Změny v daňovém řádu (zákon č. 280/2009 Sb.)
Nemožnost se odvolat proti rozhodnutí ve věci delegace místní příslušnosti
Proti rozhodnutí o delegaci a proti rozhodnutí o zrušení, změně, nebo potvrzení delegace nelze uplatnit opravné prostředky.
V důvodové zprávě (odůvodnění pozměňovacího návrhu) je k tomuto tématu uvedeno následující: „V návaznosti na záměr deklarovaný v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona se navrhuje úprava, která by měla posílit snahu o účinnější boj s daňovými úniky tím, že správci daně umožní efektivnějším a flexibilnějším způsobem využívat instituty delegace a atrakce upravené v § 18 a 19 daňového řádu. Za tím účelem je navrženo, aby daňový subjekt, vůči němuž je vydáno rozhodnutí ve věci delegace, resp. atrakce, nemohl proti tomuto rozhodnutí brojit prostřednictvím opravných prostředků, a tím oddalovat faktický účinek těchto nástrojů. Možnost daňového subjektu domáhat se soudní ochrany proti tomuto rozhodnutí tím není dotčena. Jde o koncepci, se kterou se lze setkat v jiných právních předpisech a která byla obsažena v zákoně o správě daní a poplatků, který byl nahrazen stávajícím daňovým řádem. Téměř dvacetiletá praxe správců daně z doby účinnosti právní úpravy v zákoně o správě daní a poplatků je zárukou, že nebude docházet ke zneužívání nebo nadužívání tohoto institutu.“
Jednání právnické osoby při správě daní
Novelou daňového řádu se od 1. 1. 2015 zjednodušuje jednání právnické osoby, pro jejíž jednání je podle soukromoprávní úpravy vyžadováno společné jednání více členů statutárního orgánu. Nově platí, že při správě daní v téže věci může jménem právnické osoby jednat pouze jedna fyzická osoba. Jednat jménem právnické osoby může tedy jakýkoliv člen statutárního orgánu.
Možnost správce daně předpokládat tvrzení daně daňového subjektu ve výši „0“
Pokud daňový subjekt nepodá řádné daňové tvrzení ani poté, co k tomu byl správcem daně vyzván, bude správce daně moci od 1. 1. 2015 předpokládat, že daňový subjekt tvrdil daň ve výši „0“. V těchto případech tak správce daně dostává další možnost jak stanovit daň, vedle již dnes zakotveného stanovení daně podle pomůcek.
Daňový subjekt bude na tento důsledek nepodání daňového tvrzení výslovně upozorněn správcem daně ve výzvě k jeho podání.
Zvýšení horní hranice pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy z 50.000,- Kč na 500.000,- Kč
V praxi se ukázalo, že horní hranice sankce za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy (zejména nevyhovění výzvám správce daně apod.), která byla již od roku 2011 nastavena na 50.000,- Kč, není dostatečně účinná při boji proti daňovým únikům, zejména co se týče daňových úniků velkého rozsahu. Vyšší nastavení horní hranice pokuty není úplnou novinkou, jedná se totiž mimo jiné o přiblížení stavu, který zde byl od roku 1993 do 2010, kdy bylo možné uložit pokutu až 2.000.000,- Kč
Je třeba zdůraznit, že posunutí horní hranice pokuty automaticky neznamená ukládání vyšších sankcí, resp. sankcí při této horní hranici, za méně významné prohřešky.
Zavedení úroku z daňového odpočtu
Úrok z daňového odpočtu je kompenzací nepřiměřeně dlouhého zadržování daňového odpočtu (zejména nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty) správcem daně v důsledku dlouho trvajícího postupu k odstranění pochybností.
Úrok vzniká v případě, že délka trvání postupu k odstranění pochybností překročí 5 měsíců od jeho zahájení (tj. od oznámení výzvy, která postup zahajuje) do jeho ukončení (sepsáním protokolu či úředního záznamu o výsledku postupu k odstranění pochybností), a to ve výši repo sazby ČNB zvýšené o 1 procentní bod. Úrok z daňového odpočtu daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po uplynutí těchto 5 měsíců do dne vrácení daňového odpočtu nebo jeho použití na úhradu nedoplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro jeho vrácení.
Správce daně předepíše úrok z daňového odpočtu na osobní daňový účet do 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu. Vznikne-li tak vratitelný přeplatek, vrátí jej současně s vrácením daňového odpočtu.
Proti výše uvedenému postupu správce daně je daňový subjekt oprávněn uplatnit námitku, přičemž proti rozhodnutí o této námitce se lze odvolat.
Přiznaný úrok z daňového odpočtu se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.
V důvodové zprávě (odůvodnění pozměňovacího návrhu) je k tomuto tématu uvedeno následující: „S ohledem na to, že v platné právní úpravě není explicitně upravena lhůta, po jejímž uplynutí by daňovému subjektu měla náležet určitá kompenzace (úrok) za to, že správce daně dosud neukončil postup k odstranění pochybností, v důsledku čehož není vydáno rozhodnutí o stanovení daňového odpočtu a ten následně vrácen daňovému subjektu, navrhuje se tuto lhůtu a na ní navázaný úrok výslovně upravit. V praxi se jedná o případy, kdy je správcem daně nepřiměřeně dlouhou dobu zadržováno vrácení nadměrného odpočtu u daně z přidané hodnoty v důsledku dlouho trvajícího postupu k odstranění pochybností.
Navrhuje se doplnění nového § 254a, který je systematicky zařazen za ustanovení § 254 upravující úrok z neoprávněného jednání správce daně. Toto ustanovení zakotvuje podmínky, za kterých daňovému subjektu vzniká nárok na úrok z daňového odpočtu, který představuje kompenzaci za průtah v postupu k odstranění pochybností vztahujícímu se k řádnému daňovému tvrzení nebo dodatečnému daňovému tvrzení, ze kterého vyplývá, že daňovému subjektu má vzniknout daňový odpočet (např. nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty).
V odstavci 1 je vymezena délka trvání postupu k odstranění pochybností, jejíž překročení znamená vznik nároku na úrok z daňového odpočtu. Počátek rozhodné doby je odvozen od zahájení daného postupu, ke kterému dochází oznámením výzvy podle § 89 odst. 1 daňového řádu. Délka rozhodné doby činí 5 měsíců. Pokud by postup k odstranění pochybností trval déle než pět měsíců, neznamená to, že jde o postup nezákonný. Překročení rozhodné doby pouze zakládá nárok na úrok z daňového odpočtu. Časový test upravený v tomto ustanovení je vztažen toliko na postup k odstranění pochybností, nikoli tedy na daňovou kontrolu, kterou lze rovněž prověřovat správnost výše uplatněného daňového odpočtu. Je tak akcentováno, že postup k odstranění pochybností musí směřovat k vyjasňování konkrétních pochybností, nikoli ke komplexnímu prověření daňové povinnosti. Mělo by tak jít o nástroj rychlý a cílený. Oproti tomu daňová kontrola představuje nástroj komplexnější a zevrubnější, a to i s ohledem na přísné podmínky pro její opakování (srov. § 85 odst. 5 daňového řádu). Proces daňové kontroly tak zpravidla vyžaduje delší dobu, přičemž délku tohoto procesu může významně ovlivňovat i samotný daňový subjekt. Pro daňovou kontrolu je dále charakteristické, že její předmět a rozsah může být ze strany správce daně nastaven různě, podle potřeby daného případu, přičemž tento předmět či rozsah se může postupně vyvíjet. Oproti tomu postup k odstranění pochybností je poměrně jasně ohraničen výzvou, která jej zahajuje, neboť musí obsahovat sdělení konkrétních pochybností, které správce daně v třicetidenní lhůtě podle § 89 odst. 4 daňového řádu dokáže identifikovat. Daňová kontrola je tak nástrojem rozmanitějším a její délku není vhodné (byť nepřímo) dopředu unifikovat. Nejeví se proto žádoucí, aby se stejné pravidlo jako pro postup pro odstranění pochybností aplikovalo i pro daňovou kontrolu.
Odstavec 2 vymezuje časový úsek, za který daňovému subjektu náleží úrok z daňového odpočtu. Tento úsek začíná dnem, který následuje po dni, ve kterém dojde k překročení pětiměsíčního trvání postupu k odstranění pochybností. Konec časového úseku je stanoven (i) dnem vrácení daňového odpočtu, což nastane v případě, že přeplatek vzniklý v důsledku stanovení tohoto odpočtu se stane vratitelným, nebo (ii) použitím daňového odpočtu, resp. jemu odpovídajícího přeplatku, na úhradu nedoplatku na stejném nebo jiném osobním daňovém účtu. V případě, že by se správce daně dostal do prodlení s vrácením odpočtu, a tento by byl vrácen po uplynutí lhůty pro jeho vrácení, není důvodné, aby se nadále přiznával úrok z daňového odpočtu, neboť na jeho místo nastoupí úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu.
V odstavci 3 je stanovena výše úroku z daňového odpočtu, a to hodnotou odvozenou od aktuální výše repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšenou o 1 procentní bod. Výše úroku z daňového odpočtu je navržena tak, aby zhruba odpovídala standardnímu tržnímu zhodnocení peněz uložených u banky či jiné platební instituce za běžných podmínek. Tato výše je v porovnání s jinými úroky obsaženými v daňovém řádu nastavena odlišně, neboť účel daného úroku je jiný. Smyslem daného úroku je motivovat správce daně k tomu, aby z jeho strany nedocházelo ke zbytečným průtahům v rámci postupu k odstranění pochybností směřujícímu k prověření správnosti uplatněného daňového odpočtu, případně aby nedocházelo k nadužívání daného institutu. Výše tohoto úroku však současně musí být nastavena tak, aby nevytvářela nežádoucí motivaci pro daňové subjekty k tomu, aby z jejich strany docházelo k záměrnému protahování postupu k odstranění pochybností s cílem dosáhnout majetkového prospěchu v podobě výhodného zúročení peněz.
V odstavci 4 je obsaženo standardní pravidlo, na základě něhož správce daně předepíše daný úrok do evidence daní. K tomuto kroku může z povahy věci přistoupit až poté, co je vydáno rozhodnutí (platební výměr), kterým je stanoven daňový odpočet. Současně je zde zakotveno pravidlo, podle něhož musí správce daně vrátit vzniklý úrok společně s daňovým odpočtem. V případě existence nedoplatků je daňový odpočet i úrok použit přednostně na jejich úhradu, tj. vrací se pouze ta částka, která projde tzv. testem vratitelnosti.
V odstavcích 5 a 6 jsou obsažena standardní pravidla, která se uplatňují u úroku vypláceného ze strany správce daně (srov. § 254 a § 155 odst. 5 daňového řádu).
Vzhledem k tomu, že není záměrem retroaktivní působení pravidel obsažených v novém § 254a, navrhuje se přechodné ustanovení, které jasným a jednoznačným způsobem určí, od kdy se tato pravidla budou moci aplikovat. Cílem je zohlednit existenci již běžících postupů k odstranění pochybností, avšak pouze do té míry, že rozhodná pětiměsíční doba určující nárok na vznik úroku z daňového odpočtu, bude počítána nejdříve ode dne účinnosti této novely.“
Další významné změny
Další významné změny daňového řádu se týkají:
