Kontroly jsme zefektivnili, jejich výsledkem je částka přesahující 18 mld. korun (Vyjádření generálního ředitele GFŘ)

Považuji za nutné vyjádřit se k tvrzení Pavla Kohouta, podle kterého se na rozdílném intervalu daňových kontrol projevily „úspory na nesprávném místě.“ Zde je třeba zdůraznit, že úspory v daňové správě se v minulých letech nedotkly kontrolní činnosti. Je tomu právě naopak. Kontrolní činnost na finančních úřadech byla personálně posílena, stejně jako vyhledávací činnost a analýza rizik. Kromě toho umí moderní software s kvalifikovanými pracovníky dopředu vytipovat rizikové firmy a jedna podrobná analýza přinese větší efekt, než sto kontrol „naslepo“. Díky tomu také meziročně vzrostla dodatečně doměřená daň o 1,75 miliardy korun na částku 8, 43 miliardy korun. Kontroloři v mnoha případech zjišťují také neoprávněně vykázané ztráty na daních z příjmů. Objem neoprávněně vykázaných ztrát, které byly zjištěny v roce 2012, by ovlivnil výši daní z příjmů v příštích letech o dalších 0,5 miliardy korun. Po vzniku jednoho inkasního místa a po procesu stále intenzivnější elektronizace, bude navíc možno uvolnit další pracovníky pro kontrolní a analytickou činnost.

Právě skutečnost, že se kontroly provádí na základě analýzy rizik, vedla k tomu, že se zvýšila efektivita kontrol, jak se správně uvádí v článku Lidových novin. Jinými slovy, není potřeba často kontrolovat „pekaře“, který v dlouhém období vykazuje podobný hospodářský výsledek a uplatňuje si tzv. výdajový paušál. Není zde tedy potřeba kontrolovat, zda uplatňuje ty „správné“ náklady. Naproti tomu u subjektů v rizikových oborech a u subjektů s nekonzistentními výkazy dochází ke kontrolám častěji. Stručně řečeno, dochází k lepšímu cílení kontrol, které tak méně často postihnou skutečně poctivé poplatníky. Samozřejmě nelze nikdy asi úplně vyloučit situaci, kdy poctivý poplatník nabyde dojmu, že se o něj finanční správa příliš zajímá a že je to tudíž zbytečné. To může být v jednotlivostech pravda, na druhou stranu to může být do určité míry pouze subjektivní posouzení situace.

Proto neplatí ani předpoklad, který v komentáři uvedl Vladimír Kaláb, a který se dotýkal pravděpodobnosti provedení kontroly, když srovnával údaje o bývalém Finančním úřadě ve Vodňanech a o bývalém Finančním úřadě pro Prahu 5. Jednak není pravda, že pokud se firma přestěhuje do působnosti finančního úřadu s delšími statistickými prodlevami mezi kontrolami, že skutečně kontrola přijde později a bude chodit méně často. Subjektu, který analýza ohodnotí jako rizikový, si bude kontrola všímat stejně často bez ohledu na jeho místní příslušnost. Jednak je třeba vzít v úvahu, že aktuálně mají finanční úřady novou organizační strukturu s krajskou působností a využití kontrolních pracovníků jednotlivých územních pracovišť, která jsou v příkladech jmenovaná, je dáno potřebami finančního úřadu (tedy kraje) jako celku. Mimochodem tato krajská působnost, a tedy efektivnější možnost kontrolní činnosti, byla jedním z důvodů reorganizace finanční správy.

Dále je potřeba upozornit, že ani uvedenou statistiku kontrol za rok 2012 nelze interpretovat tak jednoduše, jak se objevilo v Lidových novinách. Statistiky kontrol se týkají pouze kontrol provedených u daňového subjektu, nikoli kontrolní činnosti, která de facto probíhá při podání daňového přiznání osobně na úřadě, či elektronicky. Již zde probíhá prověřování, zda je všechno v pořádku. A pokud ano, není potřeba provést kontrolu v terénu, a tak se statistiky opticky nezvětšují. Přímo na finančních úřadech jsou takto se zaměstnanci finančních úřadů před vlastním podáním osobně konzultovány obsahy tisíců daňových tvrzení, bez toho, aby tato činnost byla kdekoliv vykazována, protože patří k běžnému klientskému přístupu finanční správy. Přesto, že mnohá ověření nejsou tedy zahrnována do oficiální statistiky, jde tedy nepochybně o významnou část kontrolní činnosti, která je v období pro podávání daňových tvrzení poměrně masivní záležitostí. K výše popsané statistice klasických daňových kontrol je pak třeba ještě přičíst částku přesahující 9,4 miliardy korun, která pramení z nesprávností odhalených finančními úřady v rámci tzv. postupů k odstranění pochybností, tedy v podstatě krátké cílené kontroly na místě, jejímž účelem není prověřit celé zdaňovací období, ale pouze některé údaje z daňových tvrzení, typicky např. vyšší částky nadměrných odpočtů na DPH.

Na závěr ještě připomeňme, že v oblasti kontroly čerpání prostředků z EU se problémy ukázaly na úrovni konkrétních operačních programů, za jejichž kontrolu jsou plně odpovědně řídící orgány. Např. v případě ROP Severozápad se jedná o Regionální radu a Regionální výbor, kam jsou nominování politici z krajských zastupitelstev a krajského vedení. Evropská komise naopak požadovala centralizovat audit na Ministerstvu financí, protože neměla jistotu ohledně jeho nezávislosti pod řídícími orgány.