Daň z příjmů 2026

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který neuznal zřizovací náklady vynaložené daňovým subjektem v souvislosti se založením obchodních korporací za účelem následného prodeje (ready-made společnosti). Daňový subjekt totiž nesprávně snižoval náklady o cenu pořízení akcií a podílů namísto toho, aby je snížil o pořizovací cenu dle § 36 odst. 1 zákona o účetnictví, tj. neuvedl odchylku od standardů a její důvody v příloze účetní závěrky. NSS taktéž potvrdil, že na tyto náklady nelze aplikovat § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP, jelikož o nich daňový subjekt neúčtoval na účtech pohledávek a nedošlo k jejich přeúčtování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který neuznal úrokové náklady z dluhopisů dle § 24 odst. 1 ZDP. Daňový subjekt neprokázal ekonomickou racionalitu emise dluhopisů, jestliže ji provedl za účelem financování koupě svých vlastních akcií jinou osobou, která posléze zanikla fúzí sloučením právě s daňovým subjektem jako nástupnickou společností. Nebyla tak prokázána bezprostřední vazba úrokových nákladů a očekávaných zdanitelných výnosů, přičemž podnikatelský plán zdůvodňující opodstatněnost emise vyhodnotil NSS ve shodě se správcem daně jako zcela obecný, který pouze určuje směřování podnikatelské činnosti a k jehož vyhodnocení nebylo třeba ustanovit znalce.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové na DPPO. Důvodem je procesní chyba KS, který nevyrozuměl daňový subjekt o odročení jednání s dostatečným předstihem, aby měl zachován čas k přípravě dle § 49 SŘS. Čas k přípravě se počítá od předvolání k odročenému jednání, a nikoli od předvolání k původně nařízenému jednání. K zajištění své účasti tak měl daňový subjekt pouhý jeden den, což nelze dle NSS považovat za dostačující.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci prokázání zůstatkové, resp. vstupní ceny prodaného nemovitého majetku. Dle NSS v obecné rovině kupní smlouva je základním a stěžejním důkazem o pořizovací ceně majetku. Obsah kupní smlouvy je však nutné hodnotit v kontextu dalších zjištění, zejména s ohledem na existenci případných nesrovnalostí, jejich význam a na to, zda je daňový subjekt schopen tyto nesrovnalosti vysvětlit. Daňový subjekt v šetřeném případě neunesl důkazní břemeno, když pochybnosti vycházející z rozporu v jednotlivých předložených dokladech neodstranil. NSS také souhlasil s názorem KS v Ústí nad Labem, že tvrzení o případných kurzových rozdílech je novým žalobním bodem, nikoli rozvíjením žalobního bodu již uplatněného, a z toho důvodu se soud tímto tvrzením nemohl zabývat.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Hradci Králové na DPPO. Důvodem je procesní chyba KS, který nevyrozuměl daňový subjekt o odročení jednání s dostatečným předstihem, aby měl zachován čas k přípravě dle § 49 SŘS. Čas k přípravě se počítá od předvolání k odročenému jednání, a nikoli od předvolání k původně nařízenému jednání. K zajištění své účasti tak měl daňový subjekt pouhý jeden den, což nelze dle NSS považovat za dostačující.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO v otázce unesení důkazního břemene v souvislosti s prokázáním daňové účinnosti nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS shrnul, že ačkoli výzva k prokázání skutečností neobsahuje pochybnosti správce daně, konkrétní vážné a důvodné pochybnosti, kterými správce daně své důkazní břemeno unesl, jsou uvedeny ve výsledku kontrolního zjištění a ve zprávě o daňové kontrole, na něž měla stěžovatelka možnost reagovat. Dle NSS stěžovatelka odkazem na to, že se jednalo v případě sporných nákladů o služby poskytované v rámci holdingu, a dalšími obecnými a nepodloženými odpověďmi pochybnosti správce daně neodstranila a důkazní břemeno neunesla. NSS v souvislosti s uznáním dílčích nákladových položek (vedení účetnictví, mzdové agendy) uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přechod na pomůcky a v daňovém řízení nebylo prokázáno ani vynaložení esenciálního nákladu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO v otázce unesení důkazního břemene v souvislosti s prokázáním daňové účinnosti nákladů dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS shrnul, že ačkoli výzva k prokázání skutečností neobsahuje pochybnosti správce daně, konkrétní vážné a důvodné pochybnosti, kterými správce daně své důkazní břemeno unesl, jsou uvedeny ve výsledku kontrolního zjištění a ve zprávě o daňové kontrole, na něž měla stěžovatelka možnost reagovat. Dle NSS stěžovatelka odkazem na to, že se jednalo v případě sporných nákladů o služby poskytované v rámci holdingu, a dalšími obecnými a nepodloženými odpověďmi pochybnosti správce daně neodstranila a důkazní břemeno neunesla. NSS v souvislosti s uznáním dílčích nákladových položek (vedení účetnictví, mzdové agendy) uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro přechod na pomůcky a v daňovém řízení nebylo prokázáno ani vynaložení esenciálního nákladu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal, že částky cestovních náhrad v paušalizované výši, které daňový subjekt jakožto agentura práce vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce ke třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány po daňovém subjektu na základě důvodných pochybností zcela oprávněně požadovaly prokázání jak souladu stanovené paušalizace s § 182 ZP, resp. doložení způsobu výpočtu paušálních částek cestovních náhrad, tak prokázání faktického uskutečnění pracovních cest. NSS potvrdil, že pochybnosti stran uskutečnění pracovních cest demonstrované na příkladech konkrétních zaměstnanců, které daňový subjekt nebyl schopen nijak vysvětlit, spolu s neprokázáním výpočtu paušalizovaných částek cestovních náhrad vyvrátily věrohodnost celé paušalizace.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal, že částky cestovních náhrad v paušalizované výši, které daňový subjekt jakožto agentura práce vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce ke třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány po daňovém subjektu na základě důvodných pochybností zcela oprávněně požadovaly jak prokázání souladu stanovené paušalizace s § 182 ZP, resp. doložení způsobu výpočtu paušálních částek cestovních náhrad, tak i prokázání faktického uskutečnění pracovních cest. NSS potvrdil, že pochybnosti stran uskutečnění pracovních cest, demonstrované na příkladech konkrétních zaměstnanců, které daňový subjekt nebyl schopen nijak vysvětlit, spolu s neprokázáním výpočtu paušalizovaných částek cestovních náhrad vyvrátily věrohodnost celé paušalizace.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze i rozhodnutí odvolacího orgánu na DPPO, kdy předmětem sporu byly neuznané náklady vynaložené za průzkum trhu. Správce daně nesprávně odmítl hodnotit listinné důkazy, neboť byly v anglickém jazyce, přičemž do spisu zařadil pouze fotokopie dílčích fragmentů. Odvolací orgán ovšem toto procesní pochybení dostatečně nezhojil, neboť není jasné, zda měl při svém hodnocení k dispozici podstatný obsah předloženého souboru listin. Zároveň nepostupoval správně, když před vydáním rozhodnutí neseznámil dle § 115 odst. 2 DŘ daňový subjekt s tímto provedeným dokazováním.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci neuznaných úrokových nákladů z korunových dluhopisů dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt neprokázal jejich bezprostřední vazbu na výnosy. NSS přisvědčil správci daně, že daňový subjekt věrohodně neprokázal úhradu emisního kurzu ani nahrazení dluhopisů hromadnou listinou, přičemž v průběhu daňového řízení měnil verze skutkového děje.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO, že akcionáři a členové dozorčí rady jsou s daňovým subjektem spojené osoby dle § 23 odst. 7 písm. b) bod 1 ZDP, tj. spadají pod pojem podílení se na vedení nebo kontrole jiné osoby. V návaznosti na to tak bylo možné aplikovat test nízké kapitalizace dle § 25 odst. 1 písm. w) ZDP, přičemž v důsledku záporného vlastního kapitálu došlo k vyloučení celé výše nákladových úroků z dluhopisů (držených zejména akcionáři daňového subjektu).
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů, které stanovily DPPO podle pomůcek. NSS rozhodoval v dané věci podruhé, přičemž poprvé vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů, když uznal, že problematika ztrát surovin měla při poskytování restauračních služeb okrajový význam. Nyní odmítnul kasační námitku daňového subjektu týkající se spolehlivosti stanovené daně, neboť správce daně vyšel z nezpochybněných analyticky rozlišených nákladových účtů a dále zdůvodnil, proč nebyly výkazy tržeb věrohodné a průkazné. Závěrem NSS neshledal relevantním nově předložený dodatek znaleckého posudku, neboť tvrzení o nadsazení tržeb správcem daně je zcela nepodložené.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů, které stanovily DPPO podle pomůcek. NSS rozhodoval v dané věci podruhé, přičemž poprvé vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů, když uznal, že problematika ztrát surovin měla při poskytování restauračních služeb okrajový význam. Nyní odmítnul kasační námitku daňového subjektu týkající se spolehlivosti stanovené daně, neboť správce daně vyšel z nezpochybněných analyticky rozlišených nákladových účtů a dále zdůvodnil, proč nebyly výkazy tržeb věrohodné a průkazné. Závěrem NSS neshledal relevantním nově předložený dodatek znaleckého posudku, neboť tvrzení o nadsazení tržeb správcem daně je zcela nepodložené.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů, podle kterých daňový subjekt neprokázal daňovou účinnost nákladů za zprostředkování dle § 24 odst. 1 ZDP na DPPO. Dle NSS správce daně správně uznal zprostředkovatelskou provizi v roce 2015, neboť zprostředkovatel zajistil reference a know-how pro úspěšné výběrové řízení daňového subjektu se společností Škoda. Pro další výběrové řízení již však měla společnost Škoda vlastní a nezprostředkovanou zkušenost s daňovým subjektem, proto mezi nákladem za provizi a výnosy posuzovaného roku 2019 neexistuje přímý a bezprostřední vztah.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a v návaznosti na závěry rozšířeného senátu v této věci potvrdil postup správce daně, který neuznal uplatněné náklady na pomocné stavební práce od tří dodavatelů na DPPO. Ačkoli se daňový subjekt domáhal uznání esenciálních nákladů, neprokázal dle NSS jejich výši a ani to, že je musel skutečně vynaložit. Taktéž ze znaleckých posudků nevyplynulo, že veškeré sporné práce na zakázce musely být nutně provedeny třetími osobami, jinak by ke zhotovení plnění nemohlo dojít. Neplyne z nich ani minimální cena, za kterou je možné sporné plnění pořídit.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO ve věci stanovení daně dle pomůcek, neboť daňový subjekt neprokázal mzdové náklady na dohody o provedení práce. Ačkoli došlo ke zpochybnění menší části účetnictví jako celku, jednalo se o případ, kdy přechod na daňové pomůcky nebyl nezákonný. Dle NSS správce daně zvolil pro daňový subjekt příznivější postup stanovení daně, neboť bylo zřejmé, že v nějaké výši musely být tyto mzdové náklady vynaloženy, přičemž představovaly velké množství dílčích nákladových položek, v souhrnu několik milionů. Závěrem NSS uvedl, že správce daně dostatečně odůvodnil, vč. použití modelu lineární regrese, výběr samotných pomůcek, do kterých již není daňový subjekt oprávněn zasahovat. Zároveň NSS neshledal hrubý nepoměr mezi výši mzdových nákladů stanovených správcem daně a znaleckým posudkem předloženým daňovým subjektem.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který vyloučil úrokové náklady plynoucí z emise tzv. korunových dluhopisů z daňově účinných z důvodu zneužití práva. NSS uvedl, že převládajícím účelem emise a úpisu dluhopisů bylo získání daňového zvýhodnění, neboť dluhové financování nevedlo k získání externích zdrojů ani k rozvoji podnikání, resp. k vytvoření protihodnoty. Daný sled transakcí byl značně nepřehledný, komplikovaný a mezi nespojenými osobami by byl časově nereálný, kdy docházelo ke vzájemnému (i opakovanému) postupování pohledávek, někdy i téhož dne, což postrádalo ekonomický smysl.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byl výklad ust. § 6 odst. 7 písm. a) ZDP a jeho aplikace na otázku rozsahu zdanění cestovních náhrad poskytovaných polským zaměstnavatelem jeho zaměstnancům pro účely pracovních cest z Polska do ČR. NSS dospěl k závěru, že rozsudek KS v Ostravě je nepřezkoumatelný. NSS se sice ztotožnil s KS, že je třeba vyplnit mezeru v právu pomocí analogie, neboť sporné ustanovení odkazuje na pracovněprávní předpisy, které na úpravu řešené situace nepamatují. Avšak dle NSS KS dostatečně neposoudil vhodnost analogické aplikace právní úpravy pro zahraniční pracovní cesty z ČR do zahraničí. Stejně tak dle NSS KS dostatečně nevysvětlil svůj závěr o porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 22 odst. 1 SZDZ mezi Polskem a ČR.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal, že částky cestovních náhrad v paušalizované výši, které daňový subjekt jakožto agentura práce vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce ke třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány po daňovém subjektu na základě důvodných pochybností zcela oprávněně požadovaly prokázání jak souladu stanovené paušalizace s § 182 zákoníku práce, resp. doložení způsobu výpočtu paušálních částek cestovních náhrad, tak prokázání faktického uskutečnění pracovních cest. NSS potvrdil, že pochybnosti stran uskutečnění pracovních cest demonstrované na příkladech konkrétních zaměstnanců, které daňový subjekt nebyl schopen nijak vysvětlit, spolu s neprokázáním výpočtu paušalizovaných částek cestovních náhrad, vyvrátily věrohodnost celé paušalizace.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal, že částky cestovních náhrad v paušalizované výši, které daňový subjekt jakožto agentura práce vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce ke třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány po daňovém subjektu na základě důvodných pochybností zcela oprávněně požadovaly prokázání jak souladu stanovené paušalizace s § 182 zákoníku práce, resp. doložení způsobu výpočtu paušálních částek cestovních náhrad, tak prokázání faktického uskutečnění pracovních cest. NSS potvrdil, že pochybnosti stran uskutečnění pracovních cest demonstrované na příkladech konkrétních zaměstnanců, které daňový subjekt nebyl schopen nijak vysvětlit, spolu s neprokázáním výpočtu paušalizovaných částek cestovních náhrad, vyvrátily věrohodnost celé paušalizace.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal, že částky cestovních náhrad v paušalizované výši, které daňový subjekt jakožto agentura práce vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce ke třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány po daňovém subjektu na základě důvodných pochybností zcela oprávněně požadovaly prokázání jak souladu stanovené paušalizace s § 182 zákoníku práce, resp. doložení způsobu výpočtu paušálních částek cestovních náhrad, tak prokázání faktického uskutečnění pracovních cest. NSS potvrdil, že pochybnosti stran o uskutečnění pracovních cest demonstrované na příkladech konkrétních zaměstnanců, které daňový subjekt nebyl schopen nijak vysvětlit, spolu s neprokázáním výpočtu paušalizovaných částek cestovních náhrad, vyvrátily věrohodnost celé paušalizace.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS dospěl k závěru, že KS v Brně nepochybil, pokud uzavřel, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno k prokázání, že zahraniční cesty jednatelky daňového subjektu a jejího manžela, který byl zaměstnancem daňového subjektu, měly pracovní charakter. NSS tak potvrdil závěr daňových orgánů, že v případě částek vyplacených oběma manželům jako cestovní náhrady se jednalo o nepeněžitý příjem ze závislé činnosti, z něhož daňovému subjektu vznikla povinnost vypočítat a srazit zálohu na DPFO ze závislé činnosti. K obdobnému závěru dospěl NSS i v případě daňovým subjektem uhrazené dodávky nábytku, který byl částečně dodán do bytů v soukromém vlastnictví jednatelky daňového subjektu a jejího manžela, neboť dle NSS se daňovému subjektu nepodařilo přesvědčivě prokázat, že se nejednalo o nepeněžitý příjem manželů.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO, které neuznaly úrokové náklady z emise tzv. korunových dluhopisů z důvodu zneužití práva. NSS jednoznačně vyslovil, že daňový subjekt sice získal obchodní podíly, ale nenabyl žádné finanční zdroje, neboť emise probíhala v rámci uzavřené skupiny holdingu a s ním spřízněných osob. Toto nové holdingové uspořádání a emise korunových dluhopisů neměla racionálně vysvětlitelný ekonomický smysl a vedla pouze k získání daňové výhody.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který vyloučil úrokové náklady plynoucí z emise tzv. korunových dluhopisů z daňově účinných z důvodu zneužití práva. Dle NSS bylo hlavním cílem předmětných transakcí získání daňového zvýhodnění v rozporu se smyslem ust. § 24 odst. 1 ZDP, když došlo k umělému zadlužení daňového subjektu, neboť mu emise nepřinesla žádný externí kapitál. Dle NSS se jednalo pouze o rotaci týchž finančních prostředků mezi několika společnostmi ovládanými jednou fyzickou osobou. Zároveň NSS odmítl námitku opakované daňové kontroly, neboť při místním šetření správce daně nepřekročil jeho meze, když pouze shromažďoval podkladové informace a důkazní prostředky. Až v rámci daňové kontroly došlo k jejich hodnocení a komplexnímu rozkrytí daňové povinnosti daňového subjektu.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze, který potvrdil neuznání úrokových nákladů z emise tzv. korunových dluhopisů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP na DPPO. Dle NSS byla tato emise ekonomicky opodstatněná, neboť podnikatelský záměr s ní spojený nebyl zjevně iracionální či zjevně neuskutečnitelný. MS se však nepřezkoumatelně zabýval tím, zda emitované dluhopisy daňového subjektu byly skutečně uhrazeny, a to s ohledem na jeho námitku počátečního a konečného stavu účtu. Naopak NSS odmítl v návaznosti na rozšířený senát v téže věci námitku uplynutí prekluzivní lhůty z důvodu chybného doručování daňovému subjektu namísto jeho zástupci. Platební výměry byly dle NSS materiálně doručeny podáním odvolání a v rámci odvolacího řízení udržoval daňový subjekt odvolací orgán v omylu ohledně existence svého zastoupení, čímž se dopustil zneužití práva.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze, který potvrdil závěry správce daně týkající se zneužití práva u tzv. korunových dluhopisů. Důvodem zrušení rozsudku je ovšem jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Ačkoli daňový subjekt v žalobě pouze zopakoval některé námitky uvedené v odvolání, dle NSS to neznamená, že je MS mohl paušálně odmítnout a konstatovat, že nešlo o projednatelné žalobní body.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO, které neuznaly náklady vynaložené na dodávky služeb a zboží dle § 24 odst. 1 ZDP. Důkazní břemeno se dle NSS daňovému subjektu nepodařilo unést ani na základě následně provedených svědeckých výpovědí. Zvolí-li si k prokázání vlastních tvrzení daňový subjekt výpovědi svědků, podstupuje riziko, že si svědci s odstupem času nemusí být schopni události správně vybavit. NSS doplnil, že odvolací orgán neustrnul na konstatování obecnosti svědeckých výpovědí, ale podrobně popsal jejich nedostatky.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně na DPPO, který vyloučil úrokové náklady plynoucí z emise tzv. korunových dluhopisů z nákladů daňově účinných z důvodu zneužití práva. NSS uvedl, že převládajícím účelem emise a úpisu dluhopisů bylo získání daňového zvýhodnění, neboť dluhové financování nevedlo k získání externích zdrojů ani k rozvoji podnikání, resp. k vytvoření protihodnoty. Daný sled transakcí byl značně nepřehledný, komplikovaný a mezi nespojenými osobami by byl časově nereálný, kdy docházelo ke vzájemnému (i opakovanému) postupování pohledávek, někdy i téhož dne, což postrádalo ekonomický smysl.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda v případě částek vyplácených daňovým subjektem, agenturou práce, svým zaměstnancům, deklarovaných jako cestovní náhrady v paušalizované výši, bylo prokázáno, že se jedná o příjmy, které dle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP nejsou předmětem daně. NSS potvrdil, že daňový subjekt byl povinen vést řádnou evidenci podkladů, z nichž vycházela konstrukce paušalizace cestovních náhrad, a v případě důvodných pochybností správci daně následně prokázat nejen konstrukci paušálního modelu, ale i to, že deklarované výše náhrad byly poskytnuty v přímé souvislosti s výkonem pracovních cest. NSS se ztotožnil se závěrem, že správce daně vyjádřením konkrétních pochybností řádně přenesl důkazní břemeno na daňový subjekt, kterému se nepodařilo identifikované rozpory vysvětlit a důvodné pochybnosti správce daně rozptýlit předložením přezkoumatelné evidence, respektive prokázáním, že skutečně došlo k uskutečnění tvrzených pracovních cest.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daňového zvýhodnění na vyživované dítě na DPFO. NSS potvrdil, že v situacích, kdy dítě může být fakticky členem dvou společně hospodařících domácností odděleně žijících rodičů a kdy mezi nimi neexistuje dohoda, kdo bude uplatňovat daňové zvýhodnění, je pro posouzení splnění podmínek nároku na daňové zvýhodnění určující kvantitativní kritérium, tedy se kterým z rodičů dítě objektivně trávilo více času. NSS ve shodě s KS v Praze konstatoval, že splnění podmínek lze vázat na konkrétní kalendářní měsíce, neboť podle § 35c odst. 10 ZDP se daňové zvýhodnění poskytuje ve výši 1/12 za každý kalendářní měsíc. Jelikož však v projednávaném případě daňový subjekt netvrdil a neprokázal konkrétní měsíce, v nichž z hlediska kvantitativního kritéria společně hospodařící domácnosti pečoval o děti ve větším rozsahu než jejich matka, NSS potvrdil, že nároku daňového subjektu nešlo vyhovět.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a současně vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů. NSS potvrdil závěry daňových orgánů, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno v prokázání věcné a časové souvislosti materiálových nákladů na předmětných zakázkách s jejich výnosy, proto nebyly uznány tyto náklady v daných zdaňovacích obdobích jako daňové ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. V případě vytknutého neprovedení opakovaného (čtvrtého) výslechu svědka v odvolacím řízení, který měl prokázat pozastávku faktury z důvodu pozdního dodání krytu na popelnice u jedné ze zakázek, NSS uvedl, že důkazní břemeno bylo řádně přeneseno na daňový subjekt a ten mohl již při třetí svědecké výpovědi (po prvním zrušujícím rozsudku KS v Brně) klást otázky i k tomuto kontrolnímu zjištění, což neučinil.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu proti usnesení KS v Brně, jímž byla pro opožděnost odmítnuta žaloba daňového subjektu ve věci DPFO. NSS konstatoval, že KS postupoval nesprávně, když za datum doručení rozhodnutí OFŘ daňovému subjektu považoval datum dodání do datové schránky jeho zástupce namísto data, kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Provedením správného výpočtu běhu lhůty NSS dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas ve dvouměsíční lhůtě dle § 72 odst. 1 s. ř. s.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek, ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek. Dle NSS kritéria, z nichž správce daně při výběru srovnatelných subjektů vycházel, nepostrádala logiku a reflektovala ekonomickou realitu daňového subjektu. Správce daně se nedopustil excesů, které by vyžadovaly zásah správních soudů. NSS dodal, že se odvolací orgán stran odůvodnění neprovedení navrhovaných výslechů pro jejich nadbytečnost nedopustil pochybení. Účastnický výslech jednatele daňového subjektu nemůže odstranit nedostatky v souvislosti s neprůkazností předloženého účetnictví a evidencí, a výslech svědka v souvislosti s psychickým stavem zástupce daňového subjektu nedisponuje potencí vyvrátit závěry správce daně ve zprávě o daňové kontrole a míjí se s předmětem sporu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na pronájem lešení dle § 24 odst. 1 ZDP z důvodu neprokázání faktického uskutečnění dodávek. Správce daně relevantně zpochybnil přijetí plnění od dodavatele, daňový subjekt pochybnosti správce daně nevyvrátil a neunesl důkazní břemeno. NSS aproboval využití podkladů z trestního řízení správcem daně, jestliže tyto byly získány zákonným způsobem a byly daňovému subjektu řádně zpřístupněny. Závěrem NSS doplnil, že bez dalšího nelze vyloučit použití listiny jako důkazu v daňovém řízení i pokud by trestní soud takový důkaz procesně nepřipustil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na právní služby a služby public relations dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt nebyl schopen tyto služby s paušální měsíční odměnou dostatečně specifikovat a doložit jejich rozsah a vazbu na příjmy. Dle NSS požadavek správce daně na doložení alespoň rámcového obsahu právních služeb, navíc za situace, kdy je daňové řízení neveřejné, nelze považovat za prolomení advokátní mlčenlivosti a slouží výhradně k ověření splnění zákonných podmínek daňové uznatelnosti uplatněného nákladu. NSS doplnil, že advokátní mlčenlivost tíží advokáta, a nikoliv daňový subjekt, přičemž ten mohl advokáta pro účely daňového řízení mlčenlivosti zprostit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na dodání zboží, stavebního materiálu, pronájmu stavebních strojů a dalších stavebních prací dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt neprokázal deklarovaný rozsah těchto plnění ani osobu skutečného dodavatele. NSS taktéž dodal, že ani svědecké výpovědi nepřispěly k objasnění skutkového stavu a odmítnutí návrhu na opakované výslechy některých z nich správce daně dostatečně zdůvodnil.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně, že byly splněny podmínky pro přechod na pomůcky, jelikož daňový subjekt nepředložil průkaznou evidenci zásob, z níž by bylo možné zjistit druh, množství a pohyb nakupovaného (resp. prodávaného) zboží, skutečnou spotřebu zboží a jeho následné promítnutí do tržeb. NSS nepřisvědčil ani námitkám daňového subjektu stran spolehlivosti daně stanovené podle pomůcek, neboť neshledal žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly excesivnímu stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci osvobození příjmu na DPFO dle § 4 odst. 1 zd) ZDP. NSS s odkazem na své předchozí rozsudky sp. zn. 8 Afs 285/2022 a sp. zn. 5 Afs 177/2023 znovu potvrdil, že podle § 4 odst. 1 písm. zd) ZDP není možné od daně osvobodit příjem ve formě úplaty za zřízení služebnosti vzniklé smluvně, nýbrž pouze příjem plynoucí jako náhrada za služebnost vzniklou ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu nebo příjem plynoucí jako náhrada za vyvlastnění. NSS opětovně vyšel z toho, že zákonodárce v předmětném ustanovení stanovil jasně jako rozlišovací kritérium právní důvod vzniku služebnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně zvýšil základ daně o výši neuhrazeného dluhu (závazku) a výši nezrušené rezervy na opravu prodaného hmotného majetku, neboť daňový subjekt provedl tyto úpravy v nesprávných zdaňovacích obdobích. Pokud by hrozilo dvojí zdanění, mohl daňový subjekt podat dodatečné daňové přiznání a provést nápravu. NSS také potvrdil neuznání stabilizační odměny vyplacené zaměstnancům jako daňového nákladu řešeného zdaňovacího období, a to z důvodu toho, že odměna nepředstavovala nárokovou složku mzdy, a proto měla být nákladem až toho zdaňovacího období, ve kterém byla vyplacena a nikoliv toho, ke kterému se vztahovala.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který neuznal jako náklady ovlivňující výsledek hospodaření (podle § 25 odst. 1 písm. w) ZDP) úroky z úvěrů poskytnutých peněžním ústavem, který byl v daném období jediným společníkem daňového subjektu (osobou spojenou). Daňový subjekt zastával názor, že vlastnické právo k obchodnímu podílu peněžní ústav nenabyl a jednalo se pouze o zajišťovací institut. NSS aproboval závěr, že zajišťovacím převodem práva dochází k úplnému převodu vlastnictví obchodního podílu a nabyvatel se stává společníkem společnosti s ručením omezeným s veškerými právy a povinnostmi s tím spojenými. Peněžní ústav a daňový subjekt byli pro účely daně z příjmů spojenými osobami dle § 23 odst. 7 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neuznaného odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO. Dle NSS správce daně správně uvedl, že zajištění klinických studií pro zadavatele, resp. realizace, organizace a řízení jednotlivých fází či celého klinického hodnocení dle pokynů zadavatele, který byl vlastníkem testovaného léčiva, a to na základě přesně stanoveného smluvního zadání, nepředstavuje výzkumně-vývojovou činnost. Daňovému subjektu náležela stabilní odměna, bez ohledu na výsledek klinických studií, přičemž to byl zadavatel (a nikoliv daňový subjekt), u nějž výzkumně-vývojová činnost probíhala.