Vymáhání 2026

NSS vyhověl kasační stížnosti daňového subjektu. Ve věci týkající se ručitelské výzvy k úhradě daňového nedoplatku na DPH dospěl NSS k závěru, že rozsudek KS je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, když KS opomenul vypořádat jednu žalobní námitku, v níž stěžovatel uváděl, že podmínkou vzniku ručení je též uplatnění náhrady škody poškozenou společností vůči jednateli. Dále NSS shledal důvodné námitky stěžovatele stran vzniku škody, existence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a nemožností společnosti uhradit daňový nedoplatek, jakož i proti závěru o porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. NSS uvedl, že samotná skutečnost, že stěžovatel převedl svůj 100% obchodní podíl v daňovém dlužníkovi a ukončil své působení jako jednatel, nemůže sama o sobě založit závěr o vzniku škody ve smyslu § 159 odst. 3 OZ. Pro vznik ručení podle § 159 odst. 3 OZ totiž podle NSS nepostačuje samotný závěr o porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, nýbrž je třeba dále zkoumat, zda právě toto porušení vedlo v příčinné souvislosti ke vzniku škody na straně daňového dlužníka, tedy ke konkrétnímu majetkovému úbytku na jeho straně.

NSS zamítl kasační stížnost poddlužníka ve věci exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky. NSS potvrdil řádné doručení exekučního příkazu dlužníkovi prostřednictvím jeho zástupce, když tento byl zmocněn ve věci nalézacího řízení, jakož i případných navazujících řízení, tedy i řízení při placení daní. NSS dále zkonstatoval, že není dán procesní prostor k tomu, aby správce daně vypořádával v rámci exekučního příkazu výhrady poddlužníka, že vůči němu dlužník žádnou pohledávku nemá. Stejně tak otázku případné existence pohledávky nemají řešit správní soudy, ale soudy civilní v rámci poddlužnické žaloby správce daně. Případná neexistence přikázané pohledávky tak nezpůsobuje nezákonnost exekučního příkazu, nelze ji řešit námitkami proti exekučnímu příkazu a může být toliko důvodem pro případné pozdější (i částečné) zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. i) DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky proti sepsání movité věci zatížené zajišťovacím převodem práva. NSS potvrdil, že se jedná o institut posilující postavení věřitele, který nebrání soupisu, resp. exekučnímu postižení věci. Při daňové exekuci se subsidiárně použije OSŘ, který exekuci na takto zatížené věci umožňuje. Stejný postup při běžné a daňové exekuci odpovídá logickému i teleologickému výkladu, stejně jako výkladu historickému, neboť na OSŘ se odkazovala již předchozí procesní úprava ZSDP.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci povinnosti hradit náklady daňové exekuce. NSS totiž dospěl k závěru, že proběhnuvší insolvenční řízení nemělo vliv na povinnost daňového subjektu uhradit náklady daňové exekuce, která byla provedena až po jeho skončení. Jelikož správce daně měl zástavní právo k předmětu exekuce, byla zákonnost daňové exekuce soudem a daňovými orgány odvozena z ustanovení § 414 odst. 4 IZ, podle kterého v rozhodné době zůstává zajištěnému věřiteli, jestliže nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Stěžovatel přitom neuplatnil konkrétní námitky, kterými by postup či správní úvahu daňových orgánů a MS v Praze věcně zpochybnil.

NSS zamítl kasační stížnost poddlužníka ve věci exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky. K otázce doručování NSS potvrdil, že plná moc formulovaná k zastupování „ve věci nalézacího daňového řízení, jakož i v případném navazujícím daňovém či soudním řízení“ se vztahuje i na navazující řízení platební, tedy i řízení exekuční. NSS dále zkonstatoval, že není dán procesní prostor k tomu, aby správce daně vypořádával v rámci exekučního příkazu výhrady poddlužníka, že vůči němu dlužník žádnou pohledávku nemá. Stejně tak otázku případné existence pohledávky nemají řešit správní soudy ale soudy civilní v rámci poddlužnické žaloby správce daně. Případná neexistence přikázané pohledávky tak nezpůsobuje nezákonnost exekučního příkazu, nelze ji řešit námitkami proti exekučnímu příkazu a může být toliko důvodem pro případné pozdější (i částečné) zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. i) DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost poddlužníka ve věci exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky. NSS zkonstatoval, že není dán procesní prostor k tomu, aby správce daně vypořádával v rámci exekučního příkazu výhrady poddlužníka, že vůči němu dlužník žádnou pohledávku nemá. Stejně tak otázku případné existence pohledávky nemají řešit správní soudy ale soudy civilní v rámci poddlužnické žaloby správce daně. Případná neexistence přikázané pohledávky tak nezpůsobuje nezákonnost exekučního příkazu, nelze ji řešit námitkami proti exekučnímu příkazu a může být toliko důvodem pro případné pozdější (i částečné) zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. i) DŘ.

NSS zrušil usnesení MS v Praze, kterým byla pro nedostatek aktivní legitimace odmítuta žaloba proti exekučnímu příkazu na prodej nemovité věci, ačkoli žalobce byl v katastru nemovitostí veden jako její vlastník. NSS se neztotožnil s úvahou, že práva zapsaného vlastníka nemohla být zasažena, případně je měl řešit návrhem na vyloučení věci z exekuce. Zapsaný vlastník se stal vlastníkem v důsledku porušení inhibitoria daňovým dlužníkem. Správce daně tak musel učinit předběžnou právní úvahu, že je takový převod dle § 220 DŘ neplatný a nemovitá věc je tak stále ve vlastnictví dlužníka. Přezkoumání právě tohoto posouzení měl správní soud umožnit. Na uvedeném ničeho nemění, že zapsaný vlastník nebyl účastníkem exekučního řízení, nadto mu byl exekuční příkaz, byť jen informativně, doručován.

NSS zamítl kasační stížnost třetí osoby ve věci vyloučení majetku z daňové exekuce, jejímž předmětem byl prodej vrtulníku. Vyšel přitom ze skutečnosti, že daňový dlužník byl jako vlastník předmětného vrtulníku evidován v leteckém rejstříku. Letecký rejstřík je totiž založen na principu materiální publicity, kdy se vlastnictví k věcem v nich zapsaným nabývá až na základě zápisu vlastnického práva do tohoto rejstříku. S ohledem na stav zápisu proto nemohl být pro účely daňové exekuce za vlastníka vrtulníku považován stěžovatel. Na výše uvedeném nic nemění ani to, že slovenský soud rozhodl, že stěžovatel byl vlastníkem předmětného vrtulníku. Takové rozhodnutí totiž může mít účinky pouze obligační (závazné mezi spornými stranami), a nikoli věcněprávní (závazné pro všechny). NSS přitom odkázal na své dřívější rozhodnutí č. j. 1 Afs 90/2025-64, ve kterém dospěl k totožnému závěru.