítl jako nevěrohodné tvrzení daňového subjektu, že k prvotní výzvě správce daně nedopatřením předložil pouhé vzory daných listin a teprve později originály se všemi zákonnými náležitostmi. 

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zdanění úrokových výnosů z dluhopisů na dani z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS ve shodě s krajským soudem dospěl zejména k závěru, že orgány finanční správy unesly důkazní břemeno pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva. Primárním smyslem emise dluhopisů je zajištění externího zdroje financování čili získání dodatečného kapitálu. V tomto případě však daňový subjekt nové finanční prostředky fakticky v zásadě nezískal, jelikož řetězem transakcí nejdříve ponížil svá aktiva téměř o 9 000 000 Kč, aby je vzápětí na základě vydaných „korunových dluhopisů“ navýšil o 10 000 000 Kč.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci doměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal realizaci dodávek zkušebních jízd od deklarovaných dodavatelů, resp. ani skuteční dodavatelé nebyli věrohodně zjištěni, přičemž ani výslechy navržených osob nemohly učinit jasno v doposud zjištěném skutkovém stavu. Stejně tak NSS aproboval vyloučení nákladů na reklamu autokosmetiky, kterou daňový subjekt při své činnosti výhradně používal, neboť tato propagace nebyla spojena s odkazem přímo na daňový subjekt (název či logo) anebo jím poskytované služby. Daňový subjekt brojil proti neprovedení svědeckých výpovědí ve věci zajišťování zkušebních jízd pro zákazníky daňového subjektu, kde měl správce daně pochybnosti o faktickém uskutečnění plnění deklarovaným dodavatelem. NSS námitce daňového subjektu nepřisvědčil, když dospěl k závěru, že výslechy navržených osob nemohly učinit jasno v doposud zjištěném skutkovém stavu, neboť tito svědci mohli pouze potvrdit jednu z verzí, či spíše přinést nějakou další. NSS potvrdil, že závěry správce daně obstojí i pohledem nové judikatury Kemwater. Daňový subjekt dále brojil proti nesprávnosti závěru o neprokázání souvislosti mezi propagací značky SONAX a ekonomickou činností daňového subjektu, čemuž NSS nepřisvědčil. Bylo totiž zjištěno, že ekonomická činnost daňového subjektu nespočívala v prodeji výrobků zn. SONAX, ale v mytí vozů zákazníků a propagace zn. SONAX nebyla spojena s odkazem na daňový subjekt (jeho název či logo), nebo jím poskytované služby, nelze tedy shledat, že výdaje na reklamu zn. SONAX bezprostředně souvisely s jeho ekonomickou činností.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly náklady vynaložené na zabezpečení plošné reklamy a její umístění na závodních automobilech, neboť nebylo prokázáno, kdo fakticky reklamní služby provedl. Naopak NSS dodal, že není na správci daně domýšlet a doplňovat skutečný průběh obchodních případů. NSS také odmítnul námitku rozporu v judikatuře či to, že by se krajský soud v dané věci neřídil jeho závazným názorem.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozhodnutí krajského soudu i žalovaného na dani z příjmů právnických osob, kterými bylo potvrzeno neuznání nákladů na armovací práce a poradenské služby dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS uvedl, že sice došlo k přenosu důkazního břemene zpět na daňový subjekt, daňové orgány však pochybily v tom, že u dvou dodavatelů neprovedly výslechy navržených svědků, či se o to pokusily nedostatečně.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, které vyloučily náklady na neprokázané stavební práce ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS uvedl, že skutečné provedení deklarovaných prací neprokázala ani obecná a neurčitá svědecká výpověď. Skutečnost, že se žalovaný nad rámec odvolacích námitek věnoval oblasti minimálně nutných nákladů, nepředstavuje změnu právní názoru a povinnost daňový subjekt seznámit dle § 115 odst. 2 daňového řádu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci doměření daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob. NSS potvrdil, že důkazní břemeno stran prokázání vlastních tvrzení tíží daňový subjekt, který jej neunesl, pokud správce daně definoval pochybnosti, které se daňovému subjektu nepodařilo rozptýlit. Spornou byla řada výdajů vynaložených daňovým subjektem (na konzultační činnosti, zprostředkování obchodů v zahraničí, prořezávání stromů, úklidové a administrativní práce, pronájem ubytovny, nákup pracovních oděvů aj.) a také uskutečněná plnění, kdy NSS aproboval závěry správce daně. NSS dále uvedl, že správce daně nepochybil, když nejprve nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání, neboť z daňového spisu neplyne, že by správce daně měl ještě před zahájením daňové kontroly poznatky odůvodňující předpoklad budoucího doměření daně. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, které vyloučily osm rozporovaných položek z daňově účinných nákladů, neboť nebyly splněny předpoklady dle § 24 odst. 1 ZDP, stejně tak daňový subjekt neprokázal dle § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP, že náklady na zahraniční cesty souvisely s jeho podnikatelskou činností. Naopak správce daně prokázal poskytnutí nájmu nebytových prostor a dodanil daňovému subjektu odpovídající výnos dle § 18 ZDP.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Předmětem sporu byla správnost odmítnutí navržených důkazních prostředků (svědeckých výpovědí), kdy se NSS s neprovedením ztotožnil a zdůraznil nutnost vždy neprovedení důkazních prostředků hodnotit v celkovém kontextu řešeného případu. Pokud daňový subjekt důkazní návrhy řádně nespecifikuje, nelze vytýkat správci daně, že se s nimi vypořádá v relativně strohé, obecné rovině. Dále se NSS vyjádřil k otázce prekluze práva na stanovení daně, kdy shledal, že daň byla stanovena včas. 

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt žádným způsobem neprokázal likvidaci neprodejných zásob cigaret, proto nebyla jejich pořizovací cena akceptována jako daňově účinný náklad dle § 24 odst. 2 písm. zg) ZDP. NSS také konstatoval, že usnesení o odložení trestního stíhání nemá na daňové řízení žádný vliv.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly jednorázový výdaj na opravu seníku, neboť v důsledku narušení statiky seníku způsobeného požárem totiž bylo nutno odstranit obvodové stěny i stávající ocelovou konstrukci a do upravených základových patek uchytit konstrukci novou. Tyto náklady však lze promítnout do daňově účinných postupně formou daňových odpisů. NSS také dodal, že náklady na pořízení nového hmotného majetku (seníku) pojmově nelze podřadit pod definici škody.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci vyloučených nákladů na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že žalovaný i krajský soud hodnotili svědecké výpovědi, provedené dodatečně v řízení po předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu, přiléhavě a dospěli ke správným závěrům, že dané výpovědi nemohly rozptýlit pochybnosti správce daně týkající se průběhu konkrétních obchodních transakcí. NSS se ztotožnil i se závěrem krajského soudu, že pokud daňový subjekt navrhne za účelem unesení svého důkazního břemene výslech svědků, jejichž přítomnost u výslechu se nepodaří zajistit, dopadají důsledky takové situace právě na daňový subjekt.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, aby žalobu posoudil jako včasnou a pokud budou splněny další procesní podmínky, přezkoumal napadené rozhodnutí také meritorně. NSS uvedl, že konec lhůty pro podání žaloby připadl na státní svátek (Velikonoční pondělí), a proto platí, že lhůta měla skončit následující pracovní den.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně doměřených podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěry krajského soudu a žalovaného, že v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek dle § 98 odst. 1 DŘ, jelikož daňovým subjektem předložené podklady (mzdové listy, pracovní smlouvy atd.) vykazovaly vážné rozpory. NSS dále mimo jiné konstatoval, že žalovaný nebyl povinen v rámci stanovení daně podle pomůcek zohlednit jako výhodu pro daňový subjekt základní slevy na poplatníka, neboť zaměstnanci daňového subjektu tuto slevu neuplatnili, přičemž chybějící projev jejich vůle nelze nahradit jinými důkazy.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů týkající se daně z příjmů právnických osob a vrátil věc krajskému soudu, podle kterého daňové orgány nedostatečným způsobem prokázaly, že by daňový subjekt vůbec přijal zboží, které mělo být předmětem zdanění podle ZDP. NSS naopak uvedl, že daňové orgány předestřely ucelený soubor nepřímých důkazů, na základě kterých není důvod pochybovat o skutečnosti, že zboží bylo dodáváno do provozovny daňového subjektu, krajský soud tedy hodnotil provedené důkazy izolovaně, bez vzájemné souvislosti.

Nejvyšší správní soud potvrdil většinu dílčích kontrolních nálezů na dani z příjmů právnických osob týkajících se neprokázaného rozsahu reklamních plnění ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP, vyhověl však kasační námitce daňového subjektu u jednoho dodavatele a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, když shledal, že krajský soud dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevysvětlil, proč považuje zejména svědecké výpovědi za nedostatečné a adresně tak na tyto námitky nereagoval.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, když vyslovil, že je nezbytné trvat na splnění formálních náležitostí projektů výzkumu a vývoje, aby bylo zabráněno spekulativnímu a účelovému uplatňování odpočtů. V daném případě tak aproboval, že daňový subjekt neprokázal vyhlášení projektu před zahájením jeho řešení dle § 34 odst. 5 ZDP. V návaznosti na porušení tohoto ustanovení se již dále podrobně nezabýval, zda byla splněna podmínka členění nákladů po jednotlivých podprojektech a prokázán ocenitelný prvek novosti.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů týkající se pokuty za opožděné tvrzení daně, když uvedl, že § 250 daňového řádu, za splnění hypotézy tam uvedené, dopadá na všechny daňové subjekty bezvýjimečně, tj. v daném případě i na obec, která je příjemcem daně z příjmů právnických osob. NSS odmítnul také námitku směřující do požadavku daňového subjektu na moderaci pokuty, stejně tak její komparaci s přestupky dle jiných zákonů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob a zrušil rozsudek krajského soudu. NSS se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že správce daně byl podle ust. § 99 odst.  1 DŘ v absolutním rozsahu vázán rozsudkem pro uznání vydaným civilním soudem ve vztahu k otázce vlastnictví finančních prostředků. Z povahy věci nemůže správce daně bez dalšího přejímat závěry z rozsudků pro uznání, které o dílčí otázce rozhodují pouze na základě formální pravdy, ale sám musí vést řízení tak, aby dostál zásadě materiální pravdy a vyloučil případné obcházení zákona, disimulované jednání či zneužití práva limitující vázanost správce daně rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci. Kromě toho bylo dle NSS úkolem krajského soudu, aby se zabýval argumenty a závěry správce daně, na základě kterých bylo jednání směrující k rozsudku pro uznání považováno za obcházení zákona.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil se závěry městského soudu a daňových orgánů, že příjmy plynoucí daňovému subjektu z činnosti vykonávané v zahraničí nebylo možné kvalifikovat jako příjmy ze živnostenského podnikání dle ust. § 7 odst. 1 písm. b) ZDP, neboť nezbytným předpokladem pro takovou kvalifikaci je existence živnostenského oprávnění, kterým daňový subjekt v tomto případě nedisponoval. NSS současně neshledal důvodnou ani námitku daňového subjektu stran nepřípustné diskriminace. Ust. § 7 odst. 1 písm. b) ZDP nestanoví rozdílný postup v závislosti na tom, zda se jedná o příjmy generované z činnosti na území ČR či plynoucí ze zahraničí.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zdanění úrokových výnosů z dluhopisů na dani z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS dospěl k závěru, že orgány finanční správy dodržely východiska pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva. Orgány finanční správy vycházely z dostatečného množství konkrétních důkazů a nedopustily se přenášení důkazního břemeno na daňový subjekt. Skutečnost, že důkazní břemeno k naplnění podmínek zneužití práva vázne na správci daně, neznamená, že daňový subjekt není povinen projevit procesní aktivitu a předkládat tvrzení a důkazy v případě, že chce vyvrátit závěry správce daně.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které vyloučily pět rozporovaných položek z daňově  účinných nákladů (za energie, výrobu uzávěrů, refundace mezd, stavebně montážní a zednické práce), neboť nebyly splněny předpoklady ust. § 24 odst. 1 ZDP, resp. nebylo prokázáno jejich reálné provedení a rozsah. NSS konstatoval, že žalobce konkrétně neuvádí, jaké důkazy žalovaný pominul, stejně tak neuvádí důvody, pro které shledává posouzení důkazů žalovaným jako nedostatečné či vágní.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly náklady na reklamu na LCD obrazovkách ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS uvedl, že daňový subjekt v „nějakém“ rozsahu reklamu obdržel, avšak neprokázal, že tomu bylo v rozsahu, o kterém účtoval. Předložené fotografie ani svědecké výpovědi neposkytly dostatečně přesný obraz o předmětném rozsahu, přičemž NSS doplnil, že si daňový subjekt nezajistil dostatečnou kontrolu a systematickou dokumentaci. 

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly náklady na reklamu na LCD obrazovkách a na webových portálech ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS uvedl, že daňový subjekt v „nějakém“ rozsahu reklamu obdržel, avšak neprokázal, že tomu bylo v rozsahu, o kterém účtoval. Předložené fotografie ani svědecké výpovědi neposkytly dostatečně přesný obraz o předmětném rozsahu, přičemž NSS doplnil, že si daňový subjekt nezajistil dostatečnou kontrolu a systematickou dokumentaci. 

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z příjmů právnických osob. NSS dal za pravdu daňovým orgánům, které shledaly nesplnění formálních podmínek projektu výzkumu a vývoje dle § 34 odst. 5 ZDP a také neshledal správný výklad krajského soudu ve vztahu k oddělené evidenci. Krajský soud znovu vyhodnotí také závěry k nájmu a dalším výdajům, neboť dle NSS daňové orgány své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) DŘ unesly.

Nejvyšší správní soud vyhověl většině kasačních námitek daňových orgánů a zrušil rozsudek krajského soudu ve věci daně z příjmů právnických osob. NSS dal za pravdu daňovým orgánům, které shledaly nesplnění formálních podmínek projektu výzkumu a vývoje dle § 34 odst. 5 ZDP a také neshledal správný výklad krajského soudu ve vztahu k oddělené evidenci. Krajský soud znovu vyhodnotí také závěry k nájmu a dalším výdajům, neboť dle NSS daňové orgány své důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) DŘ unesly. Naopak okruh námitek týkající se nákladů za provizi považuje NSS za nedůvodný, neboť je na správci daně, aby správně kvalifikoval právní úkon dle jeho obsahu (zprostředkovatelskou smlouvu).

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob. NSS se ztotožnil se závěry krajského soudu a daňových orgánů, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ve vztahu k uplatněným výdajům na dopravu dle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť žádné z provedených důkazů nepotvrdily tvrzení daňového subjektu, že se plnění fakticky uskutečnila. NSS současně uvedl, že v dané věci nebylo možné aplikovat závěry soudu v trestním řízení, neboť trestní řízení je řízením o vině či nevině, kde je prokázání viny výlučně na orgánech činných v trestním řízení, zatímco v případě daňového řízení jde o posouzení naplnění podmínek daňové účinnosti výdajů, k čemuž tížilo důkazní břemeno daňový subjekt.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu se správcem daně bylo neprokázání daňové účinnosti reklamních služeb v souladu s § 24 odst. 1 ZDP. NSS však posuzoval již pouze jedinou kasační námitku, a to, zda nevypořádání žalobní námitky o svědčící dobré víře Krajským soudem v Brně způsobilo nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Dle NSS krajský soud své závěry o neunesení důkazního břemene přehledně a podrobně odůvodnil. Otázka dobré víry, které se daňový subjekt dovolává, se vztahuje k dani z přidané hodnoty a nelze ji s ohledem na odlišnou povahu předmětných daní přenášet do řízení na dani z příjmů.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů na dani z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že krajský soud v dané věci nedostatečně posoudil otázku, zda daňový subjekt unesl své důkazní břemeno. Dle NSS totiž krajský soud jednak nevzal v úvahu všechny relevantní okolnosti věci, a jednak závěry krajského soudu ve vztahu k věrohodnosti svědecké výpovědi vycházely z nepotvrzených domněnek bez dostatečné opory ve spisech.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor krajského soudu a daňových orgánů, které zpochybnily náklady ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP vynaložené na pořízení reklamních předmětů, neboť daňový subjekt neprokázal rozsah dodávky v řádu tisíců kusů a ani její údajné využití. Faktický průběh dodávek reklamního zboží a jeho úhrady neprokázala ani nekonkrétní výpověď jednatele dodavatelů.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci vyloučených výdajů dle ust. § 24 odst. 1 ZDP na dani z příjmů fyzických osob. NSS nepřisvědčil námitce daňového subjektu, že v daném případě měla být stanovena daň podle pomůcek dle ust. § 98 DŘ. Podle NSS absence části účetnictví ve vztahu k 36% z celkových výdajů uplatňovaných daňovým subjektem sice ztížila důkazní situaci, ale neznemožnila stanovení daně dokazováním. Daňové orgány provedly obsáhlé zjišťování, které vyústilo v závěr, že daňovým subjektem uplatňované výdaje v tomto rozsahu ve skutečnosti vynaloženy nebyly.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je vnitřně rozporný. Dle NSS krajský soud nepřípustně zasáhl do diskrece správce daně při výběru pomůcek, pokud nejdříve shledal, že stanovení daně podle pomůcek bylo zákonné, ale následně hodnotil postup správce daně při výběru pomůcek a zda unesl důkazní břemeno, které jej vůbec netížilo. Dle NSS dále krajský soud nesprávně posoudil otázku naplnění podmínek pro přechod na pomůcky, jelikož v projednávaném případě nebyla zpochybněna podstatná část daňové evidence ani její vypovídací hodnota jako celku. Krajský soud tak měl rozhodnutí Finanční správy zrušit, avšak z jiných důvodů, než učinil.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj dle § 34 ZDP. NSS tak aproboval, že daňový subjekt neprokázal zahájení prací na daných projektech až po jejich schválení, dále že projekty VaV nebyly realizovány z dotovaných projektů a také neumožnil daňovým orgánům shromáždit podklady pro zpracování znaleckého posudku, přičemž námitku porušení mlčenlivosti NSS s odkazem na § 52 odst. 1 a § 9 odst. 1 DŘ taktéž odmítnul.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu v oblasti doměření daně z příjmů právnických osob při zdanění veřejně prospěšného poplatníka. Daňový subjekt nesprávně tvrdil, že vykonává pouze jednu hlavní činnost a ta není zdanitelná. V řízení nepředložil ani na výzvy správce daně dostatečně průkaznou daňovou analýzu dle § 18 odst. 7 tehdejšího znění ZDP a podle § 23 odst. 5 ZDP neodlišoval jednotlivé druhy činností v rámci hlavní činnosti. Přestože byl příjemcem nezdaňovaných dotací, nebyl schopen přiřadit a prokázat ke zdanitelným příjmům související výdaje, čímž došlo k tomu, že mu ke konkrétnímu příjmu nebyly uznány žádné výdaje. NSS dále poznamenal, že tento postup nijak nenarušuje principy tzv. esenciálních výdajů.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na uskutečnění oprav závodních automobilů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Stejně tak NSS aproboval, že náklady vynaložené na pronájem motokárové dráhy pro obchodní partnery již nepředstavují reklamu, ale jedná se o nedaňové náklady na reprezentaci (obdarování) dle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na uskutečnění oprav závodních automobilů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Stejně tak NSS aproboval, že náklady vynaložené na pronájem motokárové dráhy pro obchodní partnery již nepředstavují reklamu, ale jedná se o nedaňové náklady na reprezentaci (obdarování) dle § 25 odst. 1 písm. t) ZDP.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt nesplnil zákonné požadavky na uplatnění odpočtu na výzkum a vývoj. Konkrétně se jednalo o formální požadavky kladené na projekty VaV a nesprávné vedení oddělené evidence, kde NSS zdůraznil, že daňový subjekt musí evidovat výdaje ke každému projektu zvlášť, neboť evidence má odrážet skutečný stav, nikoliv fikci podle matematického výpočtu. NSS též uvedl, že jen ze samotného způsobu odměňování nelze dovodit automatickou a plošnou podjatost úředních osob.

Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob a zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného, když shledal důvodnou námitku ve vztahu k nákladům na pořízení know-how, neboť navržené svědky nebylo možné ze strany daňových orgánů odmítnout proto, že nemohli a priori nahradit absentující písemné důkazy, stejně tak u jinak bezvadně identifikovaného materiálu nelze dle NSS tyto náklady vyloučit kvůli neuvedení jednotkových cen na skladových výdejkách. Naopak NSS přisvědčil daňovým orgánům, když neakceptovaly náklady na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních náležitostí, neprokázání nákladů na opravy majetku a také náklady na reklamu, kdy daňové orgány správně definovaly jinak spojené osoby a cenu obvyklou zjištěnou přímo od poskytovatele těchto plnění.  

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy jádrem sporu bylo posouzení skutečnosti, zda se jedná o příjmy ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o daních z příjmů za situace, kdy nesporní zaměstnanci obdrželi příjmy, které byly formálně vykázané jako příjmy na základě dohody o provedení práce osobami, které danou práci fakticky nevykonávali – formální uzavření dohod o provedení práce. NSS dospěl k závěru, že se o příjmy ze závislé činnosti jedná, a při posouzení  těchto příjmů je potřeba zkoumat faktický stav, tj.  nesporným zaměstnancům plynuly příjmy vyšší než vykázané na mzdových listech, zatímco u sporných zaměstnanců nebyl faktický výkon práce ani příjem peněžních prostředků prokázán.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil názor krajského soudu a daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob, neboť daňový subjekt neprokázal faktické uskutečnění oprav vysokozdvižného vozíku a lisu odpadu a tím oprávněnost tohoto nákladu dle § 24 odst. 1 ZDP. V daném případě ani svědci nebyli schopni konkretizovat rozsah a (sub)dodavatele předmětného plnění.

Nejvyšší správní soud zamítnul další kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry krajského soudu a daňových orgánů, které neakceptovaly uplatněný odpočet na výzkum a vývoj na dani z příjmů právnických osob. NSS uzavřel, že klinické testování léků je obecně činností podřaditelnou pod pojem výzkum a vývoj, ale v daném případě neprobíhala výzkumná aktivita u daňového subjektu, ale u zadavatele (farmaceutické společnosti), který nesl riziko výzkumné nejistoty.

Nejvyšší správní soud zamítnul kasační stížnost daňových orgánů na dani z příjmů právnických osob. Dle NSS odvolací orgán pojal názor krajského soudu a NSS z předchozího soudního řízení příliš rozšiřujícím způsobem, když uzavřel ve vztahu k celkové daňové povinnosti, že stanovení daně podle pomůcek není důvodné. Dle NSS považoval krajský soud zcela zřetelně za správné, aby daňové orgány za nastalé situace zohlednily alespoň minimální náklady, které daňovému subjektu musely vzniknout v souvislosti s posuzovanou spornou transakcí (pořízením šrotu), u niž nebyla shledána daňová uznatelnost dle § 24 odst. 1 ZDP, tzn. daň bylo nutné stanovit podle pomůcek a nikoliv dokazováním.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob. Předmětem sporu bylo posouzení, zda správce daně postupoval správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřoval zneužití práva. NSS se ztotožnil s posouzením správce daně, že v posuzované věci byl naplněn objektivní i subjektivní prvek testu zneužití práva, jelikož šlo o uzavřený kruh vzájemně časově a finančně bezprostředně souvisejících transakcí, při kterém se v podstatě jednalo pouze o uměle vytvořený koloběh vlastních finančních prostředků koncernu mezi účty dotčených společností a upisovatelů dluhopisů ve snaze získat daňovou výhodu v podobě snížení daňové povinnosti formou nákladových úroků z emitovaných dluhopisů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů na reklamy na závodních autech na dani z příjmů právnických osob. NSS se ztotožnil se závěry daňových orgánů, že ačkoliv bylo na závodních autech vylepeno logo daňového subjektu, daňový subjekt neprokázal, že mu jeho dodavatel, společnost ELEVANTO s.r.o., ve skutečnosti nějaké reklamní služby v tvrzeném rozsahu a ceně poskytoval, a to ani subdodavatelsky. NSS současně k jedné z námitek daňového subjektu podotkl, že judikatura zcela zřetelně dospěla opakovaně k závěru, že pochybnosti správců daně ohledně dodavatele ELEVANTO a případně i věrohodnosti důkazních prostředků spojených s touto společností byly oprávněné a na místě.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměřené daně z příjmů fyzických osob. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neodstranil zásadní pochybnosti správce daně ohledně původu a zdanění velkého objemu finančních prostředků převážených z ČR do Švýcarska, které byly u daňového subjektu nalezeny v hotovosti ve vozidle při kontrole německým celním orgánem. Z těchto finančních prostředků, jakožto příjmu daňového subjektu tak byla oprávněně doměřena daň. Současně NSS shledal nedůvodnou i námitku daňového subjektu stran uplatnění výdajů, jelikož daňový subjekt vynaložení žádných výdajů netvrdil, natož aby je prokazoval.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové uznatelnosti výdajů za nákup zboží dle § 24 odst. 1 ZDP a ve věci doměření daně z příjmů fyzických osob z prodeje pohonných hmot. NSS konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně plnění, za něž uplatňoval výdaje, jelikož nebyl schopen předestřít vlastní přijatelnou verzi skutkového děje a podepřít ji odpovídajícími důkazy. NSS se ztotožnil i se závěry ohledně doměřené daně z příjmů z prodeje pohonných hmot když konstatoval, že dodávky pohonných hmot jsou přičitatelné daňovému subjektu.

Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené dle pomůcek a zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. NSS dospěl k závěru, že správce daně v případě příjmů z nájmu dle § 9 ZDP stanovil počet pronajímaných bytů daňovým subjektem bez jakékoliv logické úvahy, pouze jako náhodný odhad nemající podklad ve zjištěných skutečnostech a okolnostech věci. Vzhledem k tomu, že výpočet výše příjmů a výdajů závisel právě na počtu pronajímaných bytů, NSS označil daň za nespolehlivě stanovenou.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob stanovené podle pomůcek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, pokud pro účely určení výdajů daňového subjektu použil jako pomůcku výdajový paušál dle § 7 odst. 7 písm. a) ZDP. Požadavky daňového subjektu, aby správce daně vždy identifikoval a posoudil ekonomické ukazatele srovnatelných subjektů, porovnal výsledky aplikace různých pomůcek a pro vyměření daně použil pomůcku nejvýhodnější pro daňový subjekt, nemají oporu v zákoně.

NSS zamítl  kasační stížnost Finanční správy na dani z příjmů právnických osob. Dle NSS nebyly předmětné obchodní transakce fiktivní, neboť hlavním cílem využití faktoringu bylo zajištění provozního financování výrobních aktivit daňového subjektu, o čemž svědčí i proběhlé platby. Bylo tak namístě, aby Finanční správa promítla snížení výnosů daňového subjektu v důsledku postoupení pohledávek též do jeho nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob a neakceptace nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť nedošlo k prokázání uskutečnění služeb za zprostředkování a průběžné kontroly zboží. Kvůli neprokázání uskutečnění těchto služeb nebyly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek a nebyl tak důvod, pro který by se měla Finanční správa zabývat uplatněním tzv. esenciálních nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se daně z příjmů právnických osob a odpočtu na výzkum a vývoj. NSS odmítl námitku, že druhá daňová kontrola představovala opakování té první, neboť správce daně vydal závazné posouzení k předmětnému odpočtu. NSS vyslovil, že při závazném posouzení správce daně posuzuje pouze obecný charakter výdajů a nikoliv splnění dalších formálních podmínek, přičemž správce daně při druhé kontrole rozporoval prospektivnost projektu a vedení oddělené evidence.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob týkající se převodních cen ve smyslu ust. § 23 odst. 7 ZDP, když daňový subjekt vystupoval jako smluvní výrobce s omezenými funkcemi a nesl rizika, která mu nepříslušela. NSS tak zdůraznil, že ačkoli daňový subjekt prodává produkci a nakupuje materiál i od nespojených osob, veškeré plány odbytu mu zajišťují spojené osoby ze skupiny Aisan a nejedná se tak o běžné tržní vztahy. Mateřská společnost tak měla daňovému subjektu za realizaci ztrátové výroby ve prospěch nadnárodní skupiny poskytnout kompenzaci.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob. V daném případě daňový subjekt reklasifikoval část zásob na dlouhodobý hmotný majetek a snížil tak výsledek hospodaření dle § 23 odst. 3 písm. b) bodu 6 ZDP v důsledku změny účetní metody. Dle NSS nelze z této provedené účetní změny usuzovat, že došlo ke změně ekonomické reality. Názor Finanční správy obstojí až tehdy, pokud se z dalšího dokazování ukáže, že daňový subjekt dříve používal jiný systém vracení obalů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu v oblasti daně z příjmů právnických osob, kdy Finanční správa prokázala daňovému subjektu zneužití ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP při uplatnění zaplacené smluvní pokuty jako daňového výdaje. NSS odmítl, že by daný případ mohl být řešen jen úpravou základu daně dle § 23 odst. 7 ZDP, neboť stěžejní otázkou nebylo určení obvyklé výše smluvní pokuty. NSS potvrdil, že daňové orgány posoudily vše nezbytné k závěru o naplnění jak objektivního, tak subjektivního prvku zneužití práva, přičemž obě podmínky byly naplněny, dále poukázal, jak má vypadat metodologicky přesná argumentace zneužitím práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů a posouzení příjmů z mandátní činnosti. NSS se ztotožnil se závěry přijatými v rozsudku sp. zn. 1 Afs 274/2020, který se týkal věcně totožné věci u téhož daňového subjektu. Příjmy z činnosti mandatáře podle mandátní smlouvy je nutné kvalifikovat jako příjmy ze závislé činnosti dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) ZDP, jelikož předmětná činnost svým charakterem odpovídala činnosti předsedy představenstva, která je dle zákonné fikce zdaněna jako příjem ze závislé činnosti.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na dani z příjmů právnických osob. Ačkoli NSS potvrdil doměrek ve vztahu k výnosům z titulu přijaté náhrady škody a části nákladů, akceptoval kasační námitku týkající se nesprávného vyhodnocení výpovědi svědka prokazující náklady na marketingové služby, přičemž v návaznosti na tyto neuznané náklady také přisvědčil námitce týkající se nerealizovaných kurzových rozdílů vznesené až v rámci soudního řízení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci slevy na manželku dle ust. § 35ba odst. 1 písm. b) ZDP. K námitce daňového subjektu, že správce daně měl daňový subjekt upozornit na omyl při uplatnění slevy na manželku dříve tak, aby daňovému subjektu nevzniklo penále, NSS konstatoval, že daňové orgány se nedopustily žádného pochybení, které by mělo vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Správce daně stanovil daň platebním výměrem v souladu s tvrzením daňového subjektu, přičemž informace vedoucí k závěru o nesplnění podmínek pro uplatnění slevy na manželku se dozvěděl až následně. Správce daně pak vydal výzvu k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 daňového řádu, na základě které však daňový subjekt dodatečné daňové přiznání nepodal.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob týkající se oprávněnosti uplatnění vynaložených nákladů na dodávky inženýrských prací, materiálu a reklamní polepy. NSS shledal procesní pochybení Krajského soudu v Brně v hodnocení důkazu, který nebyl při jednání proveden. Finanční správě NSS vytkl, že měla navržené důkazy v reakci na druhé seznámení buď provést anebo odůvodnit, proč je jejich provedení nadbytečné a s tímto daňový subjekt opětovně seznámit.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daně z příjmů, konkrétně posouzení správnosti účtování výnosů (odměna za poskytnutí právních služeb) na dohadné účty aktivní. NSS dospěl k závěru, že Městský soud v Praze zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož se nevypořádal s žalobní argumentací daňového subjektu, že na dohadné účty aktivní lze účtovat jen jisté pohledávky, u kterých není známa jejich přesná výše.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy, která neakceptovala uplatněný odpočet na výzkum a vývoj na dani z příjmů právnických osob. NSS uzavřel, že klinické testování léků je obecně činností podřaditelnou pod pojem výzkum a vývoj, ale v daném případě neprobíhala výzkumná aktivita u daňového subjektu, ale u zadavatele (farmaceutické společnosti), který nesl riziko výzkumné nejistoty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která postupovala správně, pokud při určení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP vycházela z ceníkových cen České televize, k nimž připočetla částku za výrobu sponzorského vzkazu. NSS také vyslovil, že lze cenu obvyklou stanovit částkou (tj. bez rozpětí), a to v případech, kdy je hodnocena konkrétně vymezená věc nebo služba.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměřených příjmů z nájmu dle § 9 ZDP. NSS ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem aproboval závěry Finanční správy, která doměřila daň z příjmů z nájmu daňovému subjektu za situace, kdy manželovi daňového subjektu daň z těchto příjmů stanovena nebyla, a kdy daňový subjekt měl k těmto příjmům těsnější vztah. NSS současně uvedl, že správce daně se nemohl v projednávané věci zabývat zákonností pravomocného rozhodnutí jiného správce daně v řízení u manžela daňového subjektu, které pro něj s ohledem na zásadu presumpce správnosti bylo závazné.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který shledal, že za zdaňovací období roku 2012 týkající se daně z příjmů právnických osob uplynula lhůta pro stanovení daně. NSS se ztotožnil s výkladem odvolacího orgánu, že prodloužení lhůty ve smyslu § 148 odst. 2 písm. a – e) daňového řádu se neodvíjí od příslušného úkonu, ale až od konce původně stanovené lhůty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové uznatelnosti uplatněných výdajů dle zákona o daních z příjmů a oprávněnosti nároku na odpočet dle zákona o dani z přidané hodnoty. NSS konstatoval, že Krajský soud v Praze dospěl ke správnému závěru, že daňový subjekt v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že došlo k reálnému poskytnutí poradenských a zprostředkovatelských služeb ze strany dodavatele daňového subjektu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu v oblasti daně z příjmů právnických osob z důvodu, že k doměření daně došlo až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Dle NSS postup správce daně předcházející sepsání protokolu o zahájení daňové kontroly nebyl vyhledávací činností, jak deklaroval správce daně, ale daňovou kontrolou. Lhůta pro stanovení daně tak dle NSS běžela znovu ode dne zahájení kontrolní činnosti v návaznosti na vymezení jejího předmětu a rozsahu, nikoliv ode dne formálního zahájení daňové kontroly. V důsledku toho došlo k doměření daně po uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy ve věci výkladu právní úpravy slevy na manželku podle § 35ba odst. 1 písm. b) ZDP. NSS dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyložil předmětné ustanovení, pokud se domníval, že rozhodujícím okamžikem pro posouzení uplatnění slevy je vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti v prosinci 2012. Rozhodující pro určení celkového příjmu manželky za rozhodné zdaňovací období je totiž okamžik skutečného přijetí peněžního plnění, tedy v tomto případě leden 2013, bez ohledu na to, v jakém období nárok na takové plnění vznikl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která neakceptovala odpočet na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt nesplnil formální náležitosti tohoto odpočtu dle § 34 odst. 5, resp. § 34c ZDP. NSS také zdůraznil, že pro vyhodnocení dosažitelnosti a ověření splnění cíle po ukončení je nezbytné trvat na jeho dostatečné specifikaci.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu, kdy byl předmětem sporu nezákonný zásah spočívající v daňové kontrole daně z příjmů právnických osob zaměřené na ověření oprávněnosti uplatněného odpočtu na podporu výzkumu a vývoje. NSS s ohledem na specifické okolnosti případu konstatoval, že místní šetření bylo možné v daném případě považovat za zahájení daňové kontroly, a to s ohledem na značný počet předložených listin při místním šetření, jakož i skutečnost, že až po více jak jednom roce od tohoto místního šetření byla formálně zahájena daňová kontrola. Dle NSS tak správce daně překročil meze místního šetření, které má být charakteristické pouze zjišťováním podkladových informací a mapováním terénu. Daňovou kontrolu zahájenou protokolem o zahájení daňové kontroly je tak nutné považovat za zahájenou v rozporu s § 85 odst. 5 daňového řádu.

NSS částečně vyhověl kasačním námitkám daňového subjektu ve věci daně z příjmů právnických osob a vrátil věc Krajskému soudu v Brně z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti rozsudku. Krajský soud se nevypořádal s žalobní námitkou, dle které měl správce daně v posuzované věci přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek a neuvádí nic ani k námitce nezohlednění esenciálních nákladů. Ostatní kasační námitky NSS odmítl a potvrdil názor krajského soudu, resp. daňových orgánů, že na daňový subjekt přešlo důkazní břemeno a ten neprokázal, zda deklarovaná plnění dodali deklarovaní dodavatelé, příp. v jakém rozsahu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy na dani z příjmů právnických osob, která zpochybnila oprávněnost daňovým subjektem přebíraných nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP od mateřské společnosti z Korejské republiky za technickou podporu a pomoc na základě licenční smlouvy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob a neprokázání reklamních služeb dle § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob o neakceptaci odpočtu na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt nesplnil formální náležitosti projektu výzkumu a vývoje neuvedením všech osob podílejících se na projektu a jejich pracovněprávního vztahu včetně kvalifikace, a nevedení řádné oddělené evidence těchto výdajů. NSS také zdůraznil, že formální náležitosti nejsou pouze doplňkem, které by bylo možné zhojit předložením jiných podkladů.

NSS vyhověl kasační stížnosti Finanční správy, která neuznala daňovému subjektu náklady za neprokázané reklamní služby ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení, neboť ten nepřihlédl ke všem důkazům a izolovaně posuzoval toliko některé z nich. NSS tedy nepotvrdil závěr krajského soudu, že orgány Finanční správy vykročily z mezí volného hodnocení důkazů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci doměření daně z příjmů právnických osob. NSS shledal postup Krajského soudu v Hradci Králové za správný, když se nezabýval pozdě uplatněnými žalobními námitkami a dále NSS podrobnou analýzou § 148 daňového řádu potvrdil, že nedošlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně.

NSS nepřisvědčil kasační stížnosti Finanční správy ve věci daně z příjmů právnických osob, konkrétně v otázce, zda zálohy na pořízení dlouhodobého majetku placené v cizí měně je nutno považovat za pohledávky a při jejich oceňování zohledňovat aktuální vývoj měnového kurzu a z toho plynoucí případné kurzové zisky a ztráty. NSS uzavřel, že v zájmu věrnosti obrazu účetnictví je nezbytné trvat na tom, aby tyto zálohy přeceňovány nebyly. Pouze za situace, kdy je s ohledem na konkrétní okolnosti případu pravděpodobné následné nedodání majetku a vrácení uskutečněné platby, je nutné o zálohách účtovat jako o pohledávkách, které podléhají povinnosti přeceňování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob, konkrétně posouzení druhu příjmu za výkon činnosti civilního experta v rámci zahraničních misí. NSS dospěl k závěru, že příjem daňového subjektu z předmětné činnosti byl správně posouzen jako příjem z výkonu nezávislého povolání ve smyslu § 7 odst. 2 písm. c) ZDP, neboť činnost daňového subjektu naplňovala znaky soustavnosti, pravidelnosti a značné míry kreativity ohledně dosažení stanoveného výsledku. NSS dále konstatoval, že v případě příspěvku na pobytové výlohy vyplácené daňovému subjektu v rámci daných misí nebyly naplněny podmínky pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. zh) ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daně z příjmů fyzických osob, konkrétně se řešila otázka posouzení provedených stavebních prací jako opravy nebo technického zhodnocení. Dle NSS pokud veškeré stavební úpravy byly prováděny v rámci jedné stavební akce směřující ke změně technických parametrů a způsobu využití nemovitosti, není nutné zkoumat charakter každé dílčí jednotlivé úpravy, tj. zda snad některá dílčí stavební činnost mohla být opravou. V takovém případě se jedná o technické zhodnocení. NSS dále konstatoval, že daňový subjekt postupoval v rozporu se zákonem o rezervách, pokud rezervu nepoužil k opravě hmotného majetku, nýbrž k provedení technického zhodnocení. 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci otázky zdanění příjmů fyzické osoby dle § 10 ZDP. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt unesl své důkazní břemeno stran příjmů přijatých na bankovní účet daňového subjektu od právnické osoby, které byly následně bezhotovostně převáděny jiné právnické osobě v souvislosti s fakturami týkajícími se obchodních případů mezi těmito právnickými osobami. Naopak u příjmů přijatých na bankovní účet daňového subjektu, které měly být daňovým subjektem v hotovosti předávány jiným právnickým osobám, dal NSS za pravdu daňovým orgánům, že daňový subjekt své důkazní břemeno neunesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry Finanční správy na dani z příjmů právnických osob o neprokázání skutečně vynaložených výdajů za nákup dřevní hmoty dle § 24 odst. 1 ZDP. Daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání nákupu dřevní hmoty od deklarovaných dodavatelů v deklarovaném rozsahu a ceně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup Finanční správy ve věci doměření daně z příjmů právnických osob dle § 23 odst. 7 ZDP, neboť daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ve vztahu k doložení zjištěných cenových rozdílů. NSS také vyslovil, že při stanovení ceny obvyklé daňové orgány postupovaly správně, když nezohlednily předložený alokační klíč a studii o transferových cenách mezi spojenými osobami.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup daňových orgánů při doměření daně z příjmů právnických osob, které zpochybnily uskutečnění nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP za dodávky zboží a služeb vč. reklamních plnění. NSS také potvrdil nesprávné snížení základu daně o pohledávku zaniklou na základě narovnání z důvodu neprokázání její skutečné existence.