Daň z příjmů 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci odpočtu na výzkum a vývoj. Dle NSS daňovým subjektem zvolený výpočet neměl prakticky žádnou vypovídací hodnotu o skutečných osobních nákladech pracovníků podílejících se na projektech výzkumu a vývoje, protože byla použita průměrná hodinová mzda celé jedné divize, a nikoli pouze pracovníků, kteří se reálně na projektech výzkumu a vývoje podíleli. NSS tak tento způsob vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj neshledal ve shodě s daňovými orgány za souladný se ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS uvedl, že veškeré jednání daňového subjektu související s emisí korunových dluhopisů a jejich následným úpisem jediného akcionáře daňového subjektu směřovalo ke zjednání dvojí neoprávněné daňové výhody, přičemž jednou z těchto výhod bylo zajistit akcionáři nezdaněný příjem ve formě vyplacených úroků z dluhopisů. Tuto výhodu tak bylo nutné odebrat. Jelikož daňový subjekt byl v postavení plátce daně, stíhala ho povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci daňové uznatelnosti nákladových úroků z tzv. korunových dluhopisů. Emise dluhopisů a další přeskupení majetku uvnitř holdingové struktury dle NSS nepřinesly daňovému subjektu (emitentovi) žádné dodatečné externí zdroje financování. Hlavním účelem této emise bylo získání neoprávněného daňového zvýhodnění, tj. zahrnutí dluhopisových úroků, které daňový subjekt vyplácel svým třem společníkům (později akcionářům), do daňově účinných nákladů. NSS uzavřel, že daňové orgány prokázaly objektivní i subjektivní prvek zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu i daňových orgánů ve věci DPPO týkající se úrokových nákladů plynoucích z tzv. korunových dluhopisů, a to za dvě zdaňovací období. V rámci prvního zdaňovacího období NSS odmítl kasační námitky daňového subjektu ve vztahu k uplynutí lhůty pro stanovení daně v kontextu investiční pobídky či povinnosti daňových orgánů stanovit daň podle pomůcek. Ve vztahu k druhému zdaňovacímu období odmítl NSS kasační námitky daňových orgánů, když refinancování stávajících závazků emisí korunových dluhopisů shledal opodstatněným, protože daňový subjekt si tímto způsobem vytvořil podmínky pro následné dosažení zdanitelných příjmů. Dle NSS správce daně upozadil podstatné otázky spojené se změnou podnikatelského zaměření daňového subjektu a realizací jeho finančního plánu. Z tohoto důvodu NSS nepřisvědčil oprávněnosti vyloučení úrokových nákladů pro nenaplnění § 24 odst. 1 ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů na DPPO, a to ve věci sporných nákladů za dodávku dat. NSS oproti MS v Praze uvedl, že správce daně dostatečným způsobem zpochybnil faktickou realizaci sporných služeb i samotné platby za ně, které byly vybírány v zahraničí jednateli daňového subjektu. Tito jednatelé byli zároveň skutečnými vlastníky dodavatele služeb, což samotné pochybnosti ještě umocnilo. Stejně tak správce daně správně poukázal na odlišnost poskytnutého plnění od toho, co bylo sjednáno ve smlouvě. NSS uzavřel, že správce daně své důkazní břemeno unesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy předmětem sporu byly neuznané náklady za reklamní plnění. V daném případě nebyl prokázán rozsah poskytnuté reklamy a její hodnota, třebaže k určitému plnění došlo. NSS také uvedl, že původním zdrojem některých hodnot poskytovaných daňovému subjektu od deklarovaného dodavatele (pronájem reklamních ploch v hale) byl zčásti právě samotný daňový subjekt. NSS odmítl i námitku ve vztahu k esenciálním nákladům.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS uvedl, že za situace, kdy se v posuzovaném případě nepochybně jednalo o zneužití práva, nebylo možné přiznat daňovou výhodu nulového zdanění úroků z dluhopisů vyplácených jedinému akcionáři daňového subjektu. Dle NSS správce daně nepochybil, pokud DPFO vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně doměřil daňovému subjektu, neboť ten měl jako plátce daně povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci slevy na manželku a daňového zvýhodnění na vyživované dítě na DPFO. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Brně a daňových orgánů, že pojem společně hospodařící domácnost obsažený v § 21e odst. 4 ZDP je potřeba vykládat shodně jako pojem domácnost obsažený v § 115 zákona č. 40/1964 Sb., přičemž z judikatury NS plyne, že žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli. NSS tudíž potvrdil, že daňový subjekt s ohledem na projev vůle jeho manželky netvořil s ní a jejich synem společně hospodařící domácnost od června 2017, přestože manželka fakticky opustila společný byt až v průběhu července 2017. Od zániku společně hospodařící domácnosti tak daňový subjekt neměl nárok na slevu na manželku, ani na daňové zvýhodnění na vyživované dítě, jelikož syn byl ve faktické péči matky a s otcem se stýkal v menším rozsahu než s matkou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci konkludentního vyměření DPPO. NSS k námitce daňového subjektu zkonstatoval, že daňový subjekt má právní osobnost, neboť je zapsán ve veřejném rejstříku. Ve věci samé NSS potvrdil, že správce daně mohl postupovat dle § 140 odst. 1 DŘ, přestože daňový subjekt v daňovém přiznání daň sice vykázal, ale v příloze tohoto přiznání namítl, že vykázaný příjem z nájmu reálně nepřijal. Správce daně dostál povinnosti provést řádné vyměřovací řízení, v němž učinil úvahu, že se výhrady daňového subjektu týkaly úhrad nájemného a nezpochybňovaly samotnou existenci příjmu, a proto vyměření daně ve výši tvrzené v daňovém přiznání nic nebránilo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se ceny obvyklé reklamních plnění. Dle NSS daňové orgány definovaly správně vztah jinak spojených osob, který založily na několikanásobně vyšší sjednané ceně oproti ceně obvyklé, ale i na dalších nestandardních okolnostech (nekonkrétnost smluv, neprovádění průzkumu či vyhodnocování přínosu reklamy pro daňový subjekt). NSS dodal, že nebyla ze strany daňového subjektu prokázána ani deklarovaná přidaná hodnota zprostředkovatelů, která by takto vysoké navýšení cen odůvodnila.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry daňových orgánů týkajících se nezdanění výnosů, které plynuly z poskytnutí určitých lóží na dostihových závodech. Dle NSS daňový subjekt nedoložil, že tyto vstupenky byly zahrnuty do účetnictví, přičemž ze svědeckých výpovědí vyplynula plná obsazenost všech tribun. V daném případě tak NSS uzavřel, že se jednalo o skutečná plnění, která se měla projevit ve výnosech daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který shledal porušení podmínek pro tvorbu rezervy na opravy hmotného majetku v tom, že rezerva nebyla tvořena pro jednotlivý majetek. Správní orgány i krajský soud podle NSS správně vyšly z toho, že rezervy měla stěžovatelka vytvořit samostatně pro každou jednotlivou stavbu v objektu. NSS rovněž připomněl svou judikaturu, podle níž je rezerva pouze evidenční operací, o níž je nutné účtovat. A právě až toto zaúčtování rezervu vytváří (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2006, čj. 2 Afs 27/2006-136). Inventární karty nejsou listiny vytvořené po dokončení procesu tvorby rezerv. NSS konstatoval, že z hlediska daňové uznatelnosti není sám o sobě určující proces vytváření rezervy, ale zásadní je správné zachycení rezervy v účetnictví daňového subjektu. Jiné dokumenty jako rozpočet stavebních prací či záměr oprav, které byly sestaveny pro jednotlivý majetek, na tom nemůžou nic změnit. Oprávněně tedy byly odmítnuty výslechy osob, které mohly dosvědčit, že daňový subjekt od počátku zamýšlel rezervy tvořit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který neuznal jako náklady ovlivňující výsledek hospodaření (podle § 25odst. 1 písm. w) ZDP) úroky z úvěrů poskytnutých peněžním ústavem, který byl v daném období jediným společníkem daňového subjektu (osobou spojenou). Daňový subjekt zastával názor, že vlastnické právo k obchodnímu podílu peněžní ústav nenabyl a jednalo se pouze o zajišťovací institut. NSS aproboval závěr, že zajišťovacím převodem práva dochází k úplnému převodu vlastnictví obchodního podílu a nabyvatel se stává společníkem společnosti s ručením omezeným s veškerými právy a povinnostmi s tím spojenými. Peněžní ústav a daňový subjekt byli pro účely daně z příjmů spojenými osobami dle § 23 odst. 7 ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS uvedl, že podstatou věci byla otázka existence nároku zaměstnanců daňového subjektu na cestovní náhrady odvíjející se od kvalifikace určité cesty jako pracovní cesty dle § 42 zákoníku práce. Správce daně dospěl k závěru, že zaměstnanci daňového subjektu žádné pracovní cesty neuskutečnili. NSS tak konstatoval, že pokud se KS zaměřil výhradně na paušalizaci cestovních náhrad jakožto způsob, jakým došlo k určení výše cestovních náhrad, míjí se jeho rozsudek s důvody, na základě nichž rozhodovaly daňové orgány.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil postup správce daně, který neuznal daňovému subjektu odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu. Konkrétně se jednalo o neuvedení jmen všech osob odborně zajišťujících řešení projektu dle § 34c odst. 1 písm. e) ZDP. Daňový subjekt uvedl jméno pouze jednoho pracovníka a následně zahrnul do odpočtu mzdové náklady dalších osmi osob vykonávajících odbornou činnost na projektu. NSS závěrem připomněl, že nesplnění byť jen jedné z formálních náležitostí projektu vede k neuznání odpočtu jako celku.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPPO. NSS odmítl kasační námitky týkající se emise korunových dluhopisů. Refinancování stávajících závazků emisí korunových dluhopisů shledal opodstatněným, protože daňový subjekt si tímto způsobem vytvořil podmínky pro následné dosažení zdanitelných příjmů. Dle NSS správce daně upozadil podstatné otázky spojené se změnou podnikatelského zaměření daňového subjektu a realizací jeho finančního plánu. Z tohoto důvodu NSS nepřisvědčil oprávněnosti vyloučení úrokových nákladů pro nenaplnění § 24 odst. 1 ZDP. NSS shledal ekonomicky racionální také úhradu úroků z částek hrazených odběratelem za dodané zboží před datem splatnosti. Dle NSS správce daně chybně vyhodnotil absenci souvislosti takového nákladu s dosažením, udržením a zajištěním zdanitelných příjmů, neboť za situace, kdy by daňový subjekt „úrokovou“ motivací nedosáhl dřívější úhrady, musel by přistoupit k jiným možnostem získání peněžních prostředků pro intenzivnější výrobu nebo by musel rozsah výroby snížit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS potvrdil výklad daňových orgánů, že na podfondy akciové společnosti s proměnným základním kapitálem je třeba aplikovat § 17b odst. 1 písm. c) ZDP. Jeho podmínky však daňový subjekt nenaplňoval, neboť v předmětných zdaňovacích obdobích investoval převážně do investičních nástrojů neuvedených v taxativním výčtu tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu tak na něj nebylo možné nahlížet jako na základní investiční fond, u kterého by se uplatnila snížená 5% sazba daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda částky označené subjektem v mzdových listech jako stravné, cestovné, odměna či bonus, které daňový subjekt jakožto agentura práce se sídlem v Praze vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány řádně zpochybnily správnost daňových tvrzení daňového subjektu, pokud u náhodně vybraných zaměstnanců zjistily, že měli bydliště v Ostravě a okolí. NSS souhlasil s tím, že je nelogické, aby zaměstnanci, kteří bydleli v Ostravě a okolí, cestovali každý týden mezi Prahou a Ostravou, kde bylo zpravidla místo výkonu jejich práce. NSS ve shodě s KS v Ostravě konstatoval, že v posuzované věci daňový subjekt neprokázal skutečné uskutečnění pracovních cest.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS potvrdil, že § 4 odst. 1 písm. c) bod 3 ZDP brání osvobození od daně také u příjmů, které sice poplatníkovi daně z příjmů nevznikly prodejem věci movité zahrnuté do obchodního majetku, její prodej by však s ohledem na konkrétní okolnosti bylo třeba rovněž považovat za podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 OZ. Dle NSS však nebylo možné v posuzovaném případě učinit závěr, že se v případě prodeje obrazů daňového subjektu, které dle jeho tvrzení tvořily jeho soukromou sbírku, jednalo o podnikání pouze na základě kritérií soustavnosti, výše příjmů a způsobu jeho použití. NSS uvedl, že bylo již na správci daně, aby vedl dokazování tím směrem, zda sbírkové obrazy byly skutečně soukromým majetkem daňového subjektu. NSS tudíž uzavřel, že závěr o nevyvrácení pochybností správce daně stran oprávněnosti osvobození dle § 4 odst. 1 písm. c) ZDP byl přinejmenším předčasný a nebyly tak splněny ani podmínky pro stanovení daně podle pomůcek dle § 98 odst. 1 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Potvrdil, že správce daně pro určení základu daně správně vycházel z původně předloženého účetnictví. Ačkoli obsahovalo určité chyby, bylo možno z něj vycházet a daň stanovit dokazováním. Naopak u v pořadí druhého předloženého účetnictví se daňovému subjektu nepodařilo prokázat jeho pravost ani zde vykázané rozdíly oproti účetnictví prvnímu. Dle NSS vše umocnila skutečnost, že daňový subjekt provedl účetní korekce a vyhotovení nových účetních závěrek až po termínu, který je tolerován v § 17 odst. 7 zákona o účetnictví.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se určení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP u reklamních plnění vysílaných v České televizi. Dle NSS daňové orgány správně definovaly vztah jinak spojených osob, který nedovozovaly pouze z přemrštěné ceny, ale i dalších nestandardních okolností. Stejně tak NSS potvrdil stanovení samotné ceny obvyklé, kdy daňové orgány zjistily cenu za odvysílání reklamního vzkazu nabízenou společností, která obchodovala inzertní prostor České televize. Cena obvyklá tak bezesporu zahrnovala provizi zprostředkovatele, přičemž daňové orgány přihlédly i k ceně výroby sponzorského vzkazu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se nákladových úroků z dluhopisů. NSS potvrdil názor správce daně, že daňový subjekt neprokázal průběh emise dluhopisů dle emisních podmínek, tj. že vůbec došlo k vydání dvou milionů kusů listinných dluhopisů, které pak mohly být nahrazeny hromadnou listinou. Stejně tak nebylo prokázáno, že upisovatel zaplatil emisní kurz. NSS taktéž souhlasil se zpochybněním přínosu a účelu emise, proto nebylo možné tyto náklady uznat jako daňové dle § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně na DPPO týkající se odpočtu na výzkum a vývoj. NSS potvrdil závěry KS v Ostravě, že v posuzovaném případě daňový subjekt i přes nedoložení deklarovaných úkolových listů předložil řadu podkladů a dokumentů, jimiž prokázal bezprostřední vztah vynaložených mzdových nákladů na výzkum a vývoj s tvrzenými činnostmi výzkumu a vývoje. Taktéž skladové výdejky odpovídaly ostatním doloženým podkladům, což v daném případě postačovalo k prokázání spotřebovaného materiálu v souvislosti s činností výzkumu a vývoje.

"NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO a zrušil rozsudek KS v Brně stejně jako rozhodnutí OFŘ. NSS posuzoval, zda měla být při stanovení příjmu dosaženého směnou nemovité věci zohledněna skutečnost, že nemovitost byla zatížena dlouhodobým předplaceným nájmem.
NSS potvrdil, že při oceňování se má vycházet ze zjištěné ceny dle zákona o oceňování majetku, nikoli z ceny obvyklé, jak tvrdil daňový subjekt. Přesto NSS uznal, že dlouhodobý nájemní vztah může mít vliv na hodnotu nemovitosti a správce daně se tímto faktorem měl zabývat, což neučinil. S ohledem na § 92 odst. 2 DŘ dle NSS správce daně pochybil, když nevyzval daňový subjekt k doložení znaleckého posudku, který by ocenil vliv nájemního vztahu na výslednou cenu stanovenou mj. též nákladovým způsobem."

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když rozhodoval v dané věci podruhé. Tentokrát však shledal rozsudek KS v Brně zcela přezkoumatelným. Následně proto souhlasil s KS i správcem daně, že zápisy ve stavebním deníku ve spojení s obsahem svědeckých výpovědí dostatečně neprokazují uskutečnění sporných služeb deklarovaným dodavatelem a proto nelze tyto náklady považovat za daňově účinné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek a ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS se ztotožnil s KS v Brně a správcem daně, že sporná peněžitá plnění, která daňový subjekt vyplácel svému zaměstnanci vedle minimální mzdy, představovala podle svého skutečného obsahu zálohy na podíl na zisku, nikoliv zápůjčku, jak tvrdil daňový subjekt. NSS konstatoval, že záloha na podíl na zisku, pokud je vyplácena plátcem zaměstnanci v souvislosti s výkonem činnosti, která je zdaňována podle § 6 ZDP jako příjem ze závislé činnosti, není příjmem z kapitálového majetku dle § 8 ZDP, ale příjmem ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. NSS tedy uzavřel, že v případě sporných peněžitých plnění se jednalo o příjmy ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. NSS současně uvedl, že pro posuzovanou věc nebylo podstatné, zda byly splněny požadavky pro výplatu zálohy na podíl na zisku dle zákona o obchodních korporacích. NSS uvedl, že v případě § 6 odst. 1 písm. d) ZDP provádí daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky, tudíž i absolutně neplatný soukromoprávní úkon mohl mít plnohodnotné daňověprávní účinky. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zneužití práva na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. V dané věci bylo sporné, zda se daňový subjekt dopustil zneužití práva v rámci transakcí spojených s restrukturalizací holdingu. Zneužití práva bylo shledáno ve dvou operacích. První z nich spočívala ve výplatě podílů na zisku (dividend) majících původ ve společnosti vlastněné holdingovou společností přes tuto holdingovou dceřinou společnost do čtyř akciových společností, z nichž jednou byl daňový subjekt. Výplata dividendových příjmů byla mezi propojenými společnostmi osvobozena od daně. Podstatou druhé operace byly výplaty (vrácení) příplatku mimo základní kapitál, což umožnilo daňovému subjektu vyplácet svému akcionáři finanční prostředky získané od dceřiné společnosti bez zdanění. NSS zdůraznil, že již MS v Praze ve shodě s daňovými orgány vysvětlil, že nijak nerozporoval samotné vytvoření holdingu za účelem tvrzené přípravy mezigeneračního transferu kapitálu, resp. jeho přeskupení, ale byly to právě navazující transakce, které v komplexnosti sledu událostí vedly k závěru o zneužití práva. NSS poukázal na to, že k daným navazujícím transakcím, které neměly žádný ekonomicky racionální smysl, daňový subjekt ničeho konkrétního neuvedl.