Podnikatelé by si měli své obchodní partnery pečlivě prověřovat

Finanční správa jednoznačně odmítá zavádějící tvrzení v článku Táni Králové „Firmy získaly zbraň proti finančním úřadům. Bude stačit obchodní partnery zkontrolovat ve veřejných databázích“. Redaktorka se zde dopouští chybné interpretace předešlého vyjádření Finanční správy a uvádí tak veřejnost zásadním způsobem v omyl.

Podnikatelé jsou ze strany berních úřadů dlouhodobě informováni o tom, že by si své dodavatele a obchodní partnery měli před uzavřením kontraktů prověřovat pečlivě a dbát zvýšené pozornosti jakýmkoliv nestandardnostem. Přitom využití veřejně dostupných rejstříků, jako je obchodní či insolvenční rejstřík a registr nespolehlivých plátců, je považováno ze strany podnikatelů i Finanční správy za běžný a rutinní postup. V případě, že obchodní partner nevykazuje známky nestandardního chování a nejsou u něj žádné pochybnosti, lze ověření ve veřejných databázích považovat za dostačující. Pokud však podnikatel u budoucího obchodního partnera objeví neobvyklé jednání či další znaky něčeho, co není zcela běžné, tak veřejné rejstříky rozhodně nestačí a je nutné si danou firmu pečlivě prověřit. Teprve v takových případech je ze strany Finanční správy po podnikatelích požadováno, aby projevili vyšší míru obezřetnosti a přijali taková opatření, kterými by svou případnou účast na daňovém podvodu vyloučili.

Karuselové podvody jsou čím dál sofistikovanější a je tedy třeba brát při prověřování v potaz stále více a více faktorů. Neexistuje jednoznačný návod, jak identifikovat rizikového partnera, nicméně vodítkem může být jakákoliv nestandardnost, například významně nižší cena oproti tržní, platby rozdělené do mnoha malých, nedostatečné smluvní zajištění obchodu či třeba virtuální sídla. Jednoduše řečeno, podnikatelé by si měli o obchodním partnerovi zjistit co nejvíce informací. Nelze proto firmu označit za rizikovou jen na základě jednoho faktoru, musí k tomu vést celá řada indicií a jejich kombinace by měla být pro podnikatele pomyslným vykřičníkem.

Odmítáme proto tvrzení, že by v této záležitosti došlo v důsledku medializovaného případu s nákupem mobilních telefonů k jakékoliv, natož zásadní, změně našeho přístupu. Finanční správa od podnikatelů nadále požaduje, aby postupovali vysoce obezřetně a učinili maximum pro to, aby si byli jistí, s jakou firmou obchodují a předešli tak riziku zapletení se do karuselového podvodu. A pokud by se nevědomky zapletli, tak aby byli schopní dokázat, že nevěděli a nemohli vědět.

Finanční správa při výběru dodavatele obecně postupuje dle zákona o veřejných zakázkách a před uzavřením smlouvy si je maximálně prověří. Informace z veřejných databází byly jedny z mnoha faktorů, které byly před uzavřením smlouvy brány v potaz. To také vyplývá z textu zaslaného minulý týden redakci iHned.cz. Je také důležité vnímat specifika nákupu zboží a služeb institucemi státní správy, které jsou ve svém výběru dodavatele vázáni zákonem o veřejných zakázkách ve srovnání s výrazně svobodnějším rozhodováním v komerční sféře. Nelze tak na proces prověřování obchodních partnerů komerčním subjektem a státní institucí nahlížet zcela stejným měřítkem a tyto případy paušalizovat tak, jak se toho dopouští autorka. Celé to dokresluje fakt, že státní instituce si na rozdíl od komerčních subjektů nemohou uplatnit nárok na odpočet daně.

Zdůrazňujeme, že Finanční správa při zadávání vlastních veřejných zakázek na dodávku zboží a služeb nevystupuje v roli správce daně a nevede daňové řízení, ale je v roli zadavatele veřejné zakázky, a proto nesmí využívat svých interních analytických nástrojů pro prověření dodavatelských firem, neboť by tím porušila povinnost mlčenlivosti. Zdali tedy v době výběrového řízení u společnosti 2P Commercial Agency, s. r. o. probíhala kontrola ze strany Specializovaného finančního úřadu, nemohlo ani nesmělo Generální finanční ředitelství vědět. Nicméně pouze samotný fakt, že u této firmy probíhala daňová kontrola, by neznamenala, že je společnost riziková. Daňové kontroly jsou u velkých společností vedeny často, a to z nejrůznějších důvodů, jedním z nich může být i namátková kontrola.

Generální finanční ředitelství si vítězného dodavatele mobilních telefonů před uzavřením smlouvy dostatečně prověřilo ve veřejných databázích, a protože v té době nevykazoval žádné znaky nestandardního chování, a tedy nejevil známky rizikovosti, neexistoval žádný obhajitelný důvod, proč s ním smlouvu neuzavřít. Optikou posuzování daňových podvodů zde nebyly žádné objektivní okolnosti, které mohly vyvolat podezření o možnosti daňového úniku. Zásadně tedy odmítáme, že bychom nedbali indicií, které by naznačovaly rizikovost dodavatele. Mimochodem, stejný názor na společnost 2P Commercial Agency, s. r. o. mělo také Ministerstvo vnitra, Úřad vlády či Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, které ve stejném roce od stejné společnosti také nakoupily mobilní telefony.

S ohledem na mediální tlak, který je na Finanční správu v souvislosti s tímto případem vyvíjen, je na místě otázka, zda by se nemělo uvažovat o zpřísnění podmínek při výběru dodavatelů podle zákona o veřejných zakázkách tak, aby státní instituce byly do budoucna více chráněny před možným zapletením do karuselových podvodů.