Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Daň z příjmů 2024

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Správcem daně nebyl uznán odpočet na podporu výzkumu a vývoje z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu. NSS se ztotožnil se závěry správce daně a konstatoval, že daňový subjekt v projektu nedostatečně vymezil cíl a způsob kontroly a hodnocení projektu. NSS uvedl, že není-li dostatečně určitě vymezen cíl, lze také obtížně stanovit kontrolní mechanismy, jelikož není zřejmé, co přesně má být hodnoceno. 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO ze závislé činnosti. NSS potvrdil závěr správce daně, že příjem označený jako świadczenia, který vyplácela polská společnost polským horníkům pracujícím pro daňový subjekt v ČR jako náhradu za náklady spojené s vysláním do zahraničí, byl odměnou za práci vykonávanou pro daňový subjekt v ČR vyplácenou daňovým subjektem prostřednictvím této polské společnosti. NSS tak potvrdil, že se jednalo o příjem ze závislé činnosti dle § 6 ZDP, u něhož byl plátcem daně daňový subjekt.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS s odkazem na svou předcházející judikaturu opětovně potvrdil, že pokud daňový subjekt vykonává činnost odpovídající živnosti bez živnostenského oprávnění, není tato činnost živnostenským podnikáním, ale naopak neoprávněným podnikáním. Dle NSS tak nebylo možné příjmy daňového subjektu, který vykonával překladatelskou a tlumočnickou činnost bez živnostenského oprávnění, kvalifikovat jako příjmy ze živnostenského podnikání dle § 7 odst. 1 písm. b) ZDP a k těmto uplatnit výdaje procentem z příjmů ve výši 60 % dle § 7 odst. 7 písm. b) ZDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. Předmětem sporu byly neakceptované náklady z důvodu nesplnění podmínek dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS se u jednotlivých plnění (manipulační služby a zhotovení reklamních předmětů) zabýval dílčími námitkami daňového subjektu a neshledal nesprávné hodnocení skutkových okolností. Dle NSS nelze upřít logiku závěrům správce daně. Byla prokázána existence skutečností, které vyvracejí věrohodnost důkazů předložených daňovým subjektem, který neunesl důkazní břemeno týkající se faktického uskutečnění deklarovaných plnění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy předmětem doměření daně bylo neakceptování nákladů z úroků tzv. korunových dluhopisů. NSS totožně jako u předcházejících zdaňovacích období (sp. zn. 2 Afs 289/2022) potvrdil, že v souvislosti s uplatněním těchto úroků jako daňově účinných došlo ke zneužití práva. Daňovým subjektem tvrzené výhody posuzované transakce se zapojením korunových dluhopisů nebyly způsobilé vyvrátit řádně odůvodněné závěry o prokázání jak absence objektivní ekonomické racionality, tak i zjevně převažujícího záměru získat daňovou výhodu v rozporu se smyslem a účelem zákona skrze umělé vytváření předvídaných podmínek pro její přiznání.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. Jádrem sporu byla otázka, zda daňový subjekt prokázal splnění zákonných podmínek pro uznání jím uplatněných nákladů na nákup dřevní hmoty a na opravu hydraulické ruky jako daňově účinných podle § 24 ZDP. NSS dospěl k závěru, že podmínky pro daňovou uznatelnost daňový subjekt neprokázal.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci DPFO. Předmětem sporu byla problematika daňového osvobození příjmu z prodeje nemovitosti dle § 4 odst. 1 písm. a) ZDP. Soud dospěl k závěru, že podmínky pro daňové osvobození nebyly splněny, protože daňový subjekt neměl v nemovitosti bydliště v požadovaném rozsahu před jejím prodejem. Pro splnění podmínky „bydliště“ stanovené v § 4 odst. 1 písm. a) ZDP se musí jednat o faktické a dlouhodobé užívání nemovitosti jako centra osobních a rodinných zájmů, nikoliv pouze o teoretickou možnost pobytu.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ústí nad Labem. Předmětem sporu byl nárok na slevu na DPPO z titulu investiční pobídky, konkrétně, zda porušení podmínek pro čerpání této slevy (realizace fúzí) je třeba posuzovat za celé období možného čerpání slevy. Po ustálení výkladu pojmu období, které bylo předmětem původního soudního řízení, bylo nyní ve věci NSS konstatováno, že rozhodným obdobím pro čerpání slevy je vždy právě jedno období sestávající z pěti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období, a to jak pro možnost uplatnění slevy na dani, tak pro nutnost dodržení podmínek ZDP. Nedodržení zákonných podmínek po dobu pěti po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období způsobilo v případě daňového subjektu naprostou ztrátu nároku na slevu na dani.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS daňový subjekt nedoložil a neprokázal, že reklamní plnění bylo uskutečněno deklarovaným dodavatelem, a tyto náklady tedy nelze uznat v souladu s § 24 odst. 1 ZDP jako daňové. NSS dodal, že nestačí prokázat faktickou realizaci reklamy, ale musí být jednoznačně prokázán vztah mezi daňovým subjektem a tím, kdo toto plnění (skutečně) poskytl. Proto je zcela přiměřený požadavek i na prokázání vztahu mezi dodavatelem a subdodavatelem služby.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci korunových dluhopisů na DPFO. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Českých Budějovicích a daňových orgánů, že došlo k naplnění objektivních a subjektivních kritérií pro konstatování zneužití práva. NSS v podrobnostech odkázal na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 7 Afs 175/2022, který řešil skutkově a právně totožnou věc u téhož daňového subjektu na DPPO, a který prošel i testem ústavnosti v řízení před ÚS.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových subjektů (spolupracující osoby) ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP a zrušil rozsudek KS v Praze i rozhodnutí OFŘ. NSS dospěl k závěru, že daňové subjekty ve vztahu k výdajům za zámečnické a obdobné práce unesly své důkazní břemeno předložením důkazních prostředků, jejichž věrohodnost v daňovém řízení nebyla zpochybněna. Skutečnosti, že dodavatel byl nekontaktní, smluvní ujednání jsou obecná a chybí údaje o ceně a rozsahu prací, dle NSS nebyly samy o sobě dostatečné pro unesení důkazního břemene správce daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Dle NSS daňový subjekt neprokázal rozsah deklarované reklamy, konkrétně četnost odvysílaných spotů na LCD obrazovkách, a tím i oprávněnost nákladů na ně vynaložených dle § 24 odst. 1 ZDP. Dle NSS daňový subjekt neprokázal ani jiné, náhradní okolnosti daného případu (absence nového tvrzení), zároveň nedošlo k naplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a z podstaty věci tak nepřipadá v úvahu přiznání esenciálních nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Dle NSS daňové orgány správně při aplikaci § 23 odst. 7 ZDP zdůvodnily při určování referenční ceny servisních služeb poskytnutých mateřskou společností výběr metody Cost+, tj. přirážky ke skutečně vynaloženým nákladům. Stejně tak správně aplikovaly metodu CUP při stanovení referenční ceny nájmu nebytových prostor od spojené osoby. V obou případech daňový subjekt rozdíl cen mezi cenou sjednanou a referenční nedoložil. NSS potvrdil i třetí kontrolní nález, neboť daňový subjekt neprokázal přijetí propagace v deklarovaném rozsahu a tím oprávněnost těchto nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. Správce daně v posuzovaném případě konstatoval, že došlo ke zneužití práva transakcemi souvisejícími s vytvořením holdingu, jejichž hlavním cílem bylo, aby společníci daňového subjektu získali finanční prostředky z holdingové struktury bez odvedení daně. NSS však dospěl k závěru, že daňové orgány neunesly důkazní břemeno ve vztahu k naplnění subjektivního prvku testu zneužití práva, jelikož dostatečně neprokázaly svou verzi o účelu transakcí souvisejících se založením holdingu. Dle NSS daňový subjekt objasnil zcela legitimní a dostatečně významné účely založení holdingu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Brně a daňových orgánů, že v posuzovaném případě došlo k přerušení tříletého časového testu pro osvobození příjmů z prodeje cenných papírů dle § 4 odst. 1 písm. w) ZDP v důsledku navýšení základního kapitálu zvýšením jmenovité hodnoty dosavadních akcií s výměnou původních akcií za nové. NSS neshledal žádný důvod pro to, aby se odklonil od předchozích závěrů z rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 8 Afs 246/2019, a potvrdil, že časový test dle daného ustanovení se přerušuje vždy, není-li u vyměňovaných akcií dodržena celková stejná jmenovitá hodnota.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Dle NSS správce daně správně vyhodnotil příjem z pronájmu nevybaveného letadla bez posádky jako licenční poplatek dle čl. 12 česko-korejské smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, který má zdroj v ČR a lze jej zde danit. NSS naopak nepřisvědčil daňovému subjektu, že se v daném případě jednalo o zisky z provozování letadla v mezinárodní dopravě, které by podléhaly zdanění jen v Koreji (čl. 8 smlouvy).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. NSS potvrdil závěry správce daně, který neakceptoval odpočet na výzkum a vývoj, neboť daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně provádění výzkumu a vývoje vlastními silami. Ani ze znaleckých posudků neplynulo, jaké nové funkcionality a algoritmy měl daňový subjekt vyvíjet, resp. zda původcem řešení nebyl jeho dodavatel.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. K námitce prekluze NSS uvedl, že zrušení daňové ztráty v průběhu prekluzivní lhůty podle § 38r odst. 2 ZDP nemůže změnit okamžik, kdy prekluzivní lhůta končí. Stejně tak odmítl kasační námitku, že daňové orgány chybně vyhodnotily dodatek smlouvy o nájmu, podle kterého plynuly daňovému subjektu zdanitelné výnosy z nájemného hrazeného v podobě oprav a zhodnocení pronajaté nemovitosti, ke kterým se nájemce zavázal. Daňový subjekt tvrdil, že finanční tok měl směřovat od pronajímatele k nájemci, nikoliv naopak, což vysvětloval tím, že se mělo jednat o sankci za to, že by neposkytl nutnou součinnost či jinak nájemci znemožnil provedení nutných oprav. Řadu uplatněných kasačních námitek označil NSS za nepřípustné ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. a připomněl, že kvalita a podoba soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde kasační stížnosti).

"NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Daňový subjekt zahrnul do zůstatkové ceny prodaných nemovitostí, kterou si uplatnil jako daňově účinný náklad v prověřovaném zdaňovacím období, vedle nákladů na pořízení nemovitostí rovněž náklady vynaložené na investiční projekt zamýšlený na těchto nemovitostech. NSS souhlasil se závěrem KS a daňových orgánů, že v prověřovaném období daňový subjket prodal pouze nemovitosti,
a nikoliv rovněž investiční projekt (práva k vydaným územním rozhodnutím svědčila v té době jiné společnosti). Daňově uznatelným nákladem mohla tedy být jen část zůstatkové ceny zahrnující kupní cenu nemovitostí, úroky a administrativní poplatek za půjčku na nákup nemovitostí. U ostatních nákladů nebyla naplněna podmínka věcné a zejména časové souvislosti nákladů a výnosů."

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, kdy předmětem sporu byla daňová účinnost úroků z dluhopisů. Daňový subjekt použil část finančních prostředků získaných emisí dluhopisů na nákup akcií jiné společnosti, které po určité době převedl na další společnost. NSS potvrdil závěr daňových orgánů, že podíl na zisku plynoucí z držby akcií představuje osvobozený příjem od daně dle § 19 odst. 1 písm. ze) ZDP, a proto jsou úroky související s jeho pořízením daňově neuznatelné podle 25 odst. 1 písm. i) a zk) ZDP.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO a věc vrátil MS v Praze k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku. Dle NSS se MS v Praze dostatečně nevypořádal s argumentací daňového subjektu týkající se nevydání výzvy k podání DODAP ze strany správce daně. Stejně tak není zřejmé, podle jakých ustanovení tuto otázku MS posuzoval. Druhý nedostatek shledal NSS ve vnitřní rozpornosti úvah MS. Ostatní námitky daňového subjektu (prekluze, povinnost předložení důkazu v českém jazyce) nejsou dle NSS důvodné.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci úrokových příjmů z tzv. korunových dluhopisů na DPFO. NSS dospěl k závěru, že proces schválení a publikace zákona č. 364/2019 Sb. neodporuje ústavnímu pořádku. NSS dále konstatoval, že v případě právní úpravy citovaného zákona se jedná o retrokativitu nepravou, jelikož změna ve zdanění úrokových příjmů z dluhopisů emitovaných před koncem roku 2012 platí jen pro úroky plynoucí ode dne nabytí účinnosti daného zákona., tj. od 1. 1. 2020.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO a věc vrátil KS v Českých Budějovicích, jehož rozsudek shledal nepřezkoumatelným. KS totiž nedostatečně hodnotil ekonomickou racionalitu jednání daňového subjektu ve věci vyloučených úrokových nákladů z emise korunových dluhopisů z titulu zneužití práva. KS si také neujasnil, jaký závěr správce daně přezkoumává ve vztahu k prokazování nákladů na výzkum a vývoj. V této souvislosti se bude muset KS zabývat i posouzením, jaké konkrétní úkony činily ve věci po podání námitky podjatosti původně pověřené úřední osoby a zda se jednalo o úkony neodkladné.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS potvrdil závěry správce daně, že oddělená evidence nákladů na výzkum a vývoj vykazovala formální nedostatky a byla též neprůkazná z hlediska souvislosti vynaložených nákladů s konkrétní výzkumně-vývojovou činností. NSS dodal, že odvolací orgán vystavěl svoji argumentaci na shodných závěrech jako správce daně, proto nebyl povinen daňový subjekt před vydáním rozhodnutí seznámit dle § 115 odst. 2 DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPPO, neboť neprokázaly splnění subjektivního prvku zneužití práva ve vztahu k úrokům a finančním nákladům z titulu úvěru. NSS shledal ekonomický důvod rozhodných transakcí v umožnění akvizice skupiny Teleplan, které byl daňový subjekt součástí, externím investorem. Dle NSS bylo bezprostředním cílem těchto transakcí naplnění smluvních ujednání, jimiž bylo podmíněno poskytnutí akvizičního úvěru ze strany banky, která tak činila taktéž z ekonomicky racionálních důvodů. Samotná spřízněnost všech ostatních účastníků transakcí (společnosti ve skupině Teleplan a skupině externího investora) tuto ekonomickou realitu dle NSS nijak nepopírá.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. NSS vyslovil, že důvodné pochybnosti o skutečnostech deklarovaných ve vlastních dokladech nemůže vznášet daňový subjekt a požadovat po správci daně, aby prokazoval či vyvracel tvrzení daňového subjektu. Pokud tedy správce daně měl ve shodě s tvrzeními daňového subjektu za to, že výsledná daň činí 0 Kč a že sporná pohledávka nemá být započtena do výsledné daňové povinnosti (ačkoliv z jiných důvodů než daňový subjekt), pak nebylo namístě, aby daňový subjekt tato zjištění dále zpochybňoval.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu na DPPO v otázce určení skutečného vlastníka. NSS nejprve aproboval závěr správce daně, že nebylo prokázáno, že by spřízněné společnosti byly skutečnými vlastníky příjmů z licenčních poplatků hrazených daňovým subjektem, neboť jednaly v pozici zprostředkovatele. Dle NSS měl ovšem odvolací orgán seznámit dle § 115 DŘ daňový subjekt před vydáním rozhodnutí o odvolání s tím, že na rozdíl od správce daně nepovažuje za prokázané, že skutečnými vlastníky licenčních poplatků jsou výrobci programů, resp. že daňovým subjektem předložené důkazy jsou nedostatečné, což neučinil.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci daňového zvýhodnění na vyživované děti na DPFO a zrušil rozsudek KS v Praze. NSS dospěl k závěru, že rozsudek KS v Praze je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, jelikož se nevypořádal s argumentací daňového subjektu uvedenou v žalobě stran možnosti použití § 35c odst. 10 ZDP a určení společně hospodařící domácnosti za jednotlivé kalendářní měsíce. Dle NSS jeho předchozí judikatura, na kterou odkazoval KS v Praze, komplexně nepokrývá specifický skutkový stav projednávané věci, kdy daňový subjekt uplatňoval daňové zvýhodnění pouze za pět měsíců kalendářního roku, odpovídající rozsahu péče daňového subjektu o nezletilé děti.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO týkající se vyloučení nákladů na reklamní služby, neboť nebyla prokázána jejich faktická realizace.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci DPPO stran daňové neúčinnosti úroků z tzv. korunových dluhopisů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Podle daňového subjektu bylo cílem emise dluhopisů refinancovat stávající závazky (zahraniční půjčky), v důsledku čehož by došlo ke snížení úrokové sazby. Daňový subjekt však neprokázal bezprostřední souvislost úroků z dluhopisů se zdanitelnými příjmy. Ve věci totiž bylo stěžejní prokázat existenci a výši deklarovaných stávajících závazků v době deklarovaného zápočtu za emisní kurz upsaných dluhopisů, což se daňovému subjektu nepodařilo.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci DPPO. Předmětem sporu bylo, zda daňový subjekt mohl zahrnout odstupné, které zaplatil při zrušení nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl dlouhodobý nájem obchodních prostor v žel. stanici Karlovy Vary, do vstupní ceny technického zhodnocení najatého majetku - Hlavního nádraží v Praze (bez úhrady odstupného by druhá smlouva zanikla). NSS připomněl své rozhodnutí ve věci Správa pohledávek OKD (sp. zn. 7 Afs 365/2018), kde vyložil pojem ‚souvislost‘ předpokládaný § 25 odst. 5 písm. a) zákona o účetnictví. Podle NSS mezi vynaložením nákladů a pořízením hmotného majetku musí existovat přímá příčinná souvislost. Tato souvislost přitom musí být jednoznačná. 
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že správce daně ve vztahu k hotovostním vkladům na bankovní účty daňového subjektu ve výzvě k prokázání skutečností řádně vysvětlil, z čeho plynou jeho konkrétní pochybnosti a jaké skutečnosti je nutno prokázat za účelem jejich odstranění. Dle NSS tak bylo aktivováno důkazní břemeno daňového subjektu stran prokázání povahy sporných příjmů, včetně jejich případného zdanění. Avšak daňový subjekt relevantní důkazní prostředky nepředložil a naopak ještě prohloubil pochybnosti správce daně opakovanými změnami vlastních tvrzení o povaze a původu sporných finančních prostředků.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se pokuty za opožděné tvrzení daně z příjmů právnických osob. V žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového přiznání za rok 2020 daňový subjekt neuvedl žádný důvod, který by ve smyslu § 36 odst. 1 DŘ bylo možno hodnotit jako závažný. Tvrzené zdravotní obtíže daňového poradce nebyly za závažný důvod považovány, a to s ohledem na soustavné a opakované uvádění téhož důvodu v období posledních devíti let, proti čemuž ani daňový subjekt v kasační stížnosti žádnou argumentaci nevznesl.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu za období jaro 2020. NSS konstatoval, že rozsudek KS v Ostravě – pobočky v Olomouci není nepřezkoumatelný, jelikož KS se s žalobními námitkami a návrhy daňového subjektu řádně vypořádal. NSS současně neshledal, že by ust. § 2 odst. 1 věty druhé písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Brně. Dle NSS mj. z důvodu majetkové účasti daňového subjektu na hale, v níž měly být reklamní plochy pronajímány, nebylo zjevné, že by nějaké náklady na reklamu opravdu musel daňový subjekt vynaložit. NSS připomněl úvahu KS, že smyslem pohybu peněz od odběratelů daňového subjektu přes daňový subjekt a další subjekty až ke sportovnímu klubu nebylo vytvářet skutečné služby, ale sponzorovat tento sportovní klub. I kdyby se dle NSS podařilo daňovému subjektu prokázat "esenciální" náklady a určit jejich konkrétní výši, nebylo by to důvodem k přechodu na stanovení daně podle pomůcek, jak uložil daňovým orgánům KS, ale jejich zohlednění by mělo být učiněno na základě dokazování.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO týkající se vyloučení nákladů na dodávku práškových barev, prefabrikaci potrubí, trubek a montážních prací. Dle NSS daňový subjekt neprokázal faktické přijetí těchto dodávek a jejich upotřebení v rámci činnosti daňového subjektu, proto tyto náklady nebylo možné uznat jako daňově účinné dle § 24 odst. 1 ZDP. Neunesení důkazního břemene přitom nemohlo být v daném případě samo o sobě důvodem pro stanovení daně podle pomůcek a zohlednění tzv. minimálně nutných nákladů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil, že daňové orgány prokázaly zneužití práva u úrokových nákladů plynoucích z tzv. korunových dluhopisů. Skutečným hlavním důvodem emise a upsání dluhopisů bylo získání úrokových příjmů upisovatele zatížených nulovou daní z příjmů, a nikoliv získání prostředků pro rozvoj podnikatelské činnosti daňového subjektu. NSS uzavřel, že byl prokázán jak objektivní prvek zneužití práva (navzdory formálnímu splnění podmínek nebyl naplněn účel dané právní úpravy), tak subjektivní prvek zneužití práva (záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO. Dle NSS správce daně správně vyhodnotil příjem z pronájmu nevybaveného letadla bez posádky jako licenční poplatek dle čl. 12 česko-korejské smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, který má zdroj v ČR a lze jej zde danit. NSS naopak nepřisvědčil daňovému subjektu, že se v daném případě jednalo o zisky z provozování letadla v mezinárodní dopravě, které by podléhaly zdanění jen v Koreji (čl. 8 smlouvy).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se stanovení ceny obvyklé u reklamních plnění na DPPO. Dle NSS správce daně nejprve správně definoval vztah jinak spojených osob, který nebyl vystaven pouze na přemrštěné ceně, ale dalších konkrétních okolnostech. Následně potvrdil také stanovení samotné ceny obvyklé, kdy správce daně vyšel ze srovnatelných transakcí poskytnutých sportovními kluby, které navýšil o nezbytnou zprostředkovatelskou provizi.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci korunových dluhopisů na DPFO vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně. NSS se ztotožnil se závěrem správce daně a KS v Českých Budějovicích o zneužití práva. Podle NSS emise dluhopisů postrádala vlastní ekonomický smysl, kterým je získání finančních prostředků z cizích zdrojů, byla v rozporu se smyslem zákona o daních z příjmů a celá transakce byla vedena se záměrem získat daňovou výhodu umělým vytvořením potřeby emitovat dluhopisy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS potvrdil postup správce daně, dle kterého bylo u šetřených pohledávek prokázáno, že nebylo možné tvořit opravné položky ve smyslu § 8a ZOR. Dále nebylo možné akceptovat položku snižující výsledek hospodaření, kterou daňový subjekt uplatnil až v průběhu daňové kontroly, avšak nepředložil k ní průkazné důkazní prostředky a ani z účetnictví nevyplývala vazba na účetní případy řešeného zdaňovacího období.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že v případě správcem daně vydané výzvy k podání dodatečného daňového přiznání dle § 145 odst. 2 DŘ byly splněny zákonné předpoklady pro její vydání, přičemž tato výzva vedla k doměření daně. NSS neshledal důvodnými námitky daňového subjektu týkající se nenaplnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů ve věci DPFO stanovené podle pomůcek. NSS dospěl k závěru, že použití výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP jakožto pomůcky představovalo exces správce daně při výběru pomůcky, protože se nedá hovořit o tom, že by na jejím základě mohla být stanovena daň odhadem, který by dostatečně reflektoval okolnosti podnikání konkrétního daňového subjektu. NSS poukázal na to, že v minulosti použití výdajů procentem z příjmů jakožto pomůcky ve své judikatuře připustil, avšak pouze za specifických okolností, kdy správce daně neměl žádné informace o podnikání daňového subjektu, které by mohl použít k definici srovnatelného subjektu. Naproti tomu v nyní projednávané věci dle NSS správce daně dostatek informací k definici srovnatelného subjektu měl, ale parametry pro jeho určení nastavil příliš úzce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS potvrdil, že na příjem daňového subjektu ve formě náhrady za zřízení služebnosti vzniklé smluvně se nevztahuje osvobození od daně dle § 4 odst. 1 zd) ZDP. NSS dále dospěl k závěru, že v dané věci bylo z hlediska možné aplikace osvobození nerozhodné, jakou částku by daňový subjekt získal v případném vyvlastňovacím řízení a jakou částku si daňový subjekt za zřízení služebnosti sjednal. Dle NSS je tak pochopitelné, že se správce daně rozdílem v příjmech daňového subjektu nezabýval, jelikož tento rozdíl je pro posouzení případného osvobození nerozhodný.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně jak ohledně doměření DPFO, tak i z hlediska neuznání nároku na odpočet DPH. V daném případě správce daně doměřil daňovému subjektu DPH, neboť daňový subjekt neodstranil jeho pochybnosti ohledně toho, že přijatá plnění v podobě dodávek výrobků a služeb v oblasti kovovýroby a zámečnictví dle daňových dokladů byla přijata od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu. Podobně i ve vztahu k DPFO daňový subjekt neprokázal naplnění zákonných podmínek pro uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle § 24 odst. 1 ZDP, protože neodstranil pochybnosti správce daně a neprokázal vynaložení výdajů způsobem deklarovaným na předložených dokladech.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů na DPFO. NSS se ztotožnil se správcem daně a KS v Plzni, že daňový subjekt neprokázal, že by jím deklarovaný výdaj na nákup kartonových obalů na dveře byl výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Dle NSS daňový subjekt dostatečně neprokázal svá tvrzení týkající se důvodu pořízení kartonových obalů na dveře za situace, kdy dle zjištění správce daně dveře neprodával, nenakupoval ani nevyráběl.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO týkající se vyloučení nákladů na pořízení výrobního materiálu (dřeva) od několika dodavatelů daňového subjektu pro nesplnění § 24 odst. 1 ZDP. Dle NSS daňový subjekt neprokázal faktické přijetí dřeva vč. samotné přepravy, přičemž provedené výslechy dodavatelů daňového subjektu faktické dodání dřeva a jeho původu více zamlžily. Z výše uvedených důvodů nebylo namístě uznat ani tzv. esenciální náklady, resp. daňový subjekt neprokázal, že by dané plnění opravdu nastalo, byť za jiných okolností, než bylo deklarováno na dokladech.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO týkající se vyloučení nákladů na služby k zakázkám z daňově uznatelných dle § 24 odst. 1 ZDP. Správce daně dle NSS unesl své důkazní břemeno, přičemž k objasnění skutkového stavu nepřispěly ani výpovědi svědků. NSS dále konstatoval, že neunesení důkazního břemene ze strany daňového subjektu nemohlo být samo o sobě důvodem pro stanovení daně podle pomůcek a uznání esenciálních nákladů, jak daňový subjekt požadoval.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu a zrušil rozsudek MS v Praze a rozhodnutí správce daně na DPPO ve věci týkající se vyloučení nákladů z daňově uznatelných dle § 24 odst. 1 ZDP. NSS konstatoval, že správce daně nezpochybnil daňovou účinnost nákladů vynaložených za přijaté služby jako takovou, nýbrž pouze jejich výši akceptovatelnou z hlediska snížení základu daně daňového subjektu. Fakticky tak správce daně upravil základ daně daňového subjektu zpochybněním kalkulace sjednané ceny, přestože pouze na tomto základě uplatněným nákladům daňovou účinnost dle NSS upřít nelze. Dle NSS tak neměl správce daně na daný případ aplikovat § 24 odst. 1 ZDP, ale § 23 odst. 7 ZDP a porovnat sjednanou cenu s cenou obvyklou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se dodanění úrokových výnosů DPPO. Dle NSS daňový subjekt neprokázal, že původně sjednané úročené smlouvy byly změněny ústní dohodou s dlužníky na bezúročné. NSS doplnil, že daňové orgány nepožadovaly prokázat negativní skutečnost (neexistenci úroků), ale pouze skutečnost tvrzenou daňovým subjektem v podobě existence ústních dodatků smluv.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil závěry KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích týkající se odpočtu na výzkum a vývoj na DPPO. NSS vyslovil, že daňové orgány nedostatečně rozporovaly prospektivnost projektu, tj. že daňový subjekt schválil písemný projekt až po zahájení výzkumně-vývojové činnosti. Pro ověření, zda došlo k realizaci výzkumně-vývojové činnosti před schválením projektu, bylo v daném případě zapotřebí vyhodnotit důkazní prostředky technické povahy a přibrat tak do řízení znalce, neboť daňové orgány dostatkem odborných znalostí nedisponovaly.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Ostravě a daňových orgánů ve věci DPPO vybírané srážkou. Předmětem sporu byla otázka, jaká měla být sazba daně z licenčních poplatků. Pro použití snížené sazby daně podle smluv o zamezení dvojího zdanění by muselo být v řízení prokázáno, že distributoři označení daňovým subjektem byli skutečnými vlastníky licenčních poplatků, tj. platby přijímali pro vlastní prospěch a nikoliv jako zprostředkovatelé. NSS potvrdil, že na základě zjištěných skutečností distributoři skutečnými vlastníky příjmů z licenčních poplatků nebyli.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů, které neuznaly náklady na úklidové a údržbové práce a na reklamní služby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. NSS konstatoval, že jediným důvodem pro postup daňových orgánů nebylo pouze neprokázání identity deklarovaných dodavatelů, jak se mylně domnívá daňový subjekt, ale pochybnosti byly založeny na tom, že fakturovaná plnění nebyla vůbec poskytnuta v deklarovaném rozsahu a ceně. Dle NSS daňový subjekt neoznačil ani jiné dodavatele a ani jiným způsobem nepředložil přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a daňových orgánů, které v rámci stanovení DPPO dodanily daňovému subjektu výnosy ve smyslu ust. § 18 odst. 1 a § 23 odst. 1 ZDP z poskytnutých vstupenek na dostihových závodech. Dle NSS bylo povinností daňového subjektu, aby prokázal na základě jakého smluvního plnění byly vstupenky poskytnuty, a jakým způsobem zdanil výnos z nich získaný, což se mu ovšem nepodařilo.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO, které neuznaly odpočet na podporu výzkumu a vývoje z důvodu nesplnění formálních náležitostí projektu, který neobsahoval dostatečné vymezení způsobu kontroly a hodnocení ve smyslu § 34c odst. 1 písm. f) ZDP. V příslušné pasáži projektu není dle NSS způsob kontroly a hodnocení rozepsán takovým způsobem, aby správce daně mohl ověřit, zda kontrola podle daného plánu skutečně proběhla a jak bylo naloženo s jejími výsledky. Není zde konkrétně uvedeno, kdy, kým a jakým způsobem budou výstupy projektu hodnoceny.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ve věci DPPO, kde předmětem sporu byl správcem daně neuznaný odpočet na výzkum a vývoj. NSS uvedl, že cíle projektu byly v rozporu s § 34 odst. 1 písm. c) ZDP formulovány natolik obecně (nekonkrétně), že reálně nebylo možné zprvu určit, zda jsou vůbec dosažitelné, ani následně vyhodnotit, zda se je podařilo naplnit. Konkrétní obsah cílů projektu nebylo dle NSS možno dovodit ani z jeho rovněž zcela nekonkrétně vymezených dalších pasáží.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO za zdaňovací období 2012. NSS ve shodě s MS v Praze konstatoval, že pokud daňový subjekt získal živnostenské oprávnění dne 10. 10. 2012, je na jeho příjmy z činnosti hráče ledního hokeje vykonávané do tohoto data nutno nahlížet jako na příjmy z nezávislého povolání dle § 7 odst. 2 písm. b) ZDP a až na příjmy z činnosti vykonávané od tohoto data jako na příjmy ze živnostenského podnikání dle § 7 odst. 1 písm. b) ZDP. NSS se tak ztotožnil se závěrem správce daně a MS, že v předmětném zdaňovacím období bylo třeba k příjmům daňového subjektu z nezávislého povolání uznat výdaje procentem z příjmů ve výši 40 % dle § 7 odst. 7 písm. c) ZDP a k příjmům ze živnostenského podnikání ve výši 60 % dle § 7 odst. 7 písm. b) ZDP.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů ve věci týkající se DPPO a zrušil rozsudek KS v Praze, neboť jeho závěr týkající se povinnosti správce daně stanovit daňovému subjektu esenciální náklady na pomocné práce u jednotlivých stavebních zakázek v rámci pomůcek nemůže obstát. Vycházel přitom z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 2. 2024, čj. 8 Afs 296/2020-133, kterému věc postoupil k posouzení. V nyní posuzované věci dle NSS nebyl naplněn důvod pro přechod na pomůcky, jelikož účetnictví daňového subjektu nebylo významně zatemněno jak z pohledu celkového množství nedostatků v účetních zápisech, tak z pohledu celkového objemu zpochybněných transakcí. NSS se také neztotožnil s KS ohledně neprovedení výslechů svědků, kde naopak shledal dostatečné úsilí daňových orgánů pro jejich zajištění.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci kompenzačního bonusu dle zákona č. 461/2020 Sb. NSS ve shodě s KS v Ostravě dospěl k závěru, že na podnikatelskou činnost daňového subjektu provozujícího zážitkovou jízdu na saních s malamutím spřežením bezprostředně nedopadaly zákazy či omezení dle usnesení vlády o přijetí krizových opatření v souvislosti s pandemií COVID-19, tudíž tato činnost nebyla předmětem kompenzačního bonusu. NSS se především neztotožnil s argumentací daňového subjektu, že sáně daňového subjektu lze považovat za mobilní provozovnu ve smyslu § 17 odst. 2 živnostenského zákona, ani s argumentací, že by podnikatelská činnost daňového subjektu měla povahu taxislužby.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a daňových orgánů, které v rámci stanovení DPPO neuznaly daňovému subjektu náklady na propagaci na golfových turnajích (letáky, plakáty, LED obrazovky) ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, neboť ten neprokázal deklarovaný rozsah plnění deklarovaným dodavatelem. NSS dodal, že rozsah reklamy byl smlouvou vymezen zcela nekonkrétně a ani další důkazní prostředky nepostačovaly k jeho vymezení a prokázání. K deklarovanému dodavateli NSS připustil, že plnění pro něj mohl reálně zajistit subdodavatel, ale tento vztah musí být prokázán.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Plzni a daňových orgánů, které na DPPO neuznaly dodatečně navýšené úrokové náklady z vypůjčené částky jako náklady sloužící k dosažení, zajištění a udržení příjmů podle § 24 odst. 1 ZDP. Dodatky ke smlouvám, kterými byla původně sjednaná úroková sazba 6 % zvýšena na 9 %, resp. 19 %, nepřinesly daňovému subjektu žádné další finanční prostředky. Podle NSS argumentace KS dostatečně vyvrací tvrzení daňového subjektu o nezbytnosti zvýšení úrokových sazeb (potřeba dalších prostředků, podmínky banky), důvodem pro zvýšení úrokové sazby bylo jen zvýšení příjmů věřitelů.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci osvobození příjmu z prodeje nemovité věci od daně dle § 4 odst. 1 písm. b) ZDP na DPFO. NSS se ztotožnil se závěrem KS v Plzni, že § 4 odst. 1 ZDP neponechává na vůli poplatníka, zda osvobození od daně využije či nikoliv. NSS dále konstatoval, že daňový subjekt neprokázal, že jím prodaná nemovitá věc byla v období 5 let před prodejem zahrnuta do obchodního majetku. Dle NSS proto daňové orgány nepochybily, pokud příjem daňového subjektu z prodeje této nemovité věci posoudily jako osvobozený od daně, a v důsledku toho neuznaly související výdaje jako daňově účinné.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Ústí nad Labem týkající se pokuty za nepodání daňového přiznání k DPPO. Daňový subjekt učinil pouze oznámení ve smyslu § 136 odst. 5 DŘ s tím, že nevykazuje žádnou činnost, negeneruje příjmy a není tak povinen daňové přiznání podat. NSS dospěl k závěru, že na posuzovanou věc nelze uplatnit § 136 odst. 5 DŘ,  a žalobce se tedy nemohl zprostit povinnosti podat daňové přiznání pouhým oznámením. § 38m až 38mc ZDP obsahují komplexní zvláštní právní úpravu povinnosti podat daňové přiznání k dani z příjmů. Dle NSS se jedná o kvalitativně odlišná podání, přičemž daňové přiznání je daňový subjekt povinen podat na stanoveném formuláři (§ 72 DŘ), který je uzpůsoben pro elektronické zpracování a existuje povinnost k němu přiložit stanovené přílohy.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO týkající se prodeje družstevního podílu. NSS konstatoval, že podle § 10 odst. 6 ZDP lze k příjmu z prodeje družstevního podílu ve výdajích zohlednit pouze nabývací cenu tohoto podílu, neboť ze systematiky zákona jasně vyplývá, že výčet výdajů obsažený v odst. 6 citovaného ustanovení je taxativní a jiné výdaje než nabývací cenu podílu tak nelze uplatnit. NSS neshledal důvodnou ani námitku, že výklad zaujatý daňovými orgány a KS v Ostravě je diskriminační.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO. NSS s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 95/2021, ve věci Global Drink, s.r.o. v likvidaci, dospěl k závěru, že DPFO za zdaňovací období roku 2007 byla stanovena po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, jelikož soudní řízení zahájené až za účinnosti DŘ nemohlo dle § 41 s. ř. s. stavět objektivní desetiletou lhůtu pro stanovení daně.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt nebyl oprávněn v dodatečném daňovém přiznání změnit způsob uplatnění výdajů z výdajů procentem z příjmů dle § 7 odst. 7 ZDP na výdaje skutečné. Daňový subjekt s odkazem na § 12 odst. 1 ZDP argumentoval, že v řádném daňovém přiznání uplatnil výdaje procentem z příjmů v rozporu se zákonem. Dle NSS však daňový subjekt neprokázal, že společné výdaje související se společnými příjmy ze společnosti nebyly za dotčené zdaňovací období rozděleny mezi daňový subjekt a další společníky stejně jako příjmy.

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPFO. Učinil tak z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku KS v otázce hodnocení důkazního řízení vedeného správcem daně ve vztahu k finančním prostředkům, které byly v kontrolovaných zdaňovacích obdobích vloženy na účty daňového subjektu a hodnocení, zda tyto finanční prostředky bylo možné považovat za zdanitelné příjmy daňového subjektu v těchto zdaňovacích obdobích.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPFO ve věci daňového zvýhodnění na vyživované dítě dle § 35c ZDP. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neměl nárok na uplatnění daňového zvýhodnění na vyživované dítě k jeho nezletilé dceři za situace, kdy z rozsudku o úpravě poměrů k dítěti plynulo, že byla svěřena do péče matky za současné úpravy styku s otcem (daňovým subjektem).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci posouzení daňové účinnosti výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP na DPFO. NSS dospěl k závěru, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno, jelikož nepředložil žádné důkazy ani neučinil jiné důkazní návrhy, kterými by prokázal faktické vynaložení výdajů na nákup pohonných hmot dle sporných účetních dokladů. Dle NSS tak správce daně postupoval v souladu se zákonem, neuznal-li sporné částky na nákup pohonných hmot jako výdaje daňově uznatelné.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, kdy předmětem sporu bylo neprokázání vstupní ceny majetku a provedení oprav. NSS uzavřel, že daňový subjekt krom formálních dokladů nepředložil žádné další důkazy ani jasnou skutkovou verzi o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek nabyl předmětný majetek. Absenci věrohodných a průkazných důkazů o úhradě pořizovací ceny nelze překlenout jen „ekonomickou racionalitou“, neboť by se tím popírala koncepce daňového řízení založená na povinnosti daňového subjektu tvrdit a svá tvrzení prokázat. Dále NSS hodnotil provedené mezinárodní dožádání, kdy dospěl k závěru, že bylo důvodné a úzce souviselo s daným daňovým řízením, proto mělo vliv na lhůtu pro stanovení daně.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku KS v Brně, který se s námitkami daňového subjektu řádně nevypořádal. Spornou otázkou mezi správcem daně a daňovým subjektem byla problematika DPPO, a to oprávněnost účtovat o dohadných položkách pasivních. NSS ve shodě se správcem daně uzavřel, že daňový subjekt nedoložil a neprokázal oprávněnost tvorby dohadné položky, neboť nedoložil žádné konkrétní dodávky materiálu či prací realizovaných v posuzovaném zdaňovacím období. Podle zjištěného skutkového stavu mohl daňový subjekt stavební práce zahájit až v následujícím zdaňovacím období.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO. NSS se zabýval jednotlivými napadenými zjištěními. U výnosových úroků uzavřel, že má věřitel nárok na obchodní úrok až do vrácení jistiny (není-li ujednáno jinak), a to vedle úroku z prodlení, na který má nárok v případě prodlení s úhradou dluhu. Úrok z poskytnutého úvěru tak představuje výnos, neboť je pohledávkou za dlužníkem. Co se týká odměn zaměstnanců, které nebyly akceptovány z důvodu, že byly účtovány v nesprávném zdaňovacím období, NSS uvedl, že jedinou možností nápravy takového stavu je podat dodatečné daňové přiznání za období, kdy základ daně nebyl snížen. U zjištění vztahujícího se k nedokončené výrobě NSS poukázal na to, že zásadní skutečností plynoucí z předloženého účetnictví, která založila pochybnosti o správnosti jeho vedení, byl stav účtu nedokončené výroby k rozvahovému dni ve výši 0 Kč. Daňový subjekt je velkou stavební společností, která souběžně pracuje na větším počtu stavebních zakázek, které přitom zpravidla nejsou provedeny v rámci jednoho zdaňovacího období. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by měl k rozvahovému dni vyfakturovány všechny náklady, o nichž účtoval. 
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO, kdy předmětem sporu bylo neprokázání daňových odpisů hmotného majetku. V daňovém řízení nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda uplatněný odpis byl stanoven na základě správné pořizovací ceny a že plnění poskytl deklarovaný dodavatel.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO, neboť daňový subjekt neprokázal, že je skutečným vlastníkem přijatých licenčních poplatků. Dle NSS z těchto příjmů nemá daňový subjekt z hospodářského hlediska skutečný prospěch, když nemůže svobodně určit, jak budou tyto prostředky využity a nemůže je užívat a požívat bez omezení, protože je smluvně zavázán předat jejich převážnou část (95 %) vlastníkům podkladového aktiva. Daňový subjekt je v podstatě v postavení zprostředkovatele licenčních poplatků a na osvobození příjmů z licenčních poplatků dle § 19 odst. 1 písm. zj) ZDP proto nemá nárok.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů týkající se stanovení daně podle pomůcek na DPPO. NSS vyslovil, že daňové orgány správně přešly na stanovení daně dle pomůcek, neboť daňový subjekt neumožnil správci daně zahájit daňovou kontrolu a požadovanou kompletní účetní evidenci nepředložil. Stejně tak NSS potvrdil správný postup daňových orgánů, které zvolily jako pomůcky důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny či vlastní poznatky při správě daní, jak mu umožňuje § 98 odst. 3 DŘ.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO, kdy předmětem sporu bylo posouzení, zda daňové orgány postupovaly správně, když ve vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů emitovaných v roce 2012 spatřovaly zneužití práva. NSS vyslovil, že tvrzené výhody posuzované transakce se zapojením korunových dluhopisů nejsou způsobilé vyvrátit řádně odůvodněné závěry správce daně o prokázání jak absence její objektivní ekonomické racionality, tak i zjevně převažujícího záměru získat daňovou výhodu v rozporu se smyslem a účelem zákona. NSS dodal, že ekonomicky racionální by naopak bylo použít přijaté finanční prostředky na nákup jiných aktiv než těch, které jediný vlastník daňového subjektu již vlastnil.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek KS v Brně, který v rámci posuzovaní daňových nákladů na reklamu na DPPO dle § 24 odst. 1 ZDP uzavřel, že nějaká reklama realizována byla a dodavatel ji zajistil. NSS však vyslovil, že tímto zjednodušených pohledem nelze na věc nahlížet, neboť je nutné prokázat deklarovaný rozsah i dodavatele. NSS připouští, že dodavatel může realizovat plnění subdodavatelsky, ale i tento vztah musí být jednoznačně prokázán. V daném případě však předložené důkazní prostředky nevytvořily přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci, přičemž daňový subjekt nepředložil ani namátkovou kontrolu nasmlouvaných plnění.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti správce daně a zrušil rozsudek KS v Ostravě ve věci DPPO týkající se odpočtu na výzkum a vývoj, konkrétně naplnění podmínky vedení oddělené evidence. NSS neshledal rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné z důvodu pouhého ztotožnění se se závěry správce daně, neboť žalovaný uvedl, proč se s těmito závěry ztotožnil, resp. proč nemohl dát za pravdu daňovému subjektu. NSS dále vyslovil, že podané vysvětlení dle § 79 DŘ nelze na základě výslovné právní úpravy na rozdíl od svědecké výpovědi použít jako důkazní prostředek, přičemž daňové orgány k podanému vysvětlení přihlédly a využily stejně jako v řízení provedené důkazní prostředky. V daném případě však NSS doplnil, že informace z podaného vysvětlení nejsou jakkoliv převratné a pouze dokreslují důkazními prostředky zjištěný skutkový stav, proto toto procesní pochybení neovlivnilo výrok rozhodnutí o odvolání.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Brně a daňových orgánů na DPPO týkající se aplikace ust. § 23 odst. 4 písm. e) ZDP, kdy se do základu daně nezahrnují částky zaúčtované do příjmů, pokud přímo souvisejí s výdaji neuznanými na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů. Dle NSS se přímou souvislostí rozumí dostatečně intenzivní a nezprostředkovaná vazba mezi příjmy a výdaji, což se v daném případě nepodařilo daňovému subjektu prokázat, neboť  výnosový úrok ze smluv o zápůjčce plynul bez ohledu na existenci nákladového úroku z dluhopisů.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci DPPO, neboť daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a neprokázal daňovou uznatelnost výdajů na demoliční práce ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Samotná demolice objektu dle NSS nic nevypovídá o tom, kdo tuto demolici v tvrzeném rozsahu skutečně provedl, přičemž toto neobjasnily ani svědecké výpovědi. NSS dodal, že daňové orgány nebyly povinny vysvětlovat, jak se vše odehrálo a vypořádání důkazů ze strany žalovaného označil za velmi důkladné.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry KS v Ústí nad Labem a daňových orgánů. Daňový subjekt dle NSS neprokázal správnost účtování o nedokončené výrobě v okamžiku prodeje ukončených zakázek, provedení účetních zápisů, které měly za následek snížení výnosů, a taktéž nedoložil inventurní stavy k datům odúčtování. NSS zdůraznil, že sporná nebyla otázka daňové uznatelnosti nákladů, ale otázka unesení důkazního břemene daňového subjektu ohledně účtování nedokončené výroby.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů a potvrdil rozsudek KS v Ostravě. NSS ve shodě s KS vyslovil, že žalovaný sice definoval právní vztah jinak spojených osob, při stanovení samotné ceny obvyklé ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP se však spokojil se zjištěním jediného cenového údaje zboží (SSD disku), který se navíc týkal pouze necelé poloviny posuzovaného roku 2013, aniž by dále dostatečně vysvětlil, proč nezohlednil také daňovým subjektem uváděné, v jádru srovnatelné zboží.
 

NSS zamítl kasační stížnost správce daně na DPPO a potvrdil rozsudek KS v Ostravě, který vytknul daňovým orgánům, že při stanovení ceny obvyklé u reklamních plnění ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP nezohlednily ceny reklamních agentur, tj. ceny, za něž mohl daňový subjekt v daném čase a místě reklamu získat. Daňové orgány dle NSS nezpochybnily závěr krajského soudu, že daňový subjekt fakticky neměl reálnou možnost získat požadované plnění přímo od sportovních klubů.
 

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci DPFO. NSS dospěl k závěru, že k doměření DPFO došlo po uplynutí lhůty pro stanovení daně, jelikož daňová kontrola, formálně zahájená dne 7. 8. 2017, byla fakticky zahájena již dne 3. 5. 2017, kdy měl správce daně k dispozici potřebné podklady pro kontrolu DPFO. NSS zdůraznil, že k tomuto závěru dospěl v kontextu specifických skutkových okolností, kdy dne 3. 5. 2017 byly správci daně předloženy důkazní prostředky sice v rámci formálně zahájené kontroly na DPH, DSL a DPFO ze ZČ a vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně, ale z předchozí e-mailové komunikace byl od počátku naprosto zřejmý úmysl správce daně provést i kontrolu DPFO. Současně dle NSS nebylo možné striktně oddělit hodnocení poskytnutých podkladů ve vztahu k jednotlivým daním.
 

Daň z příjmů 2024 2023 2022 2021 2020 2019