Zajišťovací příkazy 2024

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, když neshledal jím namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku MS v Praze a nenaplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu. Ve vztahu k naplnění podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu se NSS ztotožnil se závěrem MS, že správcem daně shromážděné indicie naplnily obě podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a dospěl k závěru, že byl jasně a dostatečně identifikován důvod nasvědčující budoucímu stanovení daně z důvodu účasti stěžovatele v podvodu na DPH a současně dostatečně odůvodněna obava stran (ne)dobytnosti daně v budoucnu. Ve vztahu k obavě o budoucí dobytnost daně byly potvrzeny silné důvody spočívající v absenci vlastnictví nemovitých a movitých věcí, vyjma zabaveného zboží, přičemž se zbožím bylo zacházeno „rychloobrátkovým způsobem“, současném generování minimálního zisku vzhledem k vykázanému obratu, způsobu podnikání stěžovatele a absenci vlastnictví bankovního účtu vedeného u tuzemského poskytovatele bankovních služeb, který by stěžovatel používal v rámci své ekonomické činnosti, což je zcela nestandardní.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zajišťovacích příkazů. Naznal totiž, že správce daně i odvolací orgán posoudily naplnění zákonných podmínek pro jejich vydání v souladu s § 167 DŘ, a to z hlediska struktury majetku daňového subjektu, způsobu jeho podnikání a celkové ekonomické situace a výkonnosti. Za rizikové jednání daňového subjektu pak považoval NSS i to, že k jeho bankovním účtům měly dispoziční oprávnění třetí osoby. Naopak námitky daňového subjektu, které byly buď zcela obecného charakteru, nebo cílily na domnělá pochybení či formální nedostatky odůvodnění, nebyly způsobilé zpochybnit zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku ani rozhodnutí orgánů FS.
 

NSS zamítl kasační stížnosti daňového subjektu ve věci úroku z neoprávněného jednání správce daně a úroku z nesprávně stanovené daně z titulu nezákonných dodatečných platebních výměrů. Daňový subjekt se domáhal přiznání těchto úroků ve dvojnásobné sazbě dle § 254 odst. 2 DŘ účinného do 31. 12. 2020, resp. dle § 254 odst. 5 DŘ účinného po 1. 1. 2021, jelikož doměření daně předcházelo zajištění dosud nestanovené daně a na jeho základě provedená zajišťovací exekuce. NSS nepřisvědčil argumentaci daňového subjektu, že by nezákonnost dodatečných platebních výměrů svědčila o nezákonnosti zajišťovacích příkazů, jelikož se jedná o rozhodnutí vycházející z rozdílných zákonných podmínek a rozhodných skutečností, mezi nimiž taková provázanost, jakou tvrdil daňový subjekt, dána není. Jelikož zajišťovací příkazy nikdy nebyly zrušeny nebo změněny pro nezákonnost, zajišťovací exekuce nikdy nebyla prohlášena za neoprávněnou a z titulu dodatečných platebních výměrů žádné exekuční řízení zahájeno nebylo, nemohl daňovému subjektu vzniknout nárok na úrok v dvojnásobné sazbě. Současně NSS potvrdil postup daňových orgánů, které při výpočtu úroku z titulu nezákonného doměření daně vycházely ze splatnosti takové daně určené okamžikem jejího pravomocného stanovení. Dodatečné platební výměry sice obsahovaly odlišný údaj o splatnosti dle tehdejší správní praxe, ale v okamžiku přiznání úroku dle § 254 DŘ již byly dodatečné platební výměry zrušeny a nebyl tak zákonný důvod z nich vycházet.