Daň z nabytí nemovitých věcí 2025

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu, kdy předmětem sporu bylo posouzení, zda poskytnutí náhradní lhůty podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 145 odst. 1 DŘ k podání daňového přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí vedlo s ohledem na čl. II bod 1. zákona č. 386/2020 Sb. (zrušení ZOS) k zániku daňové povinnosti či nikoliv. NSS zejména s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 386/2020 Sb. přisvědčil závěru KS, který uvedl, že pokud podle čl. II bod 1. zákona č. 386/2020 Sb. nemá na posuzování uplynutí lhůty k podání daňového přiznání dopad prodloužení lhůty k jeho podání postupem podle § 36 DŘ, tím spíše na to nemůže mít vliv poskytnutí lhůty náhradní podle § 145 odst. 1 DŘ poté, co „řádná“ lhůta pro podání daňového přiznání již uplynula. Pokud by soud vycházel z opačného závěru (tj. že náhradní lhůta poskytnutá podle § 145 odst. 1 DŘ má na posuzování podle čl. II bod 1. zákona č. 386/2020 Sb. oproti prodloužení lhůty podle § 36 DŘ vliv), došlo by fakticky k aprobování protiprávního jednání daňového subjektu, který porušil svoji povinnost podat ve lhůtě podle § 32 písm. a) ZOS řádné daňové přiznání a uhradit daň. Podle NSS z důvodové zprávy jednoznačně vyplývá, že zákonodárce zamýšlel stanovit rozhodný den 31. 3. 2020, od kterého dojde k faktickému zrušení daně z nabytí nemovitých věcí.
 

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu ve věci žádosti o vrácení zaplacené daně z nabytí nemovitých věcí na podkladu námitky protiústavnosti čl. II zákona č. 386/2020 Sb., jímž došlo zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Jelikož bylo zrušení daně odvozeno od data vzniku povinnosti podat daňové přiznání, mohlo dojít k rozdílům ve zdanění osob, které podaly návrh na vklad práva do katastru nemovitostí ve stejný den. Takový rozpor s ústavněprávní zásadou rovnosti ale správce daně nezjistil a jeho postup a závěry následně potvrdil MS v Praze, když zkonstatoval, že správce daně sice neprovedl jasně ohraničený test rovnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20, ale z něj vyplývajícími kritérii se dostatečně zabýval. NSS se pak věcí zabýval z hlediska kasační námitky nepřezkoumatelnosti, přičemž takové vady rozsudku MS, potažmo rozhodnutí správce daně neshledal.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil závěry správce daně ohledně podmínek pro přiznání osvobození dle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí (finanční leasing). NSS dodal, že ZOS, které stanovilo daň z nabytí nemovitých věcí, i ZOS, které novelizovalo ZDP, jsou vzájemně provázané předpisy přijaté v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. NSS odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž splnění podmínek pro osvobození podle § 9 odst. 2 ZOS o dani z nabytí nemovitých věcí je nutné posuzovat vždy k okamžiku vzniku daňové povinnosti (naplnění předmětu daně). Rozhodné je tedy znění ZDP obsahující zákonnou definici finančního leasingu účinné v době vzniku daňové povinnosti.
Dále se NSS zabýval otázkou prekluze ve vazbě na posouzení rozsahu plné moci a účinnosti oznámení platebního výměru doručeného daňovému poradci. Formulace plné moci ""v celém daňovém řízení ve věci Výzvy"" podle NSS opodstatňovala závěr, že plná moc se vztahovala na celé daňové řízení, v němž byla výzva vydaná, a nikoliv jen na úkony související s postupem k odstranění pochybností. Pochybnost nevyvstala ani ze souvisejícího jednání stěžovatelky a daňového poradce. Platební výměr byl podle NSS stěžovatelce prokazatelně oznámen doručením daňovému poradci.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně, který neuznal daňovému subjektu nárok na osvobození dle § 7 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ZOS u bytové jednotky. Spornou otázkou bylo posouzení, zda bytová jednotka byla ke dni vzniku daňové povinnosti užívána, a výklad tohoto pojmu. NSS dospěl k závěru, že pojmy dokončená a užívaná použité v § 7 odst. 1 ZOS mají jednoznačnou vazbu na stavební předpisy. Na rozdíl od správce daně došel k užšímu výkladu pojmu užívání, když uvedl, že právní úprava tohoto osvobození nepředpokládá, že by podmínka užívání stavby nebo jednotky mohla být naplněna jejím faktickým užíváním, ale užívání je dle NSS podmíněno vydáním rozhodnutí o předběžném užívání nebo o zkušebním provozu. Nicméně vzhledem k praxi daňových orgánů, které tento pojem posuzovaly z hlediska faktického užívání, přistoupil i na toto posouzení a dospěl k závěru, že fakticky užívaná jednotka může být jen taková, která naplňuje hmotněprávní požadavky, za nichž by bylo možné jednotku předčasně užívat.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a potvrdil správnost závěrů správce daně, který neuznal daňovému subjektu nárok na osvobození dle § 7 odst. 1 písm. c) ZOS u bytové jednotky nacházející se ve víceúčelové stavbě. Spornou otázkou bylo posouzení, zda se jedná o stavbu bytového domu či víceúčelovou stavbu s ohledem na výklad pojmu bytový dům. NSS potvrdil své závěry plynoucí z dřívější judikatury, že vzhledem k tomu, že zákonodárce pojem "bytový dům" nedefinoval v ZOS, je třeba vycházet z definice obsažené ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. Další spornou otázkou bylo, zda poměr podlahových ploch bytových jednotek se má počítat k podlahové ploše všech jednotek (bez společných prostor), nebo k celkové podlahové ploše stavby (včetně společných prostor). NSS výkladem došel k závěru, že pojem "více než polovina podlahové plochy" v bytovém domě (§ 2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.) se vztahuje k podlahové ploše celého domu, tedy včetně společných prostor.