Daň z příjmů 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda došlo k zachování tříletého časového testu pro osvobození příjmů z prodeje cenných papírů dle § 4 odst. 1 písm. w) ZDP ve znění účinném do 31. 12. 2016 při navýšení základního kapitálu zvýšením jmenovité hodnoty dosavadních akcií s výměnou původních akcií za nové. NSS neshledal žádný důvod pro to, aby se odklonil od předchozích závěrů z rozsudků NSS ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 8 Afs 246/2019, a ze dne 19. 7. 2024, sp. zn. 3 Afs 177/2022. NSS tedy znovu potvrdil, že časový test dle daného ustanovení se přerušuje vždy, není-li u vyměňovaných akcií dodržena celková stejná jmenovitá hodnota, a to i v případě zvýšení jmenovité hodnoty akcií okolkováním.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPPO. NSS posuzoval otázku unesení důkazního břemene v souvislosti s prokázáním daňové účinnosti nedaňových nákladů dle § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP. NSS shrnul, že přímá souvislost ve smyslu daného ustanovení musí být chápána jako dostatečně intenzivní, nezprostředkovaná a logická vazba mezi nákladem a výnosem, která musí být založena na reálné, nikoli pouze účetní nebo smluvní vazbě. Při hodnocení přímé souvislosti je podstatná úvaha, zda by subjekt získal příjem bez vynaložení daňově neuznatelného nákladu. Dle NSS však MS v Praze pochybil, když nezrušil rozhodnutí odvolacího orgánu pro vadu řízení spočívající v neposkytnutí možnosti unesení důkazního břemene bez dostatečného odůvodnění. Dle NSS odvolací orgán řádně neodůvodnil neprovedení daňovým subjektem navrhovaných svědeckých výpovědí a listinných důkazních prostředků.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla především otázka, zda pro účely stanovení výdajů k příjmu z prodeje podílu na obchodním závodu nabytého bezúplatně jako dědictví je nutno považovat za „den nabytí“ ve smyslu § 10 odst. 5 ZDP s ohledem na soukromoprávní úpravu den smrti zůstavitele nebo s ohledem na § 239a DŘ den právní moci rozhodnutí soudu o pozůstalosti. NSS dospěl k závěru, že právní úprava § 239a DŘ se vztahuje výlučně na daňové povinnosti zůstavitele a upravuje pravidla pro jejich výkon do doby rozhodnutí soudu ve věci pozůstalosti. Nejedná se tak o ustanovení, které by mohlo být aplikováno za účelem určení dne nabytí dědictví. Dle NSS tedy den nabytí věci podle § 10 odst. 5 ZDP byl v projednávané věci správně určen podle soukromoprávních ustanovení občanského zákoníku, podle kterých k nabytí dědictví dochází ke dni vzniku dědického práva, tj. ke dni smrti zůstavitele.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů ve věci neuznaného odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO. Dle NSS správce daně správně uvedl, že zajištění klinických studií pro zadavatele, resp. komunikace mezi zadavatelem a klinickými centry, a to na základě přesně stanoveného smluvního zadání, nepředstavuje výzkumně-vývojovou činnost. Daňovému subjektu náležela stabilní odměna, bez ohledu na výsledek klinických studií, přičemž i náklady na jejich provádění hradil zadavatel, přičemž právě u něj výzkumně-vývojová činnost probíhala.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO. NSS potvrdil neuznání odpočtu na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt nesplnil podmínku vedení průkazné oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj dle § 34b odst. 1 písm. c) ZDP. NSS dodal, že náklady musí být v evidenci zachyceny tak, aby odpracované hodiny daného pracovníka byly přiřaditelné ke konkrétnímu projektu VaV a činnosti na něm strávené.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na deklarované služby a zdravotnické prostředky ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP jako daňové, neboť daňový subjekt neprokázal jejich existenci a dodání. NSS doplnil, že tyto závěry jsou plně v souladu s následně vydaným trestním rozsudkem, ze kterého vyplývá, že předmětná plnění byla fiktivní a reálně se neuskutečnila. Argumentace stěžovatele, že trestní rozsudek schválil dohodu o vině a trestu, neproběhlo tedy hlavní líčení před soudem ani dokazování, nemůže zpochybnit skutkové závěry trestního soudu.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu a zrušil současně rozsudek KS v Ústí nad Labem a rozhodnutí OFŘ. NSS s odkazem na svůj předchozí rozsudek v obdobné věci u bratra daňového subjektu dospěl k závěru, že postup správce daně, který zastavil řízení o žádosti o kompenzační bonus dle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ z důvodu nenaplnění definice subjektu kompenzačního bonusu, byl nezákonný. Dle NSS totiž podle speciální úpravy § 15 odst. 2 a 3 zákona č. 519/2021 Sb., o kompenzačním bonusu, došlo k vyměření kompenzačního bonusu ex lege ke dni podání žádosti a jedinou cestou k nápravě nesprávně vyměřeného kompenzačního bonusu bylo doměření daně na základě postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly. NSS však neshledal důvodnou kasační námitku daňového subjektu, že ust. § 5 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu vymezující členy rodiny pro účely daného zákona je diskriminační.

NSS současně rozhodoval o kasačních stížnostech daňového subjektu a daňových orgánů ve věci úrokových příjmů z tzv. korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Kasační stížnosti daňových orgánů NSS vyhověl, neboť dle něj MS v Praze dospěl k nesprávnému závěru, že daň za zdaňovací období roku 2018 byla dodatečně stanovena k přímé úhradě až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Kasační stížnost daňového subjektu NSS zamítl, jelikož nepřisvědčil argumentaci daňového subjektu stran tvrzeného důvodu emise dluhopisů ani námitkám stran neprovedení daňovým subjektem navrženého dokazování. NSS konstatoval, že daňové orgány dostatečně prokázaly, že emise dluhopisů představovala zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu dle § 38w odst. 1 ZDP na DPFO. Předmětem sporu byla zejména otázka, zda skutečné zvýšení majetku daňového subjektu je zákonnou podmínkou vzniku ostatního příjmu ve smyslu § 10 ZDP, za jehož neoznámení byla v posuzovaném případě daňovému subjektu uložena pokuta. NSS na základě gramatického, historického, systematického a teleologického výkladu právní úpravy dospěl k závěru, že příjmem je zásadně každé (proti)plnění, které daňový subjekt obdrží a které se reálně projeví v jeho právní sféře v souvislosti s hmotněprávní daňovou skutečností, a to bez ohledu na to, zda tím dojde ke skutečnému zvýšení jeho majetku v podobě zvýšení majetkové hodnoty.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS nejprve odmítl námitku uplynutí lhůty pro stanovení daně, která byla prolomena ust. § 148 odst. 6 DŘ v návaznosti na pravomocný trestní rozsudek, neboť toto ustanovení stanovuje novou prekluzivní lhůtu nezávisle na lhůtě obecné. Dále NSS potvrdil, že daň byla v návaznosti na trestní rozsudek doměřena správně s odkazem na krácení daně jiným způsobem vymezeným v § 23 odst. 10 ZDP, neboť účelem vynaložených nákladů za reklamu nebyla propagace daňového subjektu, ale vyvedení peněz ze společnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS nejprve odmítl námitku uplynutí lhůty pro stanovení daně, která byla prolomena ust. § 148 odst. 6 DŘ v návaznosti na pravomocný trestní rozsudek, neboť toto ustanovení stanovuje novou prekluzivní lhůtu nezávisle na lhůtě obecné. Dle NSS je toto ustanovení plně aplikovatelné i pro zdaňovací období roku 2011, kdy právnické osoby nemohly být shledány trestně odpovědnými za svá jednání, jelikož podstatné je jednání, které bylo předmětem pravomocného trestního rozsudku, resp. daňového trestného činu, a není tedy podstatná totožnost daňového subjektu a pachatele trestné činnosti. Dále NSS potvrdil, že daň byla v návaznosti na trestní rozsudek doměřena správně s odkazem na krácení daně jiným způsobem vymezeným v § 23 odst. 10 ZDP, neboť účelem vynaložených nákladů za reklamu nebyla propagace daňového subjektu, ale vyvedení peněz ze společnosti.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. Nejprve NSS odmítl námitku uplynutí prekluzivní lhůty, neboť ta běžela v režimu vyměřené daňové ztráty z dřívějšího zdaňovacího období dle § 38r ZDP. Skutečnost, zda tato daňová ztráta byla či nebyla uplatněna jako odčitatelná položka nemá již na rozběhlou prekluzivní lhůtu vliv. Následně NSS souhlasil se správcem daně, že daňový subjekt dostatečně nedoložil charakter stavebních úprav (a to ani dílčích) jednotlivých objektů, aby mohly být posouzeny jako oprava a nikoliv jako technické zhodnocení, které nelze jednorázově uplatnit jako daňový náklad.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Předmětem sporu byla otázka, zda daňové orgány po právu stanovily daňovému subjektu k přímé úhradě srážkovou daň z důvodu zneužití práva při emisi tzv. korunových dluhopisů, která proběhla v souvislosti s vytvářením holdingové struktury. NSS potvrdil závěr daňových orgánů a MS v Praze, že komplexní náhled na celou situaci a zjištěné okolnosti svědčí o tom, že účelem emise korunových dluhopisů bylo získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem zákona, tudíž došlo ke zneužití práva.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO ve věci odpočtu na výzkum a vývoj. Dle NSS správce daně správně neuznal daný odpočet pro nesplnění formálních náležitostí projektu dle § 34c odst. 1 písm. f) ZDP, neboť nebyl dostatečně vymezen jeho způsob kontroly a hodnocení. NSS dodal, že musí být z projektu zřejmé, jakými vnitřními procedurami bude kontrola prováděna, jaký vývojový tým bude hodnotit postupy při řešení projektu, zda bude kontrola prováděna jen na konci anebo i v jiných fázích řešení projektu. Zároveň NSS souhlasil se správcem daně, že výše mzdových nákladů na výzkum a vývoj v rámci oddělené evidence nemůže být dopočítána z celoročních průměrných mzdových nákladů těchto pracovníků, neboť se nejedná o náklady prokazatelně vynaložené na výzkum a vývoj.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda se v případě fakturovaných částek na základě služeb poskytovaných daňovému subjektu jeho společníky jednalo o příjmy za práci společníka společnosti s ručením omezeným dle § 6 odst. 1 písm. b) bod 2. ZDP. NSS poukázal na to, že činnost společníků pro daňový subjekt a činnost daňového subjektu spolu velmi úzce souvisely, doplňovaly se a je zde patrná přímá vazba mezi činností daňového subjektu a jeho společníků. Osobní výkon práce pro daňový subjekt navíc v rozhodném období představoval jediný či významný zdroj příjmů společníků. S ohledem na zjištěné skutečnosti NSS uzavřel, že ekonomický vztah mezi daňovým subjektem a jeho společníky vyvěral z korporačně-právního vztahu a nešlo o vztah dodavatelsko-odběratelské povahy.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí odvolacího orgánu na DPPO ve věci korunových dluhopisů. Vzhledem k tomu, že dva společníci (bratři) vlastnili daňový subjekt i nakupované společnosti, souhlasil NSS s daňovými orgány, že úhrada kupní ceny obchodních podílů kupovaných „sám od sebe“ emisí dluhopisů byla tak zcela zásadní pro závěr o zneužití práva a naplnění objektivní i subjektivní podmínky zneužití práva. Sled všech transakcí neshledal NSS jako ekonomicky racionální. V případě třetího (bratra) společníka odkupované společnosti však část emise dle NSS jasný ekonomický smysl měla, neboť v době emise tento nebyl akcionářem daňového subjektu a jednalo se tak o externí financování.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda se v případě příspěvků na penzijní připojištění či životní pojištění poskytovaných daňovým subjektem výlučně v souvislosti se současným snížením hrubé mzdy zaměstnance jednalo o příjmy osvobozené od daně dle § 6 odst. 9 písm. p) ZDP či nikoliv. NSS s odkazem na svou předchozí judikaturu týkající se osvobození tzv. zaměstnaneckých benefitů dle § 6 odst. 9 písm. d) ZDP dospěl k závěru, že i pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že 6 odst. 9 písm. p) ZDP pracuje pouze s pojmem příjem a nerozlišuje, zda se má jednat o součást mzdy. Dle NSS ZDP nestanoví jako podmínku, že osvobozené příjmy zaměstnance nesmějí být poskytovány jako mzda či jinak v návaznosti na odvedenou práci. NSS proto uzavřel, že nebylo možné přisvědčit daňovým orgánům, že daňový subjekt jednal v rozporu se zákonem, pokud považoval příspěvky na penzijní připojištění či na životní pojištění za osvobozené.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO ve věci odpočtu na výzkum a vývoj. Dle NSS správce daně správně neuznal odpočet z důvodu nesplnění formálních náležitostí písemného projektu, konkrétně neurčitosti cílů dle § 34c odst. 1 písm. c) ZDP. NSS také souhlasil s neprovedením výslechu svědků, neboť odvolací orgán od nesplnění podmínky prospektivnosti projektu ustoupil a nosným důvodem zůstalo nevymezení konkrétních cílů projektu. Závěrem NSS dodal, že pro posouzení dostatečnosti a určitosti cílů jsou správci daně zcela kompetentní i bez přizvání znalce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů, které stanovily DPPO podle pomůcek. NSS vyslovil, že pokud nevěrohodné a neprůkazné doklady za pořízení zboží zahraničních dodavatelů tvořily více než 90 % z celkových nákladů, nelze tvrdit, že rozsah neprokázaných obchodů tvoří pouze jednotky procent. S ohledem na takto vysoký podíl nedoložených nákladů, kdy výzvy správce daně byly formulovány zcela srozumitelně, byl jím zvolený přechod na stanovení daně podle pomůcek v souladu se zákonem.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO a vrátil věc KS v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Dle NSS daňové orgány i KS nevyhodnotili veškeré podklady ve všech souvislostech, aby mohli přijmout závěr o neprokázání realizace faktické kontroly a hodnocení projektu. Zároveň nemůže dle NSS obstát názor KS, který se nezabýval pro nadbytečnost žalobní námitkou směřující do oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj, jejíž nedostatečné a neprůkazné vedení daňové orgány taktéž rozporovaly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS s odkazem na své předchozí rozsudky ve skutkově totožné věci u téhož daňového subjektu uvedl, že veškeré jednání daňového subjektu související s emisí korunových dluhopisů a jejich následným úpisem jediného akcionáře daňového subjektu směřovalo ke zjednání dvojí neoprávněné daňové výhody, přičemž jednou z těchto výhod bylo zajistit akcionáři nezdaněný příjem ve formě vyplacených úroků z dluhopisů. Důsledkem zneužití práva dle NSS bylo, že daňovému subjektu nebylo možné přiznat daňovou výhodu v podobě nezdaněného příjmu plynoucího z vydaných korunových dluhopisů, a to využitím zaokrouhlení srážkové daně dle § 36 odst. 3 ZDP, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Proto byl dle NSS zjištěný rozdíl na dani doměřen daňovému subjektu, který byl v postavení plátce daně a kterého stíhala povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně vyloučil náklady z daňově účinných za subdodávky služeb, neboť daňový subjekt neprokázal provedení těchto fakturovaných prací. Jednotliví dodavatelé se správcem daně nekomunikovali a svědecké výpovědi taktéž realizaci služeb neprokázaly. NSS dodal, že daňový subjekt měl dostatečný prostor nové důkazní prostředky předkládat v rámci daňové kontroly i odvolacího řízení a proces dokazování nelze dohánět až v rámci řízení před soudem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal daňovému subjektu položku snižující výsledek hospodaření vykázanou jako snížení hodnoty zásob vlastní výroby v důsledku změny účetní metody dle § 23 odst. 3 písm. b) bod 6 ZDP. Daňový subjekt totiž nedoložil, že ke změně účetní metody skutečně došlo, resp. jakou konkrétní účetní metodu (kalkulační vzorec) původně používal. NSS doplnil, že původní i nová metoda musí být z hlediska účetních předpisů metodami přípustnými, přičemž od účetní metody je nutné odlišit opravy chyby či změny v účetních odhadech.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu. NSS dospěl k závěru, že postup správce daně, který zastavil řízení o žádosti o kompenzační bonus dle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ z důvodu nenaplnění definice subjektu kompenzačního bonusu, byl nezákonný. Dle NSS totiž podle speciální úpravy § 15 odst. 2 a 3 zákona č. 519/2021 Sb., o kompenzačním bonusu, došlo k vyměření kompenzačního bonusu ex lege ke dni podání žádosti a jedinou cestou k nápravě nesprávně vyměřeného kompenzačního bonusu bylo doměření daně na základě postupu k odstranění pochybností či daňové kontroly. NSS však neshledal důvodnou kasační námitku daňového subjektu, že ust. § 5 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu vymezující členy rodiny pro účely daného zákona je diskriminační.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO. Nejprve NSS odmítl námitku uplynutí prekluzivní lhůty, když vyslovil, že zahájení daňové kontroly dle § 148 odst. 3 DŘ u přerušuje její běh a ta začíná běžet znovu. Nic na tom nemění skutečnost, že základní lhůta pro stanovení daně je stanovena dle § 148 odst. 1 DŘ a speciálního ustanovení § 38r ZDP zohledňující existenci daňové ztráty. Zároveň NSS souhlasil s vyloučením nákladů za reklamu, neboť daňový subjekt z velké části neprokázal její faktickou realizaci. Vzhledem k tomu, že bylo sjednáno poskytnutí reklamy jako celek a z informací sdělených daňovým subjektem nebylo možné určit cenu části tohoto prokázaného plnění, nebylo povinností správce daně část této ceny aktivně zjišťovat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda stavební úpravy nemovité věci provedené daňovým subjektem za účelem provozování sauny a vířivých van byly pro účely DPFO technickým zhodnocením, které bylo možné daňově odpisovat v kontrolovaném zdaňovacím období roku 2014. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně a KS v Ostravě, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno k prokázání, že dotčená nemovitá věc byla uvedena do stavu způsobilého obvyklému užívání ve smyslu § 26 odst. 10 ZDP, kterým se v posuzovaném případě rozumělo to, že změna v účelu užívání nemovité věci proběhla v souladu s předpisy stavebního práva. Nebylo tak prokázáno, že se technické zhodnocení stalo hmotným majetkem, který by bylo možné odpisovat. Stejně tak dle NSS obstojí závěr, že daňový subjekt neprokázal, že odpis technického zhodnocení mohl uplatnit právě v kontrolovaném zdaňovacím období 2014, neboť neprokázal, kdy konkrétně došlo ke stavebním úpravám nemovité věci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a odvolacího orgánu, který na DPPO v návaznosti na pravomocné trestní rozsudky neuznal náklady na reklamu z důvodu krácení daně jiným způsobem dle § 23 odst. 10 ZDP. Dle NSS byl trestními rozsudky za daňový trestný čin odsouzen přímo daňový subjekt, a proto se uplatní § 99 odst. 2 DŘ, tj. i vázanost orgánů finanční správy trestními rozsudky. Pokud byly v trestním řízení zkoumány totožné skutečnosti jako v daňovém řízení a byl přijat závěr o trestném činu krácení daně, daňové řízení nemohlo být ukončeno uznáním takovýchto nákladů jako daňově účinných.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci neprominutí pokuty za neoznámení osvobozeného příjmu. NSS potvrdil, že neznalost právní úpravy nelze považovat za ospravedlnitelný důvod nesplnění oznamovací povinnosti, jehož existence je nutnou podmínkou případného prominutí. Stejně tak neshledal, že by pokuta v tomto případě dosahovala nepřiměřené výše, k čemuž nelze vycházet jen z výše pravidelného měsíčního příjmu daňového subjektu ze zaměstnání, když nebylo doloženo, že pokutu není možné uhradit právě z osvobozeného příjmu či jiného majetku daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů ve věci DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění podmínky prospektivnosti, neboť daňový subjekt zahájil práce před formálním schválení písemných projektů. Správce daně není dle NSS povinen prokázat, že daňový subjekt zahájil výzkumnou či vývojovou činnost před formálním schválením projektu, naopak mu postačí prokázat důvodné pochybnosti o tom, zda daňový subjekt zahájil tuto činnost až po schválení projektu. To se v daném případě z popsaných skutečností správci daně jednoznačně prokázat podařilo a nebylo k tomu potřeba zvláštních odborných znalostí, resp. ustanovení znalce, jak požadoval daňový subjekt.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně vyloučil náklady na reklamní a poradenská plnění z daňově účinných, neboť daňový subjekt nebyl schopen prokázat, že je obdržel od deklarovaných dodavatelů v tvrzeném obsahu a rozsahu. K reklamním plněním NSS dodal, že je třeba prokázat nejen existenci reklamní prezentace (polepů, bannerů, nášivek), ale i to, že byla v podstatných parametrech sjednaného rozsahu a formy reklama skutečně realizována.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů ve věci DPFO a zrušil rozsudek KS v Ostravě – pobočky v Olomouci. Předmětem sporu byla otázka, zda příjmy z dobrovolné prostituce podléhají DPFO dle ZDP. NSS poukázal na to, že ZDP ukládá fyzickým osobám zdanit všechny příjmy, které představují reálné navýšení majetku poplatníka, s výjimkou těch, které nejsou předmětem daně, a s výjimkou těch, které jsou od daně osvobozeny. Dle NSS ZDP příjmy z prostituce nevylučuje z předmětu zdanění, ani je neosvobozuje, jelikož nejsou explicitně uvedeny ve výčtu příjmů, které nejsou předmětem daně, ani ve výčtu příjmů, které jsou od daně osvobozeny. NSS dále uvedl, že možnosti zdanění příjmů z prostituce nebrání obsah Newyorské úmluvy o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob, neboť tato zdanění příjmů z prostituce výslovně nezakazuje a takový zákaz z ní nelze dovodit ani výkladem. Stejně tak dle NSS možnosti zdanění příjmů z prostituce nebrání ani další KS akcentované skutečnosti, protože neobstojí přirovnání výkonu dobrovolné prostituce k trestné činnosti ani argument ohledně neplatnosti soukromoprávního jednání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost postupu správce daně při stanovení DPPO dle pomůcek na základě srovnatelných subjektů pomocí ukazatele EBITDA. Daňový subjekt totiž prokazatelně nevedl evidenci nakoupených zásob a zásob vlastní výroby, resp. nepředložil ani žádný jiný důkazní prostředek, který by tuto evidenci nahradil, stejně tak neprovedl inventarizaci zásob. NSS doplnil, že vzhledem k povaze vad, kterým účetnictví trpělo, nebylo nutné provádět navrhovaný výslech svědka či výslech znalce, neboť správce daně i odvolací orgán nadaní odborným aparátem posoudili účetnictví daňového subjektu zákonným způsobem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci odpočtu na výzkum a vývoj a potvrdil závěry správce daně o jeho neuznání z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu. Konkrétně se jednalo o nesplnění požadavku dle § 34c odst. 1 písm. f) ZDP, kdy daňový subjekt vymezil způsob kontroly a hodnocení projektu pouze obecně. Pokud totiž nejsou dle NSS předem stanovena kritéria hodnocení, nelze konstatovat, že by docházelo ke kontrole způsobem předem stanoveným v projektech.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil postup správce daně při doměření minimální dílčí daně z technických her za celé zdaňovací období 4. čtvrtletí 2019, nikoli jen za jeho část. Dále NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil část rozsudku KS v Brně ve věci zdaňovacího období 3. čtvrtletí 2019. V tomto rozsahu vrátil věc KS k dalšímu řízení, když se neztotožnil se závěrem KS, že se správce daně při stanovení daně podle pomůcek nedostatečně vypořádal s evidencemi daňového subjektu. Dle NSS byla nemožnost přihlédnout k evidencím daňového subjektu správcem daně řádně odůvodněna.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda s ohledem na závěry rozšířeného senátu NSS vyplývající z usnesení ze dne 13.2.2024, čj. 8 Afs 296/2020-133, měly být v případě daňového subjektu zohledněny tzv. esenciální výdaje na hrubou stavbu ve vztahu k příjmům z prodeje nemovité věci. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Ostravě, že daňový subjekt neprokázal vynaložení konkrétních výdajů, v konkrétním rozsahu a vůči konkrétním dodavatelům. Ani předložený znalecký posudek a výpověď otce daňového subjektu nebyly způsobilými důkazními prostředky k prokázání konkrétního, byť minimálního, výdaje, v určitém rozsahu a vůči určitému dodavateli. S ohledem na nekonkrétnost žalobních námitek nebyla shledána důvodnou ani námitka daňového subjektu, že daň měla být stanovena pomůckami a v rámci tohoto postupu měly být zohledněny esenciální výdaje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal naplnění podmínek pro osvobození příjmů z prodeje nemovité věci G31dle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. NSS ve shodě s MS v Praze a daňovými orgány konstatoval, že daňový subjekt neprokázal, že měl v předmětné nemovité věci bydliště bezprostředně před jejím prodejem. NSS se ztotožnil s hodnocením daňových orgánů stran nevěrohodnosti výpovědí svědků spřízněných s daňovým subjektem, jelikož tvrzení svědků o tom, že daňový subjekt v předmětné nemovité věci bydlel, byla v rozporu se zjištěním daňových orgánů o roční spotřebě elektrické energie v dané nemovité věci ve srovnání s průměrnou roční spotřebou pro obdobnou nemovitou věc a v ní umístěné spotřebiče.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci daňově neuznaných úroků z emitovaných korunových dluhopisů z důvodu zneužití práva. NSS uvedl, že ačkoli bylo cílem refinancování úvěru, daňový subjekt žádné nové finanční prostředky nezískal a nenaplnil tak primární smysl emise v zajištění externího zdroje financování. Došlo pouze k faktickému „protočení“ finančních prostředků bankovními účty subjektů zúčastněných na transakcích, kdy jediným přínosem bylo daňové zvýhodnění daňového subjektu a jediného upisovatele dluhopisů. Dle NSS tak správce daně unesl důkazní břemeno stran prokázání objektivního i subjektivního prvku zneužití práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc KS v Brně. V oblasti úroků z úvěru na DPPO totiž KS nedostatečně vyhodnotil, zda se jednalo o řádně uplatněný žalobní bod či nikoliv, proto je jeho rozsudek v této části nepřezkoumatelný. V části týkající se neuznaných úrokových nákladů z emitovaných korunových dluhopisů NSS potvrdil jeho závěry, že daňové orgány správně konstatovaly závěr o zneužití práva, tj. prokázaly jeho objektivní i subjektivní prvek. Daňový subjekt nezískal nové externí zdroje financování, když došlo pouze k faktickému „protočení“ finančních prostředků bankovními účty subjektů zúčastněných na transakcích, kdy jediným přínosem bylo daňové zvýhodnění daňového subjektu a jediného upisovatele dluhopisů.

NSS v dané věci rozhodoval již opakovaně, přičemž definitivně zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry MS v Praze, který správně zohlednil procesní chybu správce daně při zahájení daňové kontroly a zrušil předepsané penále. Zároveň NSS stejně jako MS v Praze potvrdil kontrolní nález správce daně ve věci neuznání nákladů na podnájem nebytových prostor, obalový materiál a přepravní služby dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt neprokázal jejich faktické uskutečnění. NSS též jednoznačně odmítl námitku, že správce daně upřednostnil informace získané od PČR namísto provedení vlastního dokazování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS uvedl, že z § 22 odst. 1 písm. h) ZDP jednoznačně vyplývá, že příjmy daňových nerezidentů z převodu podílů v obchodních korporacích, které mají sídlo na území Česka, podléhají zdanění v Česku. Mezinárodní smlouva o zamezení dvojímu zdanění mezi Českem a Kyperskou republikou přitom tomuto zdanění nebrání, pokud, jako v tomto případě, jde o příjem z převodu podílu na společnosti, jejíž hodnota plyne z více než 50 procent z nemovitého majetku umístěného v Česku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu dle zákona č. 95/2021 Sb. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt tvořil společně hospodařící domácnost s matkou partnera daňového subjektu a zda tak na daňový subjekt jakožto spolupracující osobu mohly být dle § 13 odst. 1 písm. b) ZDP rozdělovány příjmy, na základě kterých mělo u daňového subjektu dojít ke splnění podmínky převažujících příjmů z významně dotčené činnosti dle § 6 odst. 2 zákona o kompenzačním bonusu. NSS potvrdil závěr daňových orgánů a KS v Ostravě – pobočky v Olomouci, že daňový subjekt důkazní břemeno k prokázání tvrzené existence společně hospodařící domácnosti neunesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů ve věci DPPO. Dle NSS daňový subjekt neprokázal přímou souvislost nedaňových nákladů (např. za občerstvení, stravné nad limit, propagační předměty) se zdanitelnými výnosy, aby mohly být daňově akceptovány dle § 24 odst. 2 písm. zc) ZDP. Nestačí tedy, aby výdaj byl součástí obecné podnikatelské činnosti poplatníka, ale je třeba, aby byla prokázána kauzální vazba mezi výdajem a konkrétním příjmem, a to nejen v rovině formální, ale i materiální. NSS proto dodal, že podmínka přímé souvislosti není automaticky splněna promítnutím nákladů do kalkulace ceny podle smlouvy.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí odvolacího orgánu na DPPO. Předmětem sporu se stala reklamní plnění na basketbalových zápasech 1. ligy mužů, kdy daňové orgány požadovaly prokázat, že k plnění skutečně došlo v deklarovaném rozsahu a uhrazených částkách. Ačkoli nebyla prokázána každá jednotlivá část reklamní služby (propagace loga), dle NSS došlo k prokázání podstatných parametrů sjednaného rozsahu, resp. reprezentativní vzorek považoval v kontextu specifických skutkových okolností dané kauzy v souladu se smlouvami o reklamě za dostačující.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS dospěl k závěru, že rozsudek MS v Praze je nepřezkoumatelný, jelikož se v něm soud nevyjádřil k předmětu daňového řízení, kterého se týkala rozhodnutí daňových orgánů, tedy k DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS poukázal na to, že MS v Praze sice vycházel ze svého rozsudku, v němž se zabýval u téhož daňového subjektu možností uplatnit vyplacené úroky z korunových dluhopisů jako náklady podle § 24 ZDP na DPPO, avšak v takovém případě měl závěry z uvedeného rozsudku přizpůsobit okolnostem projednávané věci, resp. měl vysvětlit, jak jsou jím převzaté závěry na projednávanou věc aplikovatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňové subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů ve věci DPPO. Dle NSS správce daně správně aplikoval institut zneužití práva ve věci zaplacení smluvní pokuty dle § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP, která vzešla ze smluv o úvěrových linkách s dceřinými společnostmi. Dle NSS došlo k naplnění objektivních i subjektivních prvků zneužití práva, přičemž daňová výhoda spočívá právě v umělém navýšení daňových nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda daňový subjekt v případě finančních prostředků vložených na svůj bankovní účet prokázal své tvrzení, že dané finanční prostředky nebyly v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví jeho syna. NSS se ztotožnil se závěrem daňových orgánů a KS v Plzni, že daňový subjekt své tvrzení o odlišném vlastníkovi finančních prostředků neprokázal. NSS tak souhlasil s právním názorem krajského soudu, podle něhož daňový subjekt neunesl důkazní břemeno týkající se vyvrácení pochybností správce daně o správnosti, úplnosti a pravdivosti jeho daňových tvrzení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci nezákonného zásahu v podobě zahájení a vedení daňové kontroly na DPFO, který měl spočívat v údajné vadě doručení oznámení o zahájení do nesprávného typu datové schránky. NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že měl správce daně s jistotou rozpoznat, že šetřené příjmy pocházejí pouze ze závislé činnosti a měl tak písemnosti doručovat do datové schránky typu FO. Šetřené příjmy byly připisovány na účet daňového subjektu nahodile a v rozdílné výši, což není typické pro závislou činnost. O možné povědomosti správce daně o původu příjmů nijak nevypovídá ani užití identifikátoru DIČ, namísto IČ, v písemnostech ve věci daňové kontroly a relevantní nemohl být ani argument, že daňový subjekt obvykle komunikuje prostřednictvím datové schránky typu FO a svou další schránku FO-podnikající nekontroluje. Má-li daňový subjekt zpřístupněnou datovou schránkou, je v jeho zájmu zajistit i její vybírání.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek v případě daňového subjektu, který se zabýval nákupem a prodejem ojetých vozidel. Předmětem sporu byla otázka, zda byla splněna druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, tj. nemožnost stanovení daně dokazováním, za situace, kdy správce daně zpochybnil podstatnou část daňovým subjektem uplatněných výdajů na zakoupení vozidel. Dle NSS nebylo možné stanovit daň dokazováním na základě případného znaleckého posudku určujícího cenu obvyklou reprezentativního vzorku daňovým subjektem nakoupených vozidel. V rámci dokazování je nutné znát cenu, za kterou byla vozidla skutečně nakoupena. NSS tak dospěl k závěru, že daň dokazováním stanovit nebylo možné, neboť údaje vyplývající z kupních smluv byly v podstatné části relevantním způsobem zpochybněny a daňový subjekt nepředložil důkazní prostředky, které by prokazovaly skutečnou cenu, za kterou vozidla zakoupil.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPFO. Předmětem sporu byla otázka, zda daňové orgány prokázaly naplnění podmínek pro aplikaci institutu zákazu zneužití práva v případě uplatnění nezdanitelné části základu daně dle § 15 odst. 1 ZDP na základě darů sportovnímu klubu, jehož byl daňový subjekt členem a jehož akcí se účastnil. NSS se ztotožnil se závěrem MS v Praze, že závěr o zneužití práva byl nedostatečně odůvodněný, jelikož daňové orgány se dostatečně nevypořádaly se svědeckou výpovědí předsedy klubu z hlediska její důležitosti a věrohodnosti v konfrontaci s jinými zajištěnými podklady. Dle NSS byl tudíž závěr o zneužití práva předčasný.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal tento odpočet od základu daně, neboť daňový subjekt dostatečně nedoložil proces realizace výzkumu a vývoje, když předložená výkresová dokumentace byla nekompletní, nebyly předloženy konkrétní hodnocení výsledků, testů a zkoušek této činnosti. NSS proto uzavřel, že daňový subjekt nedostál věcným požadavkům kladeným na projekty výzkumu a vývoje, tj. prokázání ocenitelného prvku novosti a vyjasnění technické nejistoty.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně neuznal náklady na programátorské práce dle § 24 odst. 1 ZDP, neboť daňový subjekt neprokázal obsah a rozsah těchto prací. Zároveň nerozptýlil pochybnosti ani o osobě dodavatele, neboť deklarovaný dodavatel neměl programování či vytváření softwaru ve své obchodní činnosti. Závěrem NSS doplnil, že ani svědecké výpovědi nepřispěly k prokázání těchto sporných služeb.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a vrátil věc MS v Praze ve věci DPPO týkající se odpočtu na výzkum a vývoj. NSS shledal rozsudek MS v Praze nepřezkoumatelným, neboť ten se dostatečně nevypořádal s argumentací daňového subjektu zpochybňující znalecké posudky a dále vyslovil vnitřně rozporné závěry v případě námitky týkající se neustanovení znalce u některých projektů. NSS také shledal pochybení ve skutečnosti, že odvolací orgán doplnit nový způsob právního hodnocení zjištěného skutkového stavu nad rámec důvodu pro odepření odpočtu konstatovaného již správcem daně, s kterým však neseznámil daňový subjekt postupem dle § 115 odst. 2 DŘ. MS v Praze tak dle NSS měl posoudit, zda tato vada měla vliv na zákonnost posuzovaného rozhodnutí.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla mimo jiné otázka, zda daňový subjekt v případě zaměstnaneckých benefitů prokázal naplnění podmínek pro osvobození od daně dle § 6 odst. 9 písm. d) ZDP, konkrétně zda tyto byly poskytovány ve formě nepeněžitého plnění. NSS přisvědčil argumentaci daňových orgánů, že KS v Brně dospěl ve svém rozsudku k nesprávnému závěru, že daňové řízení bylo v části týkající se tvrzeného způsobu poskytování benefitů prostřednictvím pověřeného zaměstnance ukončeno předčasně. Dle NSS daňové orgány nepostupovaly při výslechu pověřeného zaměstnance ani při jeho hodnocení v rozporu se zákonem a nebyl dán důvod, aby samy vyvinuly další aktivitu ke zjišťování skutkového stavu věci. NSS však kasační stížnost zamítl, neboť obstál druhý z důvodů pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí týkající se nezákonnosti navýšení odměny jednatelky daňového subjektu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci daňové uznatelnosti úroků z emitovaných korunových dluhopisů. Odvolací orgán dle NSS dospěl ke správnému závěru, že veškeré úroky uplatněné daňovým subjektem na ř. 112 daňového přiznání za zdaňovací období roku 2014 věcně a časově nesouvisí s tímto obdobím, neboť se nestávají daňově účinnými až jejich zaplacením (jednalo se o zaplacené úroky z dluhopisů, které byly účetním nákladem roku 2013). NSS s odkazem na rozšířený senát (usnesení ze dne 16. 4. 2025, č. j. 1 Afs 208/2023-57) potvrdil závěry odvolacího orgánu, že na úroky z dluhopisů nebylo možné aplikovat ust. § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP, neboť podle závěrů rozšířeného senátu slovní spojení „úroky z půjček a úroky z úvěrů“ použité v § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP (ve znění účinném do 31. 12. 2013) neodpovídá legislativní zkratce „úvěry a půjčky“ zakotvené v § 19 odst. 1 písm. zk) ZDP (obdobně ve znění účinném od 1. 1. 2014). NSS rovněž v reakci na stěžovatelkou zmiňované metodické materiály finanční správy neshledal, že by jí svědčilo legitimní očekávání, že orgány finanční správy budou § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP na úroky z dluhopisů aplikovat. Podle NSS nelze jednoznačně dovodit, že by taková praxe v době posuzovaného zdaňovacího období skutečně existovala. V případě rozhodnutí 2 Afs 10/2011-116, z nějž by tento právní názor mohl implicitně vyplývat, se podle NSS jednalo o toliko ojedinělý judikatorní názor (navíc v tomto rozhodnutí nijak podrobněji odůvodněný).
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Daňové orgány dle NSS správně neuznaly dodatečné snížení výnosů. Výnosy bývalá zaměstnankyně daňového subjektu fiktivně nadhodnotila zápisem kurzových zisků, které nikdy nevznikly. Tuto korekci však daňový subjekt provedl již v řádných daňových přiznáních formou nákladů jako manko v pokladní hotovosti. Argument daňového subjektu, že policejní orgán překvalifikoval trestný čin této zaměstnankyně ze zpronevěry na porušení povinnosti při správě cizího majetku, se tak míjel dle NSS s podstatou věci.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se nároku na slevu na DPPO z titulu investiční pobídky, konkrétně zda porušení podmínek pro čerpání této slevy (realizace fúzí) je třeba posuzovat za celé období možného čerpání slevy. NSS v dané věci rozhodoval již opakovaně, proto odkázal na svá dřívější rozhodnutí, kde ustálil výklad pojmu období a uvedl, že rozhodným obdobím pro čerpání slevy je vždy právě jedno období sestávající z pěti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období, a to jak pro možnost uplatnění slevy na dani, tak pro nutnost dodržení podmínek ZDP. Nedodržení zákonných podmínek po dobu pěti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období způsobilo v případě daňového subjektu naprostou ztrátu nároku na slevu na dani. Zároveň NSS opakovaně odmítl námitky směřující do oblasti uplynutí prekluzivní lhůty, legitimního očekávání předchůdce daňového subjektu či absence seznámení odvolacího orgánu dle § 115 odst. 2 DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS daňové orgány správně neuznaly náklady na reklamní plnění na sportovních a kulturních akcích, část z důvodu neprokázání faktického uskutečnění a část z důvodu úpravy ceny obvyklé, kde také správně při jejím stanovení zohlednily zprostředkovatelskou marži. NSS dodal, že se odvolací orgán stran hodnocení důkazů (fotografie, znalecké posudky), resp. odůvodnění jejich neprovedení (dvě desítky svědků), nedopustil pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO a zrušil rozsudek MS v Praze i rozhodnutí odvolacího orgánu. Předmětem sporu se stal daňově účinný odpis pohledávky dle § 24 odst. 2 písm. y) ZDP, přičemž k úhradě této pohledávky použil daňový subjekt jinou, neexistující pohledávku. Ta nevznikla z důvodu neplatnosti dohody o zrušení smlouvy o příplatku do společnosti ve vazbě na § 178 odst. 2 obchodního zákoníku. Dle NSS ovšem odvolací orgán dostatečně nevysvětlil následky spojené s porušením tohoto ustanovení obchodního zákoníku, resp. proč se nejednalo pouze o její relativní neplatnost, jak namítal daňový subjekt.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci neuznání nákladů z tzv. korunových dluhopisů z důvodu zneužití práva. V daném případě NSS potvrdil závěry správce daně, že jednotlivé kroky učiněné daňovým subjektem a dalšími zainteresovanými osobami vedly k umělému vykonstruování přesně takové situace, aby byly z formálního hlediska splněny podmínky pro uplatnění úroků z dluhopisů jakožto daňově uznatelných výdajů. Z materiálního hlediska však došlo ze strany daňového subjektu ke zneužití § 24 odst. 1 ZDP za účelem získání nelegitimní daňové výhody, což potvrzuje zejména absence jakýchkoliv finančních toků a ekonomického přínosu transakce pro samotný daňový subjekt.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS s odkazem na své předchozí rozsudky ve skutkově totožné věci u téhož daňového subjektu uvedl, že veškeré jednání daňového subjektu související s emisí korunových dluhopisů a jejich následným úpisem jediného akcionáře daňového subjektu směřovalo ke zjednání dvojí neoprávněné daňové výhody, přičemž jednou z těchto výhod bylo zajistit akcionáři nezdaněný příjem ve formě vyplacených úroků z dluhopisů. Tuto výhodu tak bylo nutné odebrat. Jelikož daňový subjekt byl v postavení plátce daně, stíhala ho povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze, který potvrdil závěry daňových orgánů o neuznání nákladů plynoucích z tzv. korunových dluhopisů dle § 24 odst. 1 ZDP. Dle NSS je rozsudek MS nepřezkoumatelný, neboť MS pominul žalobní námitky směřující do nedostatečného vypořádání důkazních prostředků a návrhů ze strany odvolacího orgánu. MS tak opětovně posoudí, zda dokazování ohledně existence závazků vůči dalším společnostem bylo zatíženo vadou a jak se případně projevila na celkovém závěru odvolacího orgánu o neuznání předmětných nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, která vyplývala z nabytí podílu na obchodním závodu bezúplatně jako dědictví. Spor byl v otázce, zda „den nabytí“ podle § 10 odst. 5 ZDP v smyslu stanovení výdajů k příjmům z prodeje podílu je den smrti zůstavitele s ohledem na soukromoprávní úpravu, nebo den právní moci rozhodnutí soudu o pozůstalosti podle § 239a DŘ. NSS konstatoval, že § 239a DŘ se vztahuje pouze na daňové povinnosti zůstavitele, jež přecházejí na dědice, a ne na určení dne nabytí dědictví. Den nabytí věci byl proto správně určen podle občanského zákoníku, tedy dnem smrti zůstavitele. NSS také řešil námitku ohledně ocenění obchodního závodu podle zákona o oceňování majetku, protože cena sjednaná za podíl byla vyšší než cena zjištěná zákonem. Podle § 10 odst. 5 ZDP je pro stanovení daňově uznatelného výdaje rozhodující den nabytí obchodního závodu, nikoli den jeho prodeje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry daňových orgánů. V dané věci NSS rozhodoval již opakovaně. Dle NSS nebylo možné ze strany daňového subjektu dodatečně měnit výši ztratného (manka) do normy stanovenou jako 0,15 % z obratu a navyšovat tak daňově účinné náklady. Správce daně tak správně náklady vykázané nad normu neuznal. NSS dále odmítl námitku pochybení správce daně, když automaticky v základu daně nezohlednil tzv. nerealizované kurzové rozdíly, neboť daňový subjekt nekonkretizoval s nimi spojené transakce a pouze odkázal na neoznačené doklady v několika pořadačích.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO vybírané srážkou. Předmětem sporu byla výše sazby srážkové daně z licenčních poplatků hrazených za práva k distribuci a reprodukci programů na území ČR. Aby bylo možné dle NSS uvažovat o snížené sazbě daně podle smluv o zamezení dvojího zdanění, muselo by být v řízení prokázáno, že distributoři označení daňovým subjektem byli skutečnými vlastníky licenčních poplatků, tj. platby přijímali pro vlastní prospěch a nikoliv jako zprostředkovatelé. NSS potvrdil, že na základě zjištěných skutečností tito distributoři skutečnými vlastníky příjmů z licenčních poplatků nebyli.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. NSS potvrdil závěry správce daně, že daňový subjekt neprokázal vynaložení nákladů na poskytnutí zboží, materiálu a služeb od několika dodavatelů dle § 24 odst. 1 ZDP, když nerozptýlil pochybnosti o fakticitě předmětných plnění, případně zda byla poskytnuta v deklarovaném rozsahu a deklarovaným dodavatelem. Dle NSS správce daně dostatečně vypořádal veškeré svědecké výpovědi či zdůvodnil jejich neprovedení. Stejně tak NSS odmítnul další kasační námitky směřující do oblasti nezohlednění esenciálních nákladů, nedostatečné lhůty pro vyjádření na seznámení odvolacího orgánu či převzetí části trestního spisu.
 

NSS vyhověl kasační námitce daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Brně pro částečnou nepřezkoumatelnost. Z tohoto důvodu NSS vrátil věc KS již podruhé, tentokrát uvedl, že stále zůstaly nevypořádány námitky ve vztahu k oprávněnosti tvorby dohadných položek k právním službám a narovnání vlastnických vztahů. Dle NSS nebyly tyto námitky natolik obecné, aby je mohl KS úplně ignorovat. Ve vztahu ke správním poplatkům NSS souhlasil se správcem daně, že nedává smysl o nich účtovat jako o dohadných položkách, pokud daňový subjekt znal v předmětném roce 2015 jejich přesnou výši, kterou navíc účtoval na nákladový účet 538 100.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Ostravě týkající se stanovení cen obvyklých u reklamních plnění. NSS uvedl, že plnění v dalších článcích obchodního řetězce je třeba při stanovení referenční ceny zohlednit pouze v případě, kdy daňový subjekt prokáže určitou přidanou hodnotu k prvotnímu plnění v obchodním řetězci. Tu může dle NSS představovat i samotné zprostředkování. Pokud ovšem nedojde k vyvrácení závěru daňových orgánů o absenci přidané hodnoty dodavatele v posuzovaném obchodním řetězci, nelze požadovat zahrnutí jeho provize do stanovení referenční ceny.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Ostravě týkající se stanovení DPPO dle pomůcek. Dle NSS měl KS ověřit, že výpočet obchodní přirážky provedený daňovými orgány, které vyšly z nezpochybněných podkladů přímo daňového subjektu, neobstojí, a nikoliv je zavázat k detailnějšímu vypořádání tabulky srovnatelných podniků. Ohledně materiálních ztrát daňové orgány přednesly konkrétní argumentaci, proč zohlednily pouze přirozené úbytky surovin a nikoliv další ztráty. KS v Ostravě ovšem dle NSS nepřihlédl ke konkrétní skutkové situaci a vyšel pouze z odkazu na jediný odborný článek popisující ztráty cca 4-10 %. NSS uložil v dalším řízení KS, aby se řádně vyrovnal s otázkou přiměřenosti stanovení obchodní přirážky a stavením přirozených úbytků surovin.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se tzv. korunových dluhopisů. V dané věci NSS přisvědčil správci daně, že daňový subjekt neprokázal souvislost nákladových úroků z dluhopisů s jeho zdanitelnými příjmy ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Emise neměla pro daňový subjekt žádný ekonomický přínos, nezískal tím žádné nové prostředky, jednalo se pouze o transformaci bezúročných zápůjček na úročené dluhopisy. NSS k daňovým subjektem tvrzenému ekonomickému přínosu transakce dodal, že nákup strojů byl proveden před emisí dluhopisů či z jiných finančních zdrojů, stejně tak hrozba z okamžitého zesplatnění půjček od jednatele a s tím spojená hrozba úpadku nepředstavovaly reálné obavy.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci neuznaných úrokových nákladů z dluhopisů. NSS potvrdil, že emise dluhopisů byla přímo spojena s existencí a smluvním převzetím úročeného závazku jiné společnosti, který by však daňový subjekt nabyl i tak v důsledku další fúze. Současně s tímto úročeným závazkem však nenabyl i majetek (aktiva) obdobné hodnoty, pomocí něhož by mohl generovat zdanitelné příjmy. Z tohoto důvodu se tak nejednalo o daňově uznatelné náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Dle NSS daňové orgány správně neuznaly náklady na marketing a poradenství od 21 dodavatelů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP jako daňově účinné, neboť daňový subjekt neprokázal fakticitu těchto služeb ani konkrétní osoby jejich poskytovatele. Ačkoli daňový subjekt předložil množství důkazních prostředků, jejich vypovídací hodnota nebyla dle NSS dostatečná.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů, neboť oproti KS v Brně neshledal stanovení daně dle pomůcek za nepřiměřené a rozsudek zrušil. NSS  o povaze pomůcek a stanovení daně na jejich základě uvedl, že se jedná toliko o odhad, byť kvalifikovaný, jemuž je z jeho povahy vlastní určitá míra nepřesnosti, ať již ve prospěch či neprospěch daňového subjektu. V nyní projednávané věci sice správce daně v neprospěch daňového subjektu nezohlednil některé typové případy ztrát surovin, ale naopak v jeho prospěch započítal 10% slevu ze všech výkonů týkajících se prodejů nápojů i pokrmů, kterou daňový subjekt poskytoval svým zákazníkům v rámci reklamních a věrnostních programů. Stejně tak správce daně dostatečně zdůvodnil, proč nepoužil obchodní přirážky jiných restaurací dle požadavku daňového subjektu, a to z důvodu odlišnosti údajů v jejich účetních výkazech. Naopak daňový subjekt dle NSS nevysvětlil, proč se mělo jednat o srovnatelné podniky.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů, neboť oproti KS v Brně neshledal stanovení daně dle pomůcek za nepřiměřené, a rozsudek zrušil. NSS o povaze pomůcek a stanovení daně na jejich základě uvedl, že se jedná toliko o odhad, byť kvalifikovaný, jemuž je z jeho povahy vlastní určitá míra nepřesnosti, ať již ve prospěch či neprospěch daňového subjektu. V nyní projednávané věci sice správce daně v neprospěch daňového subjektu nezohlednil některé typové případy ztrát surovin, ale naopak v jeho prospěch započítal 10% slevu ze všech výkonů týkajících se prodejů nápojů i pokrmů, kterou daňový subjekt poskytoval svým zákazníkům v rámci reklamních a věrnostních programů. Stejně tak správce daně dostatečně zdůvodnil, proč nepoužil obchodní přirážky jiných restaurací dle požadavku daňového subjektu, a to z důvodu odlišnosti údajů v jejich účetních výkazech. Naopak daňový subjekt dle NSS nevysvětlil, proč se mělo jednat o srovnatelné podniky.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO. Předmětem sporu byla zejména otázka, zda daňový subjekt prokázal vynaložení výdajů v posuzovaném zdaňovacím období. NSS dospěl k závěru, že správce daně vyšel z důkazu, který stál zcela osamocen v konkurenci všech dalších důkazů, které dle NSS souladně dosvědčují, že k úhradám došlo až v posuzovaném zdaňovacím období. Dle NSS daňové orgány nebyly oprávněny odmítnout veškeré konkurující důkazy bez vypořádání všech komplexních souvislostí. Dále dle NSS nemohl být učiněn závěr o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem předtím, než bude provedena svědecká výpověď daňovým subjektem navrženého svědka.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů ve věci DPFO. Meritem sporu bylo posouzení, zda zletilé dítě – student, narozené první den v měsíci, splňovalo věkovou podmínku vyjádřenou v ust. § 35c odst. 6 písm. b) ZDP a § 35ba odst.1 písm. f) ZDP slovním spojením "do dovršení věku 26 let". Dle NSS dovršení věku 26 let znamená, že se jedná o časový úsek, který končí uplynutím dne předcházejícího dni dovršení daného věku, přičemž den dovršení tohoto věku (ani jeho jakákoliv část) již do toho časového úseku nespadá.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z úrokových příjmů z korunových dluhopisů v roce 2020. NSS potvrdil svou judikaturu, že schválení zákona č. 364/2019 Sb., který změnil způsob zdanění úrokových příjmů i z dříve emitovaných korunových dluhopisů, neodporuje ústavnímu pořádku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci odpočtu na výzkum a vývoj. Dle NSS daňovým subjektem zvolený výpočet neměl prakticky žádnou vypovídací hodnotu o skutečných osobních nákladech pracovníků podílejících se na projektech výzkumu a vývoje, protože byla použita průměrná hodinová mzda celé jedné divize, a nikoli pouze pracovníků, kteří se reálně na projektech výzkumu a vývoje podíleli. NSS tak tento způsob vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj neshledal ve shodě s daňovými orgány za souladný se ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daňové uznatelnosti nákladových úroků z tzv. korunových dluhopisů. NSS aproboval závěry, že soubor kroků, které se odehrály v blízké časové souvislosti (září 2012) mezi spojenými osobami vedl k získání nelegitimní daňové výhody (zneužití práva), kterému nelze poskytnout ochranu. Emise dluhopisů neposloužila k ničemu jinému než financování „vyvedení“ nezdaněných (minulých i budoucích) zisků stěžovatelky zakladatelce a jejím potomkům bez toho, aniž by fakticky došlo k jakékoliv externí změně v kontrole či ovládání stěžovatelky. NSS uzavřel, že žalovaný prokázal naplnění objektivního i subjektivního kritéria zneužití práva, resp. že prokázal úmyslné získání daňového zvýhodnění v rozporu s účelem zákona o daních z příjmů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci daňové uznatelnosti nákladových úroků z tzv. korunových dluhopisů. NSS aproboval závěry, že soubor kroků, které se odehrály v blízké časové souvislosti (září 2012) mezi spojenými osobami vedl k získání nelegitimní daňové výhody (zneužití práva), kterému nelze poskytnout ochranu. Emise dluhopisů neposloužila k ničemu jinému než financování „vyvedení“ nezdaněných (minulých i budoucích) zisků stěžovatelky zakladatelce a jejím potomkům bez toho, aniž by fakticky došlo k jakékoliv externí změně v kontrole či ovládání stěžovatelky. NSS uzavřel, že žalovaný prokázal naplnění objektivního i subjektivního kritéria zneužití práva, resp. že prokázal úmyslné získání daňového zvýhodnění v rozporu s účelem zákona o daních z příjmů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se stanovení daně podle pomůcek na DPPO. NSS vyslovil, že daňové orgány správně přešly na stanovení daně dle pomůcek, když s ohledem na zjištěné a popsané pochybnosti v souvislosti se způsobem obchodní spolupráce stěžovatelky a dodavatelské společnosti nebylo možné stanovit daň dokazováním. NSS uzavřel, že žalovaný správně použil pomůcky vycházeje z doktríny esenciálních výdajů a provedl kvalifikovaný odhad pořizovacích nákladů žalobce, v čemž neshledal směšování stanovení daně podle pomůcek a dokazováním. Při volbě pomůcek pak NSS shledal zohlednění nezbytnosti nákupu zboží racionálním. NSS uzavřel, že stanovení daně dle pomůcek v projednávaném případě není zatíženo hrubým či zjevným excesem.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS uvedl, že veškeré jednání daňového subjektu související s emisí korunových dluhopisů a jejich následným úpisem jediného akcionáře daňového subjektu směřovalo ke zjednání dvojí neoprávněné daňové výhody, přičemž jednou z těchto výhod bylo zajistit akcionáři nezdaněný příjem ve formě vyplacených úroků z dluhopisů. Tuto výhodu tak bylo nutné odebrat. Jelikož daňový subjekt byl v postavení plátce daně, stíhala ho povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci daňové uznatelnosti nákladových úroků z tzv. korunových dluhopisů. Emise dluhopisů a další přeskupení majetku uvnitř holdingové struktury dle NSS nepřinesly daňovému subjektu (emitentovi) žádné dodatečné externí zdroje financování. Hlavním účelem této emise bylo získání neoprávněného daňového zvýhodnění, tj. zahrnutí dluhopisových úroků, které daňový subjekt vyplácel svým třem společníkům (později akcionářům), do daňově účinných nákladů. NSS uzavřel, že daňové orgány prokázaly objektivní i subjektivní prvek zneužití práva.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů na DPPO, a to ve věci sporných nákladů za dodávku dat. NSS oproti MS v Praze uvedl, že správce daně dostatečným způsobem zpochybnil faktickou realizaci sporných služeb i samotné platby za ně, které byly vybírány v zahraničí jednateli daňového subjektu. Tito jednatelé byli zároveň skutečnými vlastníky dodavatele služeb, což samotné pochybnosti ještě umocnilo. Stejně tak správce daně správně poukázal na odlišnost poskytnutého plnění od toho, co bylo sjednáno ve smlouvě. NSS uzavřel, že správce daně své důkazní břemeno unesl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu i daňových orgánů ve věci DPPO týkající se úrokových nákladů plynoucích z tzv. korunových dluhopisů, a to za dvě zdaňovací období. V rámci prvního zdaňovacího období NSS odmítl kasační námitky daňového subjektu ve vztahu k uplynutí lhůty pro stanovení daně v kontextu investiční pobídky či povinnosti daňových orgánů stanovit daň podle pomůcek. Ve vztahu k druhému zdaňovacímu období odmítl NSS kasační námitky daňových orgánů, když refinancování stávajících závazků emisí korunových dluhopisů shledal opodstatněným, protože daňový subjekt si tímto způsobem vytvořil podmínky pro následné dosažení zdanitelných příjmů. Dle NSS správce daně upozadil podstatné otázky spojené se změnou podnikatelského zaměření daňového subjektu a realizací jeho finančního plánu. Z tohoto důvodu NSS nepřisvědčil oprávněnosti vyloučení úrokových nákladů pro nenaplnění § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS potvrdil závěry správce daně, že náklady na technické zhodnocení cizího hmotného majetku (rekonstrukce čističky odpadních vod), ke kterému neměl daňový subjekt ani právo užívání, nebylo možné zahrnout do daňově účinných nákladů. NSS dodal, že daňový subjekt neprokázal, že bez úpravy čističky by nebylo možné dosáhnout zdanitelných příjmů z prodeje apartmánů.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPPO. Dle NSS oprávněnost vytvoření (zaúčtování) dohadných položek aktivních z let 2011 a 2013 nelze rozporovat v rámci zdaňovacího období roku 2015, aniž by správce daně zahájil jakýkoliv postup směřující k ověření správnosti výše deklarované daňové povinnosti ve ZO 2011 a 2013. Dle NSS se totiž jedná o presumpci správnosti a zásadu nezměnitelnosti pravomocně rozhodnuté věci. Žalovaný tak mohl následně (zde ve zdaňovacím obdobím roku 2015) pouze hodnotit, zda nastaly podmínky pro rozpuštění takto dříve vytvořených dohadných položek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci neuznaných úrokových nákladů z dluhopisů. Nejprve NSS s odkazem na závěry rozšířeného senátu přisvědčil KS v Ostravě i daňovým orgánům, že správně aplikovaly na daný případ § 24 odst. 1 ZDP a nepodřadily tak úroky z dluhopisů pod § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP, jak namítal daňový subjekt. Dále NSS potvrdil, že emise dluhopisů byla přímo spojena s existencí a smluvním převzetím úročeného závazku jiné společnosti, který by však daňový subjekt nabyl i tak v důsledku další fúze. Současně s tímto úročeným závazkem však nenabyl i majetek (aktiva) obdobné hodnoty, pomocí něhož by mohl generovat zdanitelné příjmy. Z tohoto důvodu se tak nejednalo o daňově uznatelné náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy předmětem sporu byly neuznané náklady za reklamní plnění. V daném případě nebyl prokázán rozsah poskytnuté reklamy a její hodnota, třebaže k určitému plnění došlo. NSS také uvedl, že původním zdrojem některých hodnot poskytovaných daňovému subjektu od deklarovaného dodavatele (pronájem reklamních ploch v hale) byl zčásti právě samotný daňový subjekt. NSS odmítl i námitku ve vztahu k esenciálním nákladům.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS uvedl, že za situace, kdy se v posuzovaném případě nepochybně jednalo o zneužití práva, nebylo možné přiznat daňovou výhodu nulového zdanění úroků z dluhopisů vyplácených jedinému akcionáři daňového subjektu. Dle NSS správce daně nepochybil, pokud DPFO vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně doměřil daňovému subjektu, neboť ten měl jako plátce daně povinnost řádně odvést sraženou daň.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se DPFO ze závislé činnosti. NSS se ztotožnil se závěry správce daně, že v případě sporných plateb zaměstnancům se jednalo o příjmy ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. Dle NSS daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že vyplácené částky tvořily cestovní náhrady a kauce vrácené zaměstnancům.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci slevy na manželku a daňového zvýhodnění na vyživované dítě na DPFO. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Brně a daňových orgánů, že pojem společně hospodařící domácnost obsažený v § 21e odst. 4 ZDP je potřeba vykládat shodně jako pojem domácnost obsažený v § 115 zákona č. 40/1964 Sb., přičemž z judikatury NS plyne, že žádná fyzická osoba nemůže žít trvale ve spotřebním společenství s jinou fyzickou osobou proti své vůli. NSS tudíž potvrdil, že daňový subjekt s ohledem na projev vůle jeho manželky netvořil s ní a jejich synem společně hospodařící domácnost od června 2017, přestože manželka fakticky opustila společný byt až v průběhu července 2017. Od zániku společně hospodařící domácnosti tak daňový subjekt neměl nárok na slevu na manželku, ani na daňové zvýhodnění na vyživované dítě, jelikož syn byl ve faktické péči matky a s otcem se stýkal v menším rozsahu než s matkou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci konkludentního vyměření DPPO. NSS k námitce daňového subjektu zkonstatoval, že daňový subjekt má právní osobnost, neboť je zapsán ve veřejném rejstříku. Ve věci samé NSS potvrdil, že správce daně mohl postupovat dle § 140 odst. 1 DŘ, přestože daňový subjekt v daňovém přiznání daň sice vykázal, ale v příloze tohoto přiznání namítl, že vykázaný příjem z nájmu reálně nepřijal. Správce daně dostál povinnosti provést řádné vyměřovací řízení, v němž učinil úvahu, že se výhrady daňového subjektu týkaly úhrad nájemného a nezpochybňovaly samotnou existenci příjmu, a proto vyměření daně ve výši tvrzené v daňovém přiznání nic nebránilo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se ceny obvyklé reklamních plnění. Dle NSS daňové orgány definovaly správně vztah jinak spojených osob, který založily na několikanásobně vyšší sjednané ceně oproti ceně obvyklé, ale i na dalších nestandardních okolnostech (nekonkrétnost smluv, neprovádění průzkumu či vyhodnocování přínosu reklamy pro daňový subjekt). NSS dodal, že nebyla ze strany daňového subjektu prokázána ani deklarovaná přidaná hodnota zprostředkovatelů, která by takto vysoké navýšení cen odůvodnila.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil závěry daňových orgánů týkajících se nezdanění výnosů, které plynuly z poskytnutí určitých lóží na dostihových závodech. Dle NSS daňový subjekt nedoložil, že tyto vstupenky byly zahrnuty do účetnictví, přičemž ze svědeckých výpovědí vyplynula plná obsazenost všech tribun. V daném případě tak NSS uzavřel, že se jednalo o skutečná plnění, která se měla projevit ve výnosech daňového subjektu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil postup daňových orgánů, že dodatečná daňová přiznání podaná daňovým subjektem byla nepřípustná, neboť v dané době probíhala daňová kontrola. Dle NSS tak správce daně správně řízení o nich zastavil dle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ. NSS dodal, že zda daňová kontrola byla zahájena a probíhá se všemi jejími účinky nezávisí na jednání (součinnosti) daňového subjektu, neboť by u některých daňových subjektů nemohla proběhnout nikdy.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS konstatoval, že KS v Ústí nad Labem uspokojivě vypořádal argumenty daňového subjektu k nemožnosti kombinovat v jednom řízení stanovení daně dokazováním a zároveň pomůckami, jelikož se jednalo o odlišné daňové povinnosti jednoho daňového subjektu. NSS dále potvrdil, že KS správně vyhodnotil žalobní námitku daňového subjektu rozdílného stanovení DPFO a DPH jako opožděnou.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO, když zrušil rozsudek KS v Plzni a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Předmětem sporu byly náklady na reklamní kalendář, určení ceny obvyklé reklamních plnění a časové rozlišení nákladů, přičemž u všech tří okruhů NSS konstatoval, že se KS nedostatečně vypořádal se všemi žalobními námitkami daňového subjektu. Stejně tak NSS shledal nepřezkoumatelný závěr KS, kde hodnotil procesní postup žalovaného v závěru daňového řízení (seznámení dle § 115 DŘ).
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se určení ceny obvyklé u reklamních plnění. NSS potvrdil, že daňové orgány prvně správně definovaly vztah jinak spojených osob a prokázaly dostatek neobvyklých okolností (indicií), přičemž relevantní je i přemrštěná cena reklamy, resp. výrazný cenový rozdíl. V daném případě NSS potvrdil i stanovení referenční ceny daňovými orgány, které vycházely z cen poskytovaných přímo sportovními kluby, neboť zvýšení ceny 13 až 27násobně nelze nijak rozumně vysvětlit přirážkou prostředníka vykonávajícího činnost reklamní agentury.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS potvrdil výklad daňových orgánů, že na podfondy akciové společnosti s proměnným základním kapitálem je třeba aplikovat § 17b odst. 1 písm. c) ZDP. Jeho podmínky však daňový subjekt nenaplňoval, neboť v předmětných zdaňovacích obdobích investoval převážně do investičních nástrojů neuvedených v taxativním výčtu tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu tak na něj nebylo možné nahlížet jako na základní investiční fond se sníženou 5% sazbou daně.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu dle zákona č. 461/2020 Sb. V posuzovaném případě bylo předmětem sporu, zda daňovému subjektu vznikl nárok na kompenzační bonus za situace, kdy dodával své výstupy odběratelce jakožto subdodávku pro vytvoření reklamy cílovému odběrateli, jemuž mohla být zakázána činnost opatřeními dle § 1 zákona o kompenzačním bonusu. NSS potvrdil výklad ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona o kompenzačním bonusu, dle kterého nelze přiznat kompenzační bonus subjektu v pozici subdodavatele konečného odběratele zasaženého protiepidemickými opatřeními. Činnost daňového subjektu tudíž nebyla předmětem kompenzačního bonusu.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který shledal porušení podmínek pro tvorbu rezervy na opravy hmotného majetku v tom, že rezerva nebyla tvořena pro jednotlivý majetek. Správní orgány i krajský soud podle NSS správně vyšly z toho, že rezervy měla stěžovatelka vytvořit samostatně pro každou jednotlivou stavbu v objektu. NSS rovněž připomněl svou judikaturu, podle níž je rezerva pouze evidenční operací, o níž je nutné účtovat. A právě až toto zaúčtování rezervu vytváří (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2006, čj. 2 Afs 27/2006-136). Inventární karty nejsou listiny vytvořené po dokončení procesu tvorby rezerv. NSS konstatoval, že z hlediska daňové uznatelnosti není sám o sobě určující proces vytváření rezervy, ale zásadní je správné zachycení rezervy v účetnictví daňového subjektu. Jiné dokumenty jako rozpočet stavebních prací či záměr oprav, které byly sestaveny pro jednotlivý majetek, na tom nemůžou nic změnit. Oprávněně tedy byly odmítnuty výslechy osob, které mohly dosvědčit, že daňový subjekt od počátku zamýšlel rezervy tvořit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil správnost postupu správce daně, který neuznal jako náklady ovlivňující výsledek hospodaření (podle § 25odst. 1 písm. w) ZDP) úroky z úvěrů poskytnutých peněžním ústavem, který byl v daném období jediným společníkem daňového subjektu (osobou spojenou). Daňový subjekt zastával názor, že vlastnické právo k obchodnímu podílu peněžní ústav nenabyl a jednalo se pouze o zajišťovací institut. NSS aproboval závěr, že zajišťovacím převodem práva dochází k úplnému převodu vlastnictví obchodního podílu a nabyvatel se stává společníkem společnosti s ručením omezeným s veškerými právy a povinnostmi s tím spojenými. Peněžní ústav a daňový subjekt byli pro účely daně z příjmů spojenými osobami dle § 23 odst. 7 ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS uvedl, že podstatou věci byla otázka existence nároku zaměstnanců daňového subjektu na cestovní náhrady odvíjející se od kvalifikace určité cesty jako pracovní cesty dle § 42 zákoníku práce. Správce daně dospěl k závěru, že zaměstnanci daňového subjektu žádné pracovní cesty neuskutečnili. NSS tak konstatoval, že pokud se KS zaměřil výhradně na paušalizaci cestovních náhrad jakožto způsob, jakým došlo k určení výše cestovních náhrad, míjí se jeho rozsudek s důvody, na základě nichž rozhodovaly daňové orgány.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO a potvrdil postup správce daně, který neuznal daňovému subjektu odpočet na výzkum a vývoj z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu. Konkrétně se jednalo o neuvedení jmen všech osob odborně zajišťujících řešení projektu dle § 34c odst. 1 písm. e) ZDP. Daňový subjekt uvedl jméno pouze jednoho pracovníka a následně zahrnul do odpočtu mzdové náklady dalších osmi osob vykonávajících odbornou činnost na projektu. NSS závěrem připomněl, že nesplnění byť jen jedné z formálních náležitostí projektu vede k neuznání odpočtu jako celku.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPPO. NSS odmítl kasační námitky týkající se emise korunových dluhopisů. Refinancování stávajících závazků emisí korunových dluhopisů shledal opodstatněným, protože daňový subjekt si tímto způsobem vytvořil podmínky pro následné dosažení zdanitelných příjmů. Dle NSS správce daně upozadil podstatné otázky spojené se změnou podnikatelského zaměření daňového subjektu a realizací jeho finančního plánu. Z tohoto důvodu NSS nepřisvědčil oprávněnosti vyloučení úrokových nákladů pro nenaplnění § 24 odst. 1 ZDP. NSS shledal ekonomicky racionální také úhradu úroků z částek hrazených odběratelem za dodané zboží před datem splatnosti. Dle NSS správce daně chybně vyhodnotil absenci souvislosti takového nákladu s dosažením, udržením a zajištěním zdanitelných příjmů, neboť za situace, kdy by daňový subjekt „úrokovou“ motivací nedosáhl dřívější úhrady, musel by přistoupit k jiným možnostem získání peněžních prostředků pro intenzivnější výrobu nebo by musel rozsah výroby snížit.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS potvrdil výklad daňových orgánů, že na podfondy akciové společnosti s proměnným základním kapitálem je třeba aplikovat § 17b odst. 1 písm. c) ZDP. Jeho podmínky však daňový subjekt nenaplňoval, neboť v předmětných zdaňovacích obdobích investoval převážně do investičních nástrojů neuvedených v taxativním výčtu tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu tak na něj nebylo možné nahlížet jako na základní investiční fond, u kterého by se uplatnila snížená 5% sazba daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. Předmětem sporu byla otázka, zda částky označené subjektem v mzdových listech jako stravné, cestovné, odměna či bonus, které daňový subjekt jakožto agentura práce se sídlem v Praze vyplácel svým zaměstnancům posílaným k výkonu práce třetím subjektům, byly příjmem ve smyslu § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, který není předmětem daně. NSS dospěl k závěru, že daňové orgány řádně zpochybnily správnost daňových tvrzení daňového subjektu, pokud u náhodně vybraných zaměstnanců zjistily, že měli bydliště v Ostravě a okolí. NSS souhlasil s tím, že je nelogické, aby zaměstnanci, kteří bydleli v Ostravě a okolí, cestovali každý týden mezi Prahou a Ostravou, kde bylo zpravidla místo výkonu jejich práce. NSS ve shodě s KS v Ostravě konstatoval, že v posuzované věci daňový subjekt neprokázal skutečné uskutečnění pracovních cest.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS potvrdil, že § 4 odst. 1 písm. c) bod 3 ZDP brání osvobození od daně také u příjmů, které sice poplatníkovi daně z příjmů nevznikly prodejem věci movité zahrnuté do obchodního majetku, její prodej by však s ohledem na konkrétní okolnosti bylo třeba rovněž považovat za podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 OZ. Dle NSS však nebylo možné v posuzovaném případě učinit závěr, že se v případě prodeje obrazů daňového subjektu, které dle jeho tvrzení tvořily jeho soukromou sbírku, jednalo o podnikání pouze na základě kritérií soustavnosti, výše příjmů a způsobu jeho použití. NSS uvedl, že bylo již na správci daně, aby vedl dokazování tím směrem, zda sbírkové obrazy byly skutečně soukromým majetkem daňového subjektu. NSS tudíž uzavřel, že závěr o nevyvrácení pochybností správce daně stran oprávněnosti osvobození dle § 4 odst. 1 písm. c) ZDP byl přinejmenším předčasný a nebyly tak splněny ani podmínky pro stanovení daně podle pomůcek dle § 98 odst. 1 DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Potvrdil, že správce daně pro určení základu daně správně vycházel z původně předloženého účetnictví. Ačkoli obsahovalo určité chyby, bylo možno z něj vycházet a daň stanovit dokazováním. Naopak u v pořadí druhého předloženého účetnictví se daňovému subjektu nepodařilo prokázat jeho pravost ani zde vykázané rozdíly oproti účetnictví prvnímu. Dle NSS vše umocnila skutečnost, že daňový subjekt provedl účetní korekce a vyhotovení nových účetních závěrek až po termínu, který je tolerován v § 17 odst. 7 zákona o účetnictví.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se určení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP u reklamních plnění vysílaných v České televizi. Dle NSS daňové orgány správně definovaly vztah jinak spojených osob, který nedovozovaly pouze z přemrštěné ceny, ale i dalších nestandardních okolností. Stejně tak NSS potvrdil stanovení samotné ceny obvyklé, kdy daňové orgány zjistily cenu za odvysílání reklamního vzkazu nabízenou společností, která obchodovala inzertní prostor České televize. Cena obvyklá tak bezesporu zahrnovala provizi zprostředkovatele, přičemž daňové orgány přihlédly i k ceně výroby sponzorského vzkazu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se nákladových úroků z dluhopisů. NSS potvrdil názor správce daně, že daňový subjekt neprokázal průběh emise dluhopisů dle emisních podmínek, tj. že vůbec došlo k vydání dvou milionů kusů listinných dluhopisů, které pak mohly být nahrazeny hromadnou listinou. Stejně tak nebylo prokázáno, že upisovatel zaplatil emisní kurz. NSS taktéž souhlasil se zpochybněním přínosu a účelu emise, proto nebylo možné tyto náklady uznat jako daňové dle § 24 odst. 1 ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně na DPPO týkající se odpočtu na výzkum a vývoj. NSS potvrdil závěry KS v Ostravě, že v posuzovaném případě daňový subjekt i přes nedoložení deklarovaných úkolových listů předložil řadu podkladů a dokumentů, jimiž prokázal bezprostřední vztah vynaložených mzdových nákladů na výzkum a vývoj s tvrzenými činnostmi výzkumu a vývoje. Taktéž skladové výdejky odpovídaly ostatním doloženým podkladům, což v daném případě postačovalo k prokázání spotřebovaného materiálu v souvislosti s činností výzkumu a vývoje.

"NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO a zrušil rozsudek KS v Brně stejně jako rozhodnutí OFŘ. NSS posuzoval, zda měla být při stanovení příjmu dosaženého směnou nemovité věci zohledněna skutečnost, že nemovitost byla zatížena dlouhodobým předplaceným nájmem.
NSS potvrdil, že při oceňování se má vycházet ze zjištěné ceny dle zákona o oceňování majetku, nikoli z ceny obvyklé, jak tvrdil daňový subjekt. Přesto NSS uznal, že dlouhodobý nájemní vztah může mít vliv na hodnotu nemovitosti a správce daně se tímto faktorem měl zabývat, což neučinil. S ohledem na § 92 odst. 2 DŘ dle NSS správce daně pochybil, když nevyzval daňový subjekt k doložení znaleckého posudku, který by ocenil vliv nájemního vztahu na výslednou cenu stanovenou mj. též nákladovým způsobem."

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když rozhodoval v dané věci podruhé. Tentokrát však shledal rozsudek KS v Brně zcela přezkoumatelným. Následně proto souhlasil s KS i správcem daně, že zápisy ve stavebním deníku ve spojení s obsahem svědeckých výpovědí dostatečně neprokazují uskutečnění sporných služeb deklarovaným dodavatelem a proto nelze tyto náklady považovat za daňově účinné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS potvrdil závěr správce daně o nutnosti stanovení daně podle pomůcek a ztotožnil se také se zvoleným výběrem použitých pomůcek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS se ztotožnil s KS v Brně a správcem daně, že sporná peněžitá plnění, která daňový subjekt vyplácel svému zaměstnanci vedle minimální mzdy, představovala podle svého skutečného obsahu zálohy na podíl na zisku, nikoliv zápůjčku, jak tvrdil daňový subjekt. NSS konstatoval, že záloha na podíl na zisku, pokud je vyplácena plátcem zaměstnanci v souvislosti s výkonem činnosti, která je zdaňována podle § 6 ZDP jako příjem ze závislé činnosti, není příjmem z kapitálového majetku dle § 8 ZDP, ale příjmem ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. NSS tedy uzavřel, že v případě sporných peněžitých plnění se jednalo o příjmy ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. NSS současně uvedl, že pro posuzovanou věc nebylo podstatné, zda byly splněny požadavky pro výplatu zálohy na podíl na zisku dle zákona o obchodních korporacích. NSS uvedl, že v případě § 6 odst. 1 písm. d) ZDP provádí daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky, tudíž i absolutně neplatný soukromoprávní úkon mohl mít plnohodnotné daňověprávní účinky. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zneužití práva na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. V dané věci bylo sporné, zda se daňový subjekt dopustil zneužití práva v rámci transakcí spojených s restrukturalizací holdingu. Zneužití práva bylo shledáno ve dvou operacích. První z nich spočívala ve výplatě podílů na zisku (dividend) majících původ ve společnosti vlastněné holdingovou společností přes tuto holdingovou dceřinou společnost do čtyř akciových společností, z nichž jednou byl daňový subjekt. Výplata dividendových příjmů byla mezi propojenými společnostmi osvobozena od daně. Podstatou druhé operace byly výplaty (vrácení) příplatku mimo základní kapitál, což umožnilo daňovému subjektu vyplácet svému akcionáři finanční prostředky získané od dceřiné společnosti bez zdanění. NSS zdůraznil, že již MS v Praze ve shodě s daňovými orgány vysvětlil, že nijak nerozporoval samotné vytvoření holdingu za účelem tvrzené přípravy mezigeneračního transferu kapitálu, resp. jeho přeskupení, ale byly to právě navazující transakce, které v komplexnosti sledu událostí vedly k závěru o zneužití práva. NSS poukázal na to, že k daným navazujícím transakcím, které neměly žádný ekonomicky racionální smysl, daňový subjekt ničeho konkrétního neuvedl.