Reakce Finanční správy ČR na Tiskovou zprávu společnosti InsolCentrum, s.r.o. ze dne 6. 11. 2015 a související medializaci

Finanční správa se již v minulosti vyjadřovala k závěrům, které negativně hodnotí činnost správce daně v oblasti vymáhání pohledávek (odkaz na reakci FS ze dne 19. 6. 2015). V této souvislosti Finanční správa opakovaně zdůrazňuje, že postup správce daně při vymáhání daní se řídí primárně zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Tento proces je veden zásadou hospodárnosti a efektivity tak, aby byla zajištěna úhrada daní v maximálním možném rozsahu. Správce daně tak využívá takové nástroje, které jsou způsobilé tento princip naplnit. Při volbě způsobu vymáhání pochopitelně přihlíží k okolnostem daného konkrétního případu.

Dle § 175 daňového řádu může správce daně vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Výběr způsobu vymáhání však není otázkou důvěryhodnosti či nedůvěryhodnosti daného procesu, jak by mohlo být z obsahu tiskové zprávy mylně dovozováno. Typicky daňová exekuce vykazuje v porovnání s insolvenčním řízením dlouhodobě vyšší míru efektivity. To je fakt, který při volbě způsobu vymáhání daní hraje zcela zásadní roli. Vzhledem k tomu, že jedním ze zásadních účinků zahájení insolvenčního řízení je nemožnost provedení daňové exekuce, lze jen těžko očekávat, že správce daně bude v případech, kdy lze efektivně vymáhat daňový nedoplatek, iniciovat toto řízení podáním insolvenčního návrhu. Dalšími, nikoli však jedinými aspekty, které musí správce daně v souvislosti s podáním insolvenčního návrhu zvažovat, je schopnost prokázat skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka (při respektování zásady mlčenlivosti stanovené daňovým řádem) a účelnost úhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení. V reakci na tvrzení médií, že finanční úřad nechce tyto finanční prostředky „obětovat“, lze konstatovat, že úvaha spočívající v tom, zda složení zálohy na náklady insolvenčního řízení není neúčelně vynaloženým prostředkem, je zcela racionální, a to především v situaci, kdy majetek dlužníka zjevně nepostačuje ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno, využívá správce daně (takřka ve 100 % případů) všech nástrojů pro uplatnění pohledávek, které zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, věřitelům nabízí. Co se týče nízkého procenta uspokojení pohledávek v rámci insolvenčního řízení, to vyplývá zcela logicky ze samotné podstaty a povahy tohoto řízení založeného na principu zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů, kdy základním předpokladem jeho zahájení je absence prostředků k plnému uspokojení pohledávek těchto věřitelů. Očekávat uspokojení v desítkách procent je při současném stavu insolvenčních řízení nereálné.

Finanční správa se rovněž opakovaně ohrazuje proti srovnání úspěšnosti bank či jiných soukromoprávních věřitelů a státu v insolvenčních řízeních bez toho, aby bylo blíže objasněno, že z hlediska možností, které tyto subjekty mají (zvláště v oblasti zajišťování pohledávek), se jedná o subjekty v tomto ohledu nesrovnatelné, neboť správce daně je, jak již bylo řečeno výše, vázán rovněž daňovým řádem a nemůže překračovat rozsah svých zákonem daných pravomocí.

V reakci na příspěvek médií k otázce úspěšnosti správce daně v rámci insolvenčních řízení, konkrétně na tvrzení, že „stát, respektive Ministerstvo financí, neumí dostatečně vymáhat své pohledávky“, opakovaně upozorňujeme, že z databáze insolvenčních řízení, která vyhodnocuje data získaná z insolvenčního rejstříku, není v žádném případě možné činit, s přívlastkem spolehlivosti a přesvědčivosti, fatální závěry o efektivitě vymáhání daní!