Vymáhání 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci námitky směřované proti použití přeplatku na úhradu nedoplatku, kdy oba vznikly po dni účinnosti rozhodnutí o úpadku. NSS ve shodě se svou dosavadní judikaturou konstatoval, že započtení provedené touto formou vychází z výslovné správní úpravy § 242 DŘ, který je zvláštním ustanovením k obecné úpravě IZ. K úhradě „po úpadkového“ daňového nedoplatku se „po úpadkový“ daňový přeplatek použije přímo ze zákona a teprve případná zbývající část přeplatku vstupuje do insolvenčního řízení, přičemž vydání usnesení dle § 305 odst. 2 IZ nemá na uvedené žádný vliv. Započtení nastává automaticky den po vzniku přeplatku, existuje-li v tu dobu nedoplatek.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci exekučního příkazu a rozhodnutí o námitce. NSS se nejprve vypořádal s otázkou žalovatelnosti obou rozhodnutí, kdy usoudil, že nejednoznačnost tehdejší právní úpravy ohledně námitky by neměla být daňovému subjektu na újmu a rozhodnutí správce daně má být přezkoumáno společně s rozhodnutím o opravném prostředku, což MS v Praze v zásadě učinil. K věci samé NSS uvedl, že při vymáhání daňové pohledávky na základě žádosti o mezinárodní pomoc při vymáhání některých finančních pohledávek je jediným exekučním titulem jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek. Postup správce daně, který na základě jednotného dokladu vydal výkaz nedoplatků, kdy až na jeho podkladu vedl daňovou exekuci, nebyl ideální. NSS dále potvrdil správnost údajů obsažených v exekučním příkazu stran splatnosti vymáhaných nedoplatků, která nastává dnem obdržení žádosti o vymáhání finanční pohledávky z jiného členského státu, jakožto i dostatečnou identifikaci jednotlivých nedoplatků. Dále NSS zopakoval, že vyrozumění o nedoplatcích je v diskreční pravomoci správce daně, která je limitována účelností. Nepřisvědčil tedy námitkám, že měl správce daně daňový subjekt nejprve vyzvat k úhradě nedoplatků, neboť ze samotné žádosti dožadujícího státu bylo zřejmé, že by šlo o úkon neúčelný. Nakonec NSS vyložil také problematiku příslušenství vymáhaných nedoplatků, které od obdržení žádosti vzniká podle právní úpravy dožádaného státu.

NSS zamítl kasační stížnost žalobce ve věci exekučních nákladů (hotových výdajů) souvisejících s hangárováním vrtulníku, který byl předmětem daňové exekuce. Nejvyšší správní soud neshledal výši exekučních nákladů nepřiměřenou, ani nepřisvědčil žalobci v tom, že by předmětná exekuce byla vedena neoprávněně. Především pak NSS naznal, že daňová exekuce nebyla neoprávněná z důvodu, že by žalobce nebyl vlastníkem vrtulníku. Podle zákona o civilním letectví totiž převod vlastnictví k letadlu zapsanému do leteckého rejstříku nabývá účinnosti dnem zápisu do leteckého rejstříku, což se týká i sporného vrtulníku. Skutečnost, že slovenský civilní soud rozhodl o tom, že vlastníkem vrtulníku je od žalobce odlišná osoba, proto neměla bez odpovídajícího zápisu do leteckého rejstříku žádné věcněprávní účinky, resp. takové rozhodnutí mohlo být pouze podkladem pro takový zápis.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu. Předmětem sporu bylo to, zda trvání daňové exekuce je nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí o návrhu na její zastavení. Dle NSS ano, neboť z podstaty věci nelze zastavit řízení, které již neprobíhá. Tomu odpovídají i důvody pro zastavení daňové exekuce uvedené v § 181 odst. 2 DŘ, které zásadně trvání exekuce předpokládají. Provedení daňové exekuce tak brání věcnému rozhodnutí o návrhu na její zastavení a řízení o něm je nutné zastavit dle § 106 odst. 1 písm. e) DŘ.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci týkající se vyloučení majetku z daňové exekuce. NSS naznal, že správce daně nepochybil, pokud po zastavení daňové exekuce vrátil finanční prostředky zabavené na pokladně daňového dlužníka v hotovosti bezhotovostně na bankovní účet daňového dlužníka. Peněžní prostředky na bankovním účtu pak nebylo možné ztotožnit s hotovostí, kterou správce daně zabavil v průběhu dříve vedené daňové exekuce, a to i s ohledem na skutečnost, že v době jejich postižení další daňovou exekucí uplynuly tři týdny od jejich připsání, přičemž na bankovním účtu mohly probíhat další platby. Předmětné prostředky představovaly pohledávku, kterou měl daňový dlužník vůči bance, a případnou pohledávku vůči daňovému dlužníkovi měl daňový subjekt uplatnit pořadem civilního práva. Správce daně proto nepochybil, pokud žádost daňového subjektu o vyloučení finančních prostředků z daňové exekuce za této situace zastavil pro bezpředmětnost podle § 106 odst. 1 písm. f) DŘ. NSS pak nepřisvědčil ani dalším námitkám daňového subjektu stran porušení jeho ústavních práv a nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozsudku.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce směřující proti exekučnímu příkazu. NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že je vadou exekučního příkazu, je-li jím vymáhána nižší částka, než v jaké byla stanovena dlužná daň, a to tím spíše, že k tomuto snížení došlo v důsledku daňovým subjektem provedené částečné úhrady nedoplatku. Vymáhání daně v nižší částce v důsledku skutečností, jichž si je daňový subjekt vědom, nemůže zasahovat do jeho práv a z hlediska jeho informovanosti a právní jistoty není nutné ani podrobně vyčíslovat toto daňovým subjektem zapříčiněného snížení.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uvedl, že správce daně nepochybil, jestliže řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce zastavil podle § 106 odst. 1 písm. d) DŘ. Vzhledem k tomu, že daňová exekuce byla před podáním návrhu na její zastavení již pravomocně zastavena a žádné řízení o daňové exekuci vedeno nebylo, nebylo možné se zabývat jejími vadami namítanými stěžovatelem ani stěžovatelem spatřovanou nicotností rozhodnutí, na základě nichž byla daňová exekuce vedena. Ze stejného důvodu nelze na věc aplikovat ustanovení § 181 odst. 2 písm. i) DŘ, které upravuje zastavení probíhající daňové exekuce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci zastavení řízení ve vazbě na daňovou exekuci. Dle NSS správce daně nepochybil, jestliže řízení o návrhu daňového subjektu na zastavení exekuce zastavil podle § 106 odst. 1 písm. d) DŘ, neboť ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že daňová exekuce byla před podáním návrhu na její zastavení již pravomocně zastavena a žádné řízení o daňové exekuci vedeno nebylo, nebylo možné se zabývat jejími vadami namítanými daňovým subjektem ani daňovým subjektem spatřovanou nicotností rozhodnutí, na základě nichž byla daňová exekuce vedena. Ze stejného důvodu nelze na věc aplikovat ustanovení § 181 odst. 2 písm. i) DŘ, které upravuje zastavení probíhající daňové exekuce.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci rozhodnutí o námitce směřující proti exekučnímu příkazu. NSS nepřisvědčil daňovému subjektu, že je vadou exekučního příkazu, je-li jím vymáhána nižší částka, než v jaké byla stanovena dlužná daň, a to tím spíše, že k tomuto snížení došlo v důsledku daňovým subjektem provedené částečné úhrady nedoplatku. Vymáhání daně v nižší částce v důsledku skutečností, jichž si je daňový subjekt vědom, nemůže zasahovat do jeho práv a z hlediska jeho informovanosti a právní jistoty není nutné ani podrobně vyčíslovat toto daňovým subjektem zapříčiněného snížení.