Převodní ceny 2025

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek ve věci DPPO týkající se stanovení cen obvyklých u reklamních plnění. NSS s odkazem na dřívější judikaturu uvedl, že plnění v dalších článcích obchodního řetězce je třeba při stanovení referenční ceny zohlednit pouze v případě, kdy daňový subjekt prokáže určitou přidanou hodnotu k prvotnímu plnění v obchodním řetězci. Tento mechanismus odpovídá širší povinnosti daňového subjektu tvrdit a prokázat racionální, ekonomicky odůvodněné důvody cenových rozdílů. Přidanou hodnotu může dle NSS představovat i samotné zprostředkování, které však daňový subjekt netvrdil ani neprokázal. Provizi reklamní agentury jako zprostředkovatele reklamních služeb nelze do stanovení referenční ceny zahrnout jen z toho důvodu, že reklamní agentura figurovala jako určitý článek posuzovaného obchodního řetězce.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů a zrušil rozsudek ve věci DPPO týkající se stanovení ceny obvyklé u reklamních plnění. Předmětem sporu bylo, zda daňové orgány dostatečně odůvodnily nepoužití marže reklamní agentury ve výši 25 % dle dodatku znaleckého posudku. NSS uzavřel, že rozhodnutí odvolacího orgánu je přezkoumatelné, jestliže ten vysvětlil, proč nepovažoval znalecký posudek ani jeho dodatek za relevantní důkazní prostředky ve vztahu ke zjištění intervalu referenčních cen a zároveň uvedl, z jakého zdroje dospěl k výši marže 20 %. Ačkoli odvolací orgán explicitně nereagoval na námitku v souvislosti s výší marže, vystavěl však vlastní ucelenou argumentaci, v jejíž konkurenci odvolací námitka neobstojí.

NSS vyhověl kasační stížnosti daňových orgánů ve věci týkající se převodních cen na DPPO. NSS souhlasil s daňovými orgány, že náklady na start-up fázi nové výroby v důsledku příkazu mateřské společnosti lze podřadit pod ust. § 23 odst. 7 ZDP. Daňovému subjektu tak měla náležet kompenzace těchto nákladů, neboť nezávislý podnik by na takto nastavené podmínky nepřistoupil nebo požadoval určité právní zajištění návratnosti investice, např. ve formě kompenzace či zajištění budoucího odbytu za přijatelné ceny.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry MS v Praze a daňových orgánů na DPPO týkající se ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP u reklamních plnění. Dle NSS správce daně nejprve správně definoval vztah jinak spojených osob, který nezaložil pouze na přemrštěnosti cen, ale na dalších nestandardních okolnostech jako vágní formulace smluv, absence průzkumu trhu, realizace reklam či její efektivity. Následně správně stanovil i cenu obvyklou, když vyšel ze smluv uzavřených se sportovními kluby (prvními články řetězce) a k nim připočetl běžnou marži zprostředkovatelů reklamních služeb (reklamní agentury).

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu na DPPO ve věci určení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP týkající se převodu lázeňských domů, který realizoval daňový subjekt (dobrovolný svazek obcí) ve prospěch členských obcí. NSS uvedl, že prodej mezi neziskovými subjekty automaticky aplikaci § 23 odst. 7 ZDP nevylučuje, když daňový subjekt prodal předmětný nemovitý majetek za cenu podstatně nižší, než byla cena obvyklá. NSS tak potvrdil, že byl definován vztah spojených osob, kdy členské obce prostřednictvím starostů mimo jiné rozhodovaly o nakládání s majetkem svazku obcí. Následně NSS souhlasil se stanovením ceny obvyklé, kterou daňové orgány určily na základě znaleckých posudků vypracovaných právě pro účely daňového řízení podle § 23 odst. 7 ZDP a které zohlednily všechny významné faktory.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci stanovení převodních cen. Správce daně postupoval dle NSS při jejich stanovení správně, když aplikoval transakční metodu čistého rozpětí a ukazatel ROTC, jenž zahrnuje rovněž náklady na materiál. Nezávislý subjekt by zcela jistě požadoval zvýšení své ziskovosti, resp. do své ziskové přirážky kalkuloval i skutečnost, že se použitý materiál stává jeho vlastnictvím, a tudíž za něj nese určitou odpovědnost, byť omezenou, což odvolací orgán zohlednil.

NSS zamítl kasační stížnost daňových orgánů na DPPO. Správce daně upravil základ daně daňového subjektu dle § 23 odst. 7 ZDP o odměnu (výnosový úrok) za vázání finančních prostředků v nakupovaných zásobách, kdy tímto de facto poskytl daňový subjekt spřízněné společnosti úvěr. Dle NSS se správce daně nepokusil o náležité zjištění referenční ceny a výběr adekvátního vzorku srovnatelných transakcí a ani neuvedl, zda, resp. proč srovnávací vzorek nebylo možné sestavit. Aplikaci úrokové sazby USD LIBOR správcem daně tak shledal NSS nedostatečně odůvodněnou.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci stanovení převodních cen na DPPO. Daňové orgány postupovaly dle NSS při jejich stanovení správně, když aplikovaly transakční metodu čistého rozpětí a ukazatel ROTC, jenž zahrnuje rovněž náklady na materiál. Nezávislý subjekt by zcela jistě požadoval zvýšení své ziskovosti, resp. do své ziskové přirážky kalkuloval i skutečnost, že se použitý materiál stává jeho vlastnictvím, a tudíž za něj nese určitou odpovědnost, byť omezenou, což odvolací orgán zohlednil.

NSS zamítl kasační stížnost správce daně a potvrdil závěry KS v Ostravě ve věci DPPO. Dle NSS správce daně při stanovení ceny obvyklé dle § 23 odst. 7 ZDP u reklamních plnění nezahrnul do referenčního vzorku též smlouvy, které byly sjednány v běžných obchodních vztazích mezi odběratelem reklamy a jejím zprostředkovatelem, příp. nezohlednily ani běžnou provizi zprostředkovatele. Dle NSS již samotné zprostředkování služeb je nutné považovat za jistou přidanou hodnotu. NSS dodal, že v daném případě se jednalo o běžný obchodní model (poskytovatel, zprostředkovatel, odběratel), při kterém nedocházelo k opakovanému přeprodeji reklamy.