Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu | Přejít k vyhledávání

Daň z nemovitých věcí 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu týkající se osvobození dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31.12.2024. Jádrem sporu byl především výklad neurčitého právního pojmu „veřejně přístupné prostory“ obsaženého v tomto ustanovení. S odkazem na svou dřívější judikaturu aproboval závěr správce daně, že při výkladu pojmu „veřejně přístupné prostory“ lze vyjít z definice veřejného prostranství dle § 34 zákona o obcích a že tedy s odkazem na rozsudek NS ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2074/2022, a nález ÚS ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, které se podrobně zabývaly pojmem „veřejné prostranství“, lze dovodit, že „veřejná přístupnost pozemku by měla být u daného pozemku primárně základním účelem tohoto pozemku, měla by být primárně předpokládána a měla by vlastníka pozemku nějakým způsobem omezovat ve výkonu jeho vlastnických práv“. Svůj závěr NSS zároveň opřel i o novelu tohoto ustanovení provedenou s účinností od 1.1.2025.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně a KS v Praze ohledně aplikace obecně závazné vyhlášky (OZV), kterou byl stanoven místní koeficient dle § 12 ZDNV na jednotlivé části obce. NSS se neztotožnil s námitkami daňového subjektu ohledně nezákonnosti OZV z důvodu její diskriminační povahy, kterou daňový subjekt opíral zejména o to, že v poměrně krátké době došlo obcí ke zrušení napadené OZV, což dokládá, že obec neměla pro vydání napadené OZV legitimní důvod. K tomu NSS uvedl, že zastupitelstvo obce může své vyhlášky revidovat, a to i po relativně krátké době a bez výslovného odůvodnění, proč tak činí. Jde o projev práva na samosprávu. NSS odmítl rovněž tvrzení, že nově vydanou obecně závaznou vyhláškou došlo ke zrušení napadené OZV zpětně od počátku. V této otázce odkázal na rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2025 č. j. 4 Afs 303/2024-59, kde řešil stejnou otázku ve vztahu ke stejné obci.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně a KS v Praze ohledně aplikace obecně závazné vyhlášky (OZV), kterou byl stanoven místní koeficient dle § 12 ZDNV na jednotlivé části obce. NSS se neztotožnil s námitkami daňového subjektu ohledně nezákonnosti OZV, která podle jeho názoru spočívala zejména v nerozumnosti a diskriminační povaze OZV a dále v neplatnosti a nicotnosti OZV, která spočívala jednak v tom, že OZV odkazuje na přílohu, ale zákon o obcích umožňuje vydávat obcím jen OZV, nikoli přílohy jako podvyhláškové předpisy a jednak v tom, že v nově vydané OZV, kterou byla napadená OZV zrušena, není uvedeno datum od kdy se zrušuje a tudíž došlo ke zrušení napadené OZV zpětně od počátku. K otázce nezákonnosti NSS uvedl, že nepovažuje OZV za nerozumnou, ale naopak za úpravu motivovanou racionálními a řádně zdůvodněnými okolnostmi, zohledňující místní specifika při správě svých záležitostí tak, jak předpokládá právo obcí na samosprávu. K otázce nicotnosti přílohy k OZV NSS uvedl, že byť zákon o obcích výslovně zmiňuje pravomoc obcí vydávat OZV, může být její součástí také příloha, na jejíž existenci je nutno poukázat v textu OZV, a kterou je nutno zároveň zveřejnit ve Sbírce právních předpisů územně samosprávných celků a některých správních úřadů. K otázce neuvedení konkrétního data, od kdy dochází ke zrušení napadené OZV a zrušení napadené OZV zpětně od počátku, NSS uvedl, že pokud by připustil výklad daňového subjektu, šlo by o pravou retroaktivitu, to ale znamená, že by ve zrušovací OZV muselo být pravé retroaktivní působení stanoveno výslovně. Ve zrušovací OZV je uvedeno, že nabývá účinnosti ke dni 1.1.2023 a jediným možným výkladem je, že napadená OZV byla zrušena ke dni účinnosti zrušovací OZV.