Daň z nabytí nemovitých věcí 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně podmínek pro přiznání osvobození dle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí (finanční leasing). NSS dodal, že ZOS, které stanovilo daň z nabytí nemovitých věcí, i ZOS, které novelizovalo ZDP, jsou vzájemně provázané předpisy přijaté v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. NSS odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž splnění podmínek pro osvobození podle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí je nutné posuzovat vždy k okamžiku vzniku daňové povinnosti (naplnění předmětu daně). Rozhodné je tedy znění ZDP obsahující zákonnou definici finančního leasingu účinné v době vzniku daňové povinnosti.
Dále se NSS zabýval otázkou prekluze ve vazbě na posouzení rozsahu plné moci a účinnosti oznámení platebního výměru doručeného daňovému poradci. Formulace plné moci ""v celém daňovém řízení ve věci Výzvy"" podle NSS opodstatňovala závěr, že plná moc se vztahovala na celé daňové řízení, v němž byla výzva vydaná, a nikoliv jen na úkony související s postupem k odstranění pochybností. Pochybnost nevyvstala ani ze souvisejícího jednání stěžovatelky a daňového poradce. Platební výměr byl podle NSS stěžovatelce prokazatelně oznámen doručením daňovému poradci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně, který neuznal daňovému subjektu nárok na osvobození dle § 7 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ZOS u bytové jednotky. Spornou otázkou bylo posouzení, zda bytová jednotka byla ke dni vzniku daňové povinnosti užívána, a výklad tohoto pojmu. NSS dospěl k závěru, že pojmy dokončená a užívaná použité v § 7 odst. 1 ZOS mají jednoznačnou vazbu na stavební předpisy. Na rozdíl od správce daně došel k užšímu výkladu pojmu užívání, když uvedl, že právní úprava tohoto osvobození nepředpokládá, že by podmínka užívání stavby nebo jednotky mohla být naplněna jejím faktickým užíváním, ale užívání je dle NSS podmíněno vydáním rozhodnutí o předběžném užívání nebo o zkušebním provozu. Nicméně vzhledem k praxi daňových orgánů, které tento pojem posuzovaly z hlediska faktického užívání, přistoupil i na toto posouzení a dospěl k závěru, že fakticky užívaná jednotka může být jen taková, která naplňuje hmotněprávní požadavky, za nichž by bylo možné jednotku předčasně užívat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně, který neuznal daňovému subjektu nárok na osvobození dle § 7 odst. 1 písm. c) ZOS u bytové jednotky nacházející se ve víceúčelové stavbě. Spornou otázkou bylo posouzení, zda se jedná o stavbu bytového domu či víceúčelovou stavbu s ohledem na výklad pojmu bytový dům. NSS potvrdil své závěry plynoucí z dřívější judikatury, že vzhledem k tomu, že zákonodárce pojem "bytový dům" nedefinoval v ZOS, je třeba vycházet z definice obsažené ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. Další spornou otázkou bylo, zda poměr podlahových ploch bytových jednotek se má počítat k podlahové ploše všech jednotek (bez společných prostor), nebo k celkové podlahové ploše stavby (včetně společných prostor). NSS výkladem došel k závěru, že pojem "více než polovina podlahové plochy" v bytovém domě (§ 2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.) se vztahuje k podlahové ploše celého domu, tedy včetně společných prostor.